Mám známou, jejíž dcera má od narození laryngitidu, tudíž se každou chvilku ocitnou v nemocnici. Vždy, když mi vyprávěla zážitky s tím spojené, modlila jsem se, ať se mi toto nikdy nepřihodí. Ale bohužel, ani o tuto zkušenost jsem nebyla ochuzena. Ráda bych se s vámi o ni podělila…
Malá se narodila letos v lednu a po necelém týdnu pobytu doma z porodnice začala kašlat a měla velikou rýmu. Zavolali jsme tedy paní doktorku k nám domů. Dostala kapičky na kašel, vytírali jsme nosík a odsávali a odsávali. Stav se jí nelepšil, při kojení se začala dusit, tak nás paní doktorka poslala do nemocnice. Přestavte si situaci, že sedíte na chodbě, kde se to nemocnými dětmi jen hemží, s malinkatým /13 denním/ miminkem v náručí. Asi za hodinu si nás všimla nějaká doktorka, vzala si od nás papír a další hodinu se zase nic nedělo. Tak jsme seděli, manžel vykulený, já ubrečená jak želva, malá sípala. No hrůza. Dneska bych už asi nevydržela a přinejmenším ztropila scénu, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná já ani manžel vůbec ničeho, jen sedět a čekat. Pak konečně přišel pan doktor, malou poslechl a okamžitě nás hnal na JIP. Chtěla jsem sebou manžela, nedovolili mi to. Jak já ho v ten okamžik potřebovala!!! Na JIPce se mnou sepisovali snad třičtvrtě hodiny všechno možné, já u toho kojila, brečela, malá sotva dýchala. Potom jí konečně dala jedna velmi neochotná sestřika dýchnout kyslík, pak mi ji vzali, že jí budou rentgenovat. Slyšela jsem pouze jak pláče, k ní jsem nesměla v žádném případě. Mezitím jsem šla informovat manžela a pro své osobní věci do auta. Dceři se zatím snažili píchnout kapačku do ručičky. Pak jsem si k ní konečně směla sednout. Bylo mi zase do breku, jak jsem jí tam tak viděla chudinečku malou ležet s hadičkama. Někdy v noci mi sdělili, že má zápal průdušek a náběh na zápal plic a záleží na této noci, jak se s tím popere. Byla jsem u ní až do rána. Na JiPce jsme strávili celkem 4 dny, 2 dny pak na obyčejném oddělení o jehož úrovni se nebudu raději rozepisovat. V každém případě jsem byla ráda, že jsem tam mohla být celou tu dobu s ní, protože když jsem viděla jen o něco málo starší miminka, jak tam jsou bez maminky a jak je tam s nimi zacházeno, bylo mi vážně velmi psychicky zle. člověk má chuť se tam o všechny postarat sám. Budu se opět modlit, abych nic podobného znovu nezažila a pokud to bude nevyhnutelné, do této nemocnice se svým dítětem už v životě nevkročím!!!
Napsal/a: zuzie
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
Hm, my si nemocnici s holčičkama užily hned po narození…
Nejdřív byly holky na novorozenecké JIPce fakultní nemocnice v Olmiku v inkubátorech, kam jsem k nim měla, až budou mít „postýlkovou váhu“ (tuším 2,30 kg), nastoupit i já, abychom se všechny tři naučily kojení, já pak taky péči o ně. Jenže než se tak stalo, chytla jsem z věčného dojíždění nějakou hnusnou chřipku, takže z toho sešlo. A když pak potřebovali inkubátory a postýlky pro další broučky, byly na tom naše holčičky nejlépe a odvezli nám je do okresní nemocnice (Přerov), nejdřív na novorozenecké oddělení. Po pár dnech jsem už mohla nastoupit i já, tak nás dali na dětské oddělení, naštěstí na samostatný (nadstandardní) pokoj. A i když většina péče o holčičky už byla po prvotním, asi 30-ti minutovém, zaučení na mě, hlavně v noci za námi chodily sestřičky, aby mi pomohly s krmením (holky tehdy sice pily jen cca 60 ml mlíka, ale klidně i hodinu). Prý k nám sestřičky chodily relaxovat. Byla jsem tam opravdu spokojená.
Holky, přeju vám i sobě, aby takových komentářů bylo co nejméně! Každý Váš příspěvek mně hodně rozesmutní:-( Tak ať ty nemocnice nepotřebujem.
Tak já byla s naším malym 3x v nemocnici během roku.2x v Teplicích na dětském odd.Sestřičky vpohodě.Jen se mi nelíbilo,že jsme malého vezli z dět.odd.venkem přes půlku nemocnice na ORL-operační sál(v únoru) i zpět.Potřetí jsme byli v Ustecké Masarykově nemocnici-perfektní přístup sestřiček i lékařů z děts.odd.a ORL.
