Náš pobyt v nemocnici
Mám známou, jejíž dcera má od narození laryngitidu, tudíž se každou chvilku ocitnou v nemocnici. Vždy, když mi vyprávěla zážitky s tím spojené, modlila jsem se, ať se mi toto nikdy nepřihodí. Ale bohužel, ani o tuto zkušenost jsem nebyla ochuzena. Ráda bych se s vámi o ni podělila…Malá se narodila letos v lednu a po necelém týdnu pobytu doma z porodnice začala kašlat a měla velikou rýmu. Zavolali jsme tedy paní doktorku k nám domů. Dostala kapičky na kašel, vytírali jsme nosík a odsávali a odsávali. Stav se jí nelepšil, při kojení se začala dusit, tak nás paní doktorka poslala do nemocnice. Přestavte si situaci, že sedíte na chodbě, kde se to nemocnými dětmi jen hemží, s malinkatým /13 denním/ miminkem v náručí. Asi za hodinu si nás všimla nějaká doktorka, vzala si od nás papír a další hodinu se zase nic nedělo. Tak jsme seděli, manžel vykulený, já ubrečená jak želva, malá sípala. No hrůza. Dneska bych už asi nevydržela a přinejmenším ztropila scénu, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná já ani manžel vůbec ničeho, jen sedět a čekat. Pak konečně přišel pan doktor, malou poslechl a okamžitě nás hnal na JIP. Chtěla jsem sebou manžela, nedovolili mi to. Jak já ho v ten okamžik potřebovala!!! Na JIPce se mnou sepisovali snad třičtvrtě hodiny všechno možné, já u toho kojila, brečela, malá sotva dýchala. Potom jí konečně dala jedna velmi neochotná sestřika dýchnout kyslík, pak mi ji vzali, že jí budou rentgenovat. Slyšela jsem pouze jak pláče, k ní jsem nesměla v žádném případě. Mezitím jsem šla informovat manžela a pro své osobní věci do auta. Dceři se zatím snažili píchnout kapačku do ručičky. Pak jsem si k ní konečně směla sednout. Bylo mi zase do breku, jak jsem jí tam tak viděla chudinečku malou ležet s hadičkama. Někdy v noci mi sdělili, že má zápal průdušek a náběh na zápal plic a záleží na této noci, jak se s tím popere. Byla jsem u ní až do rána. Na JiPce jsme strávili celkem 4 dny, 2 dny pak na obyčejném oddělení o jehož úrovni se nebudu raději rozepisovat. V každém případě jsem byla ráda, že jsem tam mohla být celou tu dobu s ní, protože když jsem viděla jen o něco málo starší miminka, jak tam jsou bez maminky a jak je tam s nimi zacházeno, bylo mi vážně velmi psychicky zle. člověk má chuť se tam o všechny postarat sám. Budu se opět modlit, abych nic podobného znovu nezažila a pokud to bude nevyhnutelné, do této nemocnice se svým dítětem už v životě nevkročím!!!