Když se řekne sádra…

Asi nebudeme daleko od pravdy s tvrzením, že se sádrou, tou „medicínskou“, se setkal každý z nás. Ať už osobně po nějakém úrazu, či v kontaktu s někým blízkým.

Zlomená ruka, nebo dokonce noha, znamená spoustu nepříjemných komplikací pro dospělého, ať už v soukromém či pracovním životě, co teprve malý človíček, kterého sádra omezuje v pohybu – jeho bