Také je vaše dítě opožděné v psychomotorice? Jste v pohodě, protože to přeci dožene? Ale co když ne? Mému synovi se to stalo. Běhá mi mráz po zádech, když si představím, kolika dětem by pomohlo pravidelné rehabilitační cvičení, aby vše dohnali, ale necvičí, protože jejich rodičům nikdo neřekl, nebo nepochopili, jak je to důležité…
Otěhotněla jsem ve třiceti, nekouřím, nepiju. Já ani manžel netrpíme žádnou chronickou nemocí. Neměli jsme zvláštní přání ohledně našeho potomka, snad je takové obvyklé, aby byl zdravý. Náš syn, Ríša, se narodil po bezproblémovém porodu. Při narození měl 5 kg, Apgar 9-10-10. Narodil se 10 dnů po termínu, přirozenou cestou, bez jakýchkoliv komplikací. Byl krásný, zdravý, byla jsem tak pyšná. Usmíval se v termínu, koníky pásl v termínu. Nebýval nemocný, poprvé až v 9 měsících. V době, kdy miminka začínají otvírat pěstičky a sahat po hračkách to dělal také. Ale pro hračky se natahoval vždy jen jednou rukou. Pravou ruku nepoužíval, měl ji v pěsti. Připadlo nám to zvláštní, ale říkali jsme si, že je na jednu ruku asi šikovnější a ta druhá že se teprve vyvíjí a dožene to. Na pravé ruce nebylo na první pohled nic zvláštního, po čase i pěst trochu povolila, ale větší hračky držel levou rukou a přidržoval si je o břicho. Pak, když se děti učí přetáčet, se přetáčel jen jedním směrem. Byl lenivý, když na hračku nedosáhl, prostě ji nechal být. „Velké děti bývají lenivější“ slýchala jsem.
Měli jsme velké štěstí. Když měl Ríša 6 měsíců dostali jsme se shodou podivných náhod k výborné rehabilitační sestře, která má dlouhou praxi s Vojtovou metodou. Tehdy, právě od ní, jsem se dozvěděla poprvé, že můj syn je a bude tělesně postižený. A mimo jiné mi řekla: „Každé dítě chce objevovat, chce si vzít zajímavou hračku, naučit se pohybovat. Je to přirozená lidská touha. Kojenec, který nebojuje o hračku nebo zajímavou věc, nebojuje, protože nemůže, ne proto, že nechce.“
Ríša má dnes 3 roky, průkazku ZTP a diagnózu dětská mozková obrna.
Diagnózu DMO vyřknou lékaři většinou až po 1 roce věku, protože do té doby čekají, jestli rehabilitace vše neupraví. Ani nám neuroložka po vyšetření v 5 měsících nenaznačila, že bychom spěli k podobné diagnóze. Je to velká škoda, protože podle mne jen vyděšená a tedy motivovaná matka dokáže poctivě doma s dítětem cvičit.
Dětská mozková obrna je poškození mozku, který nedokáže ovládat jinak funkční tělo. Můj syn nedokázal ovládat celou pravou stranu těla. Bez intenzivního cvičení by nikdy nezačal pravou ruku používat. Chodit by se nakonec velmi pozdě naučil, ale pravou nohu by tahal za sebou. Kdybychom začli cvičit do jeho 3 měsíců, nemusela se u něj obrna vyvinout. Byl by z něj levák s hodně nešikovnou pravou rukou. Bylo mi líto, že jsme začli intenzivně cvičit tak pozdě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak otálela a nežádala o dřívější termín vyšetření u odborníka. Navštěvovali jsme sice rehabilitaci už od tří měsíců, ale naše první rehabilitační sestra na Ríšovi nic vážného nepoznala. Nechávala nás cvičit Vojtovu metodu, ale dnes už vím, že ji sama vůbec neuměla.
