Celkem dlouho (asi tak 2,5 roku) jsem si hrála na hrdinku v domnění, že všechno hravě zvládnu sama. Se dvěma dětmi však ovzduší zhoustlo natolik, že jsem asistenta pro Ríšu vyhledala i já. A zvykla jsem si rychle.
Představte si (vy, co jste to ještě nezkusili), odevzdáte dítě na 2-3 hodiny asistentovi a můžete si napustit vanu horké vody nebo hodit nohy na stůl a dívat se na televizi, nebo si přečíst knížku nebo umýt podlahu, aniž by se dítě vrhalo do kýble s vodou a bublinami. Já nic z toho neudělám, protože mám ještě Jindřiška. Ale každá máma s více dětmi ví, že mít na starost jen JEDNO dítě je těžká pohoda.
Dělat asistentku autistovi má k odpočinku daleko. Asistentka musí přinutit dítě, které mluvit nechce, aby s ní komunikovalo. A umlčet příbuzné, kteří se potřebují vypovídat.
Ríšova babička si myslí, že asistentka je tu proto, aby poslouchala její nekonečné vyprávění, o věcech, které ji trápí, co viděla dnes v televizi a na co se bude dívat zítra.
„Babičko, to není tvoje asistentka, to je Ríšova asistentka,“ říkám si v duchu. Budeme muset připlatit za dvojnásobnou zátěž. Nebo trojnásobnou? Vyprávím i já.
Babička během 20 minut stihla Markétě říct, kdo má kdy narozeniny, kolik dětí, a jak se ty děti povedly. Já zase (když byla babička na záchodě), jak jsem vezla Ríšu včera do školky, jak dnes a jak ho povezu zítra.
Ríšova asistentka ve školce, ta to má také těžké. Když přivedu Ríšu do školky, je natěšený na děti.
Na otázku: „Chceš jít do školky?“ pronáší výrazné a spokojené: „Ano.“
Jakmile se však na něj usměje a přátelsky zavolá: „Ahoj Ríšo!“ začne Ríša hystericky brečet. Věší se na mne a chce jít domů. Po nějaké chvíli se zklidní a za dvě hodiny, když asistentka odchází, řve znovu. Tentokrát proto, že asistentka odchází. Vyznejte se v tom.
Ustát emoce autisty je těžký vnitřní boj. Svádí ho každý den taťka, když přijde večer domů a nikdo z kluků se na něj nevrhá. Jediný, kdo mu věnuje pozornost, je kočka, která se na nás a náš dům před pár dny přilepila. Dáváme jí jídlo, aby se nechala od Ríši tahat za ocas (je to dobré na jeho nemocnou ruku).
Taťka přijde večer z práce, kočka mu vrní před dveřmi u nohou a otírá se. Děti doma ale nic.
Tak řeknu: „Ríšo, kdo přišel?“
„Táta,“ odpovídá Ríša.
„A co máš říct?“ já na to.
Pak, po chvilce přemýšlení, Ríša vytlačí:. „Ahoj táto.“
Ríša funguje na příkaz: „ Řekni.“
Taťka často, když vidí, že už mám všeho dost, chodí za Ríšou a šeptá mu do ucha: „Běž za maminkou a řekni: Maminko, mám tě rád.“
A on přijde a řekne: „Maminko, mám tě rád.“
Je to skoro jako doopravdy.