Byla jsem s malou od 6-8 mesicu porad v nemocnici.hruzne zazitky jsme meli na Bulovce,chovani sester,a a dvou lekaru bylo strasne,jakmile jsem se porad s nimi dohadovala,a vzdy jim vynadala,kdyz male nasadili svinstvo jake jsou kortikoidy,a pak byly zbytecne,zacali se po me vozit,ale nenecham si nic libit,a na vse jsem se ptala,mam na to pravo a je to me dite,pak nas predali do Motola,na Hematolog.onkolog.oddeleni,naprosto profesionalni pristup sestricek,s jakou vlidnosti a pochopenim,pecuji o tezce nemocme deti,a je tam skvely tym lekaru,kteri jsou opravdu odbornici ve svem oboru,proti lekarum z Bulovky,tak ty jsou jen pěšáci ve svem oboru,hold nase zdravotnictvi…..
Zažila jsem jak se dokáží sestřičky přetvařovat v přítomnosti rodičů.Byla jsem s dcerou na JIP a vedle ležela postižená dívka.Sestřička kolem ní chodila a můžu říct,že s ní zacházela dost hrubě.Za chvíli tam přišla matka-a sestřička se změnila-začala si s dívkou povídat,utírat ji rty…No děs.
Zažila jsem si v nemocnicích taky svý a můžu říct,že všechno záleží na personálu a jejich náladách-když je personál laskavý a vstřícný je to úplně o něčem jiném.
Já byla s malouv nemocnici, když ji byly dva měsíce, ale byla jsem u každého vašetření, které ji dělali. To samé bylo se synem/tři roky/, to jsem nebyla jenom na operačním sále, kde mu pod narkozou rovnali zlomeninu, ale doprovodila jsem ho až ke dveřím sálu.
ahojky, při čtení tvého článku, jsem měla husí kůži a slzy v očích. Já jsem byla s mojí holčičkou v nemocnici když jí bylo 8-měsícu, měla zánět střednícho ucha a velký, k tomu teploty. byla jsem ráda, že jsem s ní mohla být na pokoji, ale šok pro mně a malou byl když jí ráno vzbudili,takoyvým způsobem,že jí šli cévkovat a já jen slyšela jak moc pláče, chtěla jsem na ty sestry vletěl co jí tam dělají a brečela na pokoji bez malé než mi jí donesly.Byly jsme tam 14. dní,ale zacházení s dětma bez maminek je opravdu, tak škaredé, že se dělá opravdu člověku špatně,jak jsou ty sestry protivné. Když tu práci dělají neradi,at jdou pracovat jinam nééé!! Děkuji bohu, že jsme od té doby zdrávi a je to jen na domácí léčení, při běžné rýmě a kašli. Zuzie, at vás bůh ochranuje a v životě už do té nemocnice nemusíte. držím pěsti!!
Velmi smutný článek, moc držím pěstičky, at už vás ta nemoc nezlobí! Neteř má ted 6 let – taky se jí tato nemoc od malinka pořád vrací.
Docela by nebylo od věci psát k takovým článkům, o kterou šlo nemocnici!!!!!!! My například byli ja JIPu v Brně a nemůžu si stěžovat, sestřičky milé, doktoři ochotní, s tak malinkatým miminkem Vás nesmí !!!!!! nechat tak dlouho čekat, děti do jednoho roku mají automaticky přednost. Achjooo, kam to naše zdravotnictví spěje!!!!
Zuzie, ať jste zdravý a už tam nemusíte!!!
Náš malý byl 4 v nemocnici s laryngitidou a já vždy s ním, něco takového jsem ale nezažila, asi záleží na nemocnici, myslím, že ve větším městě je to horší, my pokoždé byli v Novém Městě na Moravě a s takovým přístupem jsem se nesetkala, byli vstřícní a u všeho jsem mohla být, odběry krve atd. když jsem o to požádala. Na malého byli milí i na mně, na vizitě si ho i pan primář pochoval, takže lidský přístup. Moc tě lituji, i když to člověk asi prožívá strašně přecitlivě,ale chápu tě, někdy ta profesiálnost je děsně neosobní a jen a jen diagnoza. Takže at jste zdraví a už nemáš takové otřesné zkušenosti. alus
zažili jsme něc podobného a byl to také otřesný zážitek.Teď už bych také reagovala jinak.Držím palce ať se taková situace už nikdy neopakuje!!!!
Milá zuzie, soucítíms tebou a přeju, aby si už nic tak hrozného nezažila. Ráda věřím, že si v nemocnici zažila takové šoky, můj praděda je zažil taky a my s ním. Je mi to líto o to víc, když teď vím, že se tohle děje na víc místech. Nevím, jestli vůbec můžu věřit, že se situace ve zdravotnictví zlepší nebo to bude ještě horší. No každopádně si to upřímně přeju. Tak ať se nám tyhle krizový zážitky raději vyhnou!
Držím pěsti, ať jste už v pořádku.
Mobile Sliding Menu