Všechny děti, které mají diagnózu dětská mozková obrna, vypadali zpočátku jako každé jiné miminko. Slyšela jsem o téhle nemoci ještě předtím, než se nám narodil Ríša. Vím, že jsem potkávala na ulici postižené lidi chodící o francouzských holích, s nohama do X a věděla jsem – jo, ten je postiženej, má obrnu. Myslím, že jsem si představovala, že se s těma křivýma nohama už narodili. Že, když se narodí dítě, hned je každému jasné – jo, ten má obrnu. Ale k tolik typickému zkřivení končetin dochází až mnohem později proto, že svaly nejsou zatěžovány přirozeným pohybem.
Jen podrobné neurologické vyšetření dokáže u kojence odhalit, zda je jeho opožděný psychomotorický vývoj způsoben poškozením centrální nervové soustavy nebo je to jen opoždění a dítě vše bez větších problémů dožene. Žádná matka, babička ani tetička tohle nepozná a poznat nemůže. Neptejte se své kamarádky: „Malý je nějak opožděný, nemám s ním někam zajít?“ Nenechte se uchlácholit tím, že některé děti jsou lenivější, pomalejší. Na nic nečekejte a jestli máte pochybnosti, žádejte u lékaře doporučení na neurologii a rehabilitaci.
Hemiparéza, kterou má Ríša, je už u půlročního dítěte hodně zřetelná. Je vidět, že dítě vše dělá jen jednou rukou. Existuje ale i obrna, která postihuje jen nohy, diparéza, kdy si miminko hraje oběma rukama, sedí, třeba i leze a vše se pozná teprve až nemůže začít chodit.
Ríša se nakonec, protože začal rehabilitovat pozdě, diagnóze dětská mozková obrna nevyhnul. Přesto, díky cvičení, se velmi zlepšil. Na začátku o své pravé ruce v podstatě nevěděl, dnes dokáže spojit dvě velké lego kostky k sobě. Ve dvou letech začal chodit, jen malinko kulhá. Pravou ruku nemá plně funkční, nedokáže třeba sebrat malé předměty. Pravidelně cvičit bude už do konce života. Ale udělal velký pokrok a stále se zlepšuje. To vše díky Vojtově metodě a hlavně naší trpělivé rehabilitační sestře.
Vojtova metoda není poukaz na zdravé dítě, ale je to velká šance. Nepromarněme ji.
Jana Makovcová – Žlababa
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Mohu Vás poprosit o kontakt na vaši rehabilitační sestru? Mám syna a za tyden mu bude 7 měsíců a vůbec se sám nepretáčí na bříško a už mám opravdu veliký strach o jeho vývoj 🙁 i doktorka mi tvrdí, že je líný, ale mě se to vůbec nelíbí. Moc vás prosím jako matka. Dekuji za odpověď. Katka
Dobrý den,mám dvouletou dcerku,jmenuje se Vanduška a do roku jsme se vyvýjely bez problému až kolem roku jsme se celkově zastavily.Pořád jsme chodily po doktorech a žádala jsem je,aby mi pomohli,ale promarnily jsme další rok jenom prosbami.Až jsem potkala jednu maminku,která mi pomohla se svými zkušenostmi a doporučila mi kam se obrátit a jak malé pomoct.Je to smutné,že vám nikdo nepomůže.Nyní chodíme s malou na Bobatovu metodu a na hipoterapii a lepšíme se.Máme psychomotorické opoždění a mozkovou obrnu.Doufám,že se náš stav zlepší,denně cvičíme.
Moc vám držím palečky,aby se váš stav zlepšil.Váš příběh mě dojal,člověk si váží zdraví,až když něco prožije.Čekají nás Jánské lázně.které jak doufám nám také pomůžou.Mějte se krásně a nashledanou.
Žlababo,jedním dechem jsem to přečetla a úplně mi u toho naskakovala husí kůže. Jak může být život k někomu tak krutej? Já nevím,co bych dělala na tvém místě,ale já bych to špatně nesla a vyčítala si,že jsem to nepoznala,já matka. Obdivujitě,že jsi tenhle příběh napsala.
Jsi statečná a bojuješ i za syna,tak jsem to vycítila z toho příběhu.
Přeji Vám,jen to nejlepší a at je Ríša stále tak šikovný a trpělivý jako doposud.Držím palečky.
dobrý večer,já cvičím se synem už skoro rok,bohužel jsme začaly pozdě,až v šesti měsících,protože nepoužíval pravou ruku a moc se to nezlepšuje.pořád do ní nic nebere a má jí spíš jako pomocnou.má někdo stejnou zkušenost?pořád čekáme kdy to bude lepší.
Milá Žlababo!Tento článek mne dojal jen s toho důvodu s čím se musí v dnešní době člověk potýkat a ještě k tomu jsme v 21.století-kdy by měli být tito doktoři lépé obeznámeni s touto nemocí.Lékaři,jak jsem zjistila mnoho nemocí podcnˇují a pak to vypadá jak to vypadá.Sluníčkový den.
Evíku, fyzioterapeutka by ji měla vidět. Radši nějaká než žádná. Dětští lékaři opožděný motorický vývoj obvykle podceňují.
Šerlok Homeless
Teď, po přečtení vašich příspěvků, jsem se docela vyděsila! Mám dvojčátka – páreček, narozené v 35 týdnu císařem, apgar 9-10-10, obě se stejnou porodní váhou 2230g, od začátku prospívající..ale holčička je od začátku možná až moc klidná, na bříško se v nynějších 7 měsících přetočí jen někdy,a pak leží jak placka, na hračku když nedosáhne, tak ji nechá být, taková laxo plaxo ..jinak je moc šikovná, používá obě ručičky, přendavá a pouští hračky, miluje zpívání a „tančení“, leporela i básničky, hru na „kuk“ ovládá podstatně déle než chlapeček, který se ná zdá naopak až hyperaktivní a strhává na sebe tak většinu pozornosti, protože už skoro leze. Od narození víc brečí, taky nám všichni říkali, že je to normální, že chlapečci jsou „zlobivější“ a všude se dočítám, že dvě děti nejde srovnávat ve vývoji a každé k určitému bodu dospěje po svém.
Jak vidím, asi to není pravda. A taky není každý odborník stejně kvalitní. Můžete mi někdo poradit osvědčenou fyzioterapeutku/-ta v Praze?
Díky moc a přeji všem spoustu trpělivosti a krásný vztah s jejich dětmi!
Evík.
Anonymní, je mi to moc líto, ale je vidět, že se Janíkovi hodně věnuješ a děláš možné i skoro nemožné, abyste to zvládli. Moc držím palce, ať máte hodně pozitivních pokroků a přes všechny problémy, ať je Janík spokojené dítě milujících rodičů, což je z Tvého příspěvku víc než patrné. Lenka
U nás bohužel ani komplikace kolem porodu a těžká vrozená vada – Janíkovi chyběl kousek jícnu- nepomohly zabránit pozdní diagnóze. Janíka propustili po operaci jícnu domů s tím, že máme v podstatě zdravé dítě, neboť vada byla úspěšně odoperována. Jenom díky tomu, že nám omylem přišla propouštěcí zpráva z nemocnice jsme se dozvěděli, že Janík má jakési cysty na mozku, které vznikly pravděpodobně při porodu.Hned jsem žádala naší lékařku, aby nás odeslala na neurologické vyšetření, neboť jsem pochopila obavy mojí maminky, které se zdálo divné, že miminko skoro nespí a má ručičky zatnuté v pěst a propnuté. Paní doktorka všechny mé obavy odbyla mávnutím ruky s tím, že měl velmi těžký začátek a když mu dáme dost času, tak se „chytí“. Naštěstí moje maminka znala jednoho neurologa v Jablonci n. N., takže jsme dojížděli 100 km na neurologii(jsme z Hradce Králové). Ani neurolog nám ovšem neřekl: diagnóza je dětská mozková obrna, ale řekl nám, že má Janík hypotonii. Netušili jsme o co jde, takže nám vysvětlil, že jde vlastně o jakousi svalovou ochablost a když budeme cvičit, že se to