Šalvěj

Padmé
15 roky ago
• Categories: Onemocnění a léčba

Moje maminka má moc ráda bylinky, jak já říkám: je všehodruhová. Vaří si čajíčky ze všeho, co má kvítka a lístečky, a na všechno, co kde bolí. A když se poraní nebo řízne na zahradě, zafačuje si podle potřeby ručku či nožku do nějakého „jetele“ a za dva dny hopká jako srnka.Coby adolescent, v takovém tom „přechodném“ období, kdy si každé dítě klade otázku: „Jak je možné, aby tak vysoce inteligentní dítě mělo tak debilní rodiče?“ či uvažuje „z jaké planety jeho rodiče přiletěli…“, jsem zcela pochopitelně opovrhovala veškerým domácím „zeleným arzenálem“.
Styděla jsem se před svými spolužáky, když se moje matka znenadání vrhala po různých bylinách a když se pak v kleče na čtyřech dožadovala: „Mohla by ses na to podívat?“ A chtěla po mně, abych se spustila na všechny končetiny a studovala tvar lístečků a bádala nad barvou kvítků… děsuplná představa! Pokoušely se o mě mrákoty! Ohrnovala jsem nos!
A když jsme zasedli ke společnému stolu, nikdy si neodpustila nám celé jídlo zasypat „něčím“ zeleným (petrželkou, pažitkou, pórkem apod.). Všechno bylo zelené. Jak já jsem to nesnášela. Jen jsem čekala na okamžik, kdy nám jednou řekne: „Jděte se ven napást, ať to mám bez práce!“

A tak se na mě „matka příroda“ rozhněvala… Zcela oprávněně.
Za můj opovržlivý a přezíravý „tón.“

Začalo mě škrábat v krku. Přes den ve škole se to ještě dalo vydržet, ale večer se škrábání proměnilo v bolest. Při každém polknutí mi vyhrkly slzy. Maminka mi nabídla pomocnou ruku: „Chceš připravit šalvěj?“ Suše jsem konstatovala: „Nechci, vezmu si prášek.“ Vzala jsem si prášek, ale nedělo se vůbec nic. Jako bych ho nespolkla. V noci jsem nemohla spát. Polykat prostě musíte, ono to jinak nejde. A přidala se teplota. Ráno se mnou maminka šla k doktorovi, poté, co si pečlivě prohlédl moje krční mandle a prohlásil: „Ty musí ven“, mi předepsal Penicilin. Neschopná pohybu jsem se placatila v postýlce, tiše i nahlas skučela, střídavě nadávala i plakala, byl to děs, bolest byla hodně silná a ostrá. Antibiotika nezabrala. Na kontrole pan doktor předepsal další. Využívala jsem další… No a pak – po třech týdnech nevěda si se mnou rady, poslal nás na krční. Specialista koukl do papírů, ověřil si využívaná antibiotika, prošťáral mi všechny otvory v hlavě a pravil: „To chce šalvěj.“ Vykulila jsem očka. A on opakoval: „Říkám, že to chce šalvěj.“ Už už jsem otevírala pusu, že se zeptám, zda opravdu vystudoval medicínu… jenže jsem nestihla promluvit, psal papíry, diktoval sestřičce a dával instrukce: „Kloktat v co možná nejsilnější koncentraci 6x denně.“ A vyšoupl nás z ordinace.
Dva dny. Pouhé dva dny trvalo mé uzdravování.
A maminka neřekla ani slovo.
Nemusela….

Nebudu předstírat, že jsem ve čtrnácti letech zmoudřela a od té doby milovala všechny bylinky. A nechci předstírat ani teď, že už všechno znám a všechno vím. Nevím. A je toho ještě hodně, co nevím. Je ještě spousta knih, které jsem nestihla přečíst…
Ale jedno už vím s jistotou, matka příroda má obrovskou sílu a my ji neumíme využít.

A když mě dnes začne škrábat v krku, vykloktám si večer šalvějí… A nebudu muset do lékárny, mám ji doma, je to moje jistota 🙂