zlepší. V podstatě je to pravda, ale bohužel pouze částečná. Nicméně jsme asi od 4 měsíců poctivě dřeli.Ve třech letech, když se nám narodil druhý syn David, poprvé vyřkla paní doktorka, ke které jsme přešli před narozením Davídka, diagnózu psychomotorická retardace. Byl to pro nás hrozný šok. Věděli jsme,že je opožděný. Ale opždění může dohnat, kdežto retardace – to už je postižení. Pomalu, ale jistě jsme se smiřovali s tím, že Janík nebude jako jiné děti. Nemluvil, i když znakoval – měl svou znakovou řeč, chodil dost vratkavě, schody naštěstí už s držením zvládal. Jemná motorika byla hodně špatná. Nenajedl se sám, s čistotou to také nebylo nic moc, ale bylo to milé a usměvavé dítě. V necelých 4 letech začal chodit na logopedii, která mu výrazně pomohla, i když už se nikdy nenaučí mluvit úplně dobře. Kolem toho 4. roku jsme jeli poprvé do Jánských lázní. S astmatem. A tam jsme se dozvěděli, že Janík má lehčí formu dětské mozkové obrny spojenou s mentální retardací. Pohybově jsme dokázali obrnu celkem zvládnout, Janík se naučil i psát a pracovat s nástroji jako je pila, sekera, nůž,…Jezdí na kole, na lyžích i na bruslích, umí i plavat a s klukama si klidně zahraje fotbal, softbal, nebo basketbal. Ne, že bych občas netrnula, ale prostě to musí zvládnout. My tu bohužel věčně nebudeme. Jediný problém je mentální retardace. Kvůli tomu jsem šla studovat speciální pedagogiku,ale kupodivu to, co zabírá na cizí děti, se kterými jsem pracovala, u nás doma moc nefunguje. Holt doma není nikdo prorokem. :O) Jenda se pohybuje na rozhraní mezi lehkou a střední. To hodně snižuje šance na jeho případné vyučení, nebo pracovní zařazení. Je mu teď třináct let a doufám že se nám ho časem podaří někam začlenit. Zatím máme čas, ale hrozně rychle to letí. Takže přeji všem rodičům takhle i jinak postižených dětí silné nervy hodně lásky a myslete pozitivně.
My měly asi štěstí v neštěstí – s předčasně narozenými dětmi se (alespoň v Olomouci) cvičí už v inkubátoru. Tam prý sice bylo vše v pořádku, ale při propuštění jsem už měla s holčičkama za sebou vyšetření na neurologii, byly jsme objednané do poradny pro předčasně narozené děti, a znovu i na tu neurologii.
Tam jsme pak dostaly doporučení na rehabilitaci, která je u nás v místní nemocnici na dobré úrovni.
Pani doktorka z dětské neurologie (nemocnice Přerov) nás honila, jestli už jsme objednané na rehabku, jestli už jsme tam byly…
Začaly jsme cca ve 3 měsících a cvičily do roka, kdy ani fyzioterapeutka ani neuroložka neshledávaly žádné vady. A že už to nepotrvá dlouho a budem chodit. A že se pak máme jen přijít ukázat.
No, tak v 18 měsících jsem nás znovu objednala na rehabku. Any začala chodit cca 3 dny po této návštěvě, Lu musela ještě skoro 5 měsíců cvičit. Měla slabá záda, takže přestože chtěla chodit, tak potřebovala pevnou oporu všech čtyř končetin (jak se vyjádřila rehabka, v podstatě stále lozila po čtyřech, i když vzpřímeně). Nakonec nás zachránilo odrážedlo holčičky od sousedů – Lu se v něm před barákem shlédla, pustila se mě a šla jej uchvátit.
Když se dívám zpět (a jak znám příběh Žlababy), tak jsem v podstatě ráda, že zrození holčiček provázely takové komplikace, protože jsme aspoň byly od začátku přepečlivě sledované.
U nás opravdu platí, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Žlababo hodně sil a doufám,že se budete jen lepšit a věřím,že Tvůj článek pomůže nejedné mamince,aby se necítila hloupě,že jde k doktorovi bez nějakého velkého podezření,ale jen prostě,že se jí něco nezdá…jak píšeš,kolikrát by se mělo dát na ten přirozený instinkt a nepodceňovat. K
Je pravda, co obě píšete, ale u tříměsíčního dítěte bych asi nebyla schopná určit, jestli je všechno v pořádku. Je zvykem, že rodiče začínají mít pochybnosti až když má dítě sedět a nesedí, má lézt a neleze, pokud je zaměřené na jednu stranu těla a druhou nepoužívá, spíš jsem se setkala s názorem, otočte postýlku, když je u zdi, točí se na stranu, ze které vidí do prostoru apod.
Copak neexistuje nějaký způsob, jak určit problém dříve než dojde k odchylce, které si všimne i laik – v tomto případě rodič? Nějaká plošná zkouška, aby se stav dětí dal upravit, dokud je na to čas?
Žlababo – Jano, Tvoje články jsou výborné, poučné a nadějeplné. Tobě i Ríšovi držím palce, je vidět, že si umíš se spoustou věcí poradit a sobě i Ríšovi tím moc pomáháš. Máš můj obdiv. Lenka
Ahoj Žlababo, už dlouho čtu tvé články s velkým zaujetím, moc se mi líbí a obdivuju tě, jak dokážeš s Ríšovou nemocí bojovat.Nedá mi to a musím také reagovat na téma Vojtovy metody, na kterou já nedám dopustit, také s ní mám zkušenost. Náš syn měl Apgar skóre 7-8-9 a při porodu šňůru kolem krku. Zpočátku se také jevil jako zcela zdravý, Vojtova metoda nám byla doporučena cvičit kvůli tomu, že měl na jedné straně krku zkrácený sval, což se cvičením upravilo. V průběhu cvičení jsme si všimli, že nejdříve hýbe méně pravou rukou, ale pak se to také upravilo a později, a to daleko rapidněji, rukou levou. I neuroložka nám sdělila, že je nějaký „asymetrický“, ale blíže se nevyjádřila a sdělila jen, že máme dál pokračovat ve cvičení Vojtovky. Ortoped to neřešil, pediatrička nás odkázala rovněž na cvičení. Nechtěli jsme to tak nechat , protože stav synovy ruky se spíše horšil než lepšil, manžel na internetu aktivně vyhledal specializovaného odborníka na Vojtovu metodu, přímo ze školícího střediska v Olomouci. Měli jsme totiž obavy, zda by se přeci jen nemohlo jednat o DMO. Tato odbornice, přestože nebyla neuroložka ale fyzioterapeutka s dlouhletou praxí v cvičení VM, provedla vyšetření, kdy diagnostikovala, že se o DMO nejedná, ale jde o tzv. oboustrannou parézu brachiálního plexu, kdy při porodu synek šel špatně ven a při vytahování mu natrhli nervy vedoucí k horním končetinám. Okamžitě jsme změnili fyzioterapeuta a cvičili cviky, které nám tato odbornice z Olomouce přesně stanovila pro náš problém. Musím říct, že Vojtovku jsme cvičili od synových 9 dnů do jeho 9 měsíců, kdy jsme s cvičením skončili a kdy se synův stav upravil. Dnes na něm nikdo nepozná, že nějaké potíže měl. Nevím sice, zda nebude mít někdy v budoucnu problémy s držením těla nebo zda zvládne šplh, ale vím, že kdybychom Vojtovku necvičili nebo ji cvičili s původním fyzioterapeutem, který nebyl velkým odborníkem, měl by syn asi pořádné potíže.
Jsem nesmírně ráda, že my jsme s kvalitním cvičením Vojtovky začali tak brzy, našli si odborníka a nenechali se ukolébat neuroložkou, pediatričkou, ortopedem. Jak říká Žlababa, v případě pochyb psychomotoric. vývoje dítěte udělejte co můžete a co nejdříve!
Mobile Sliding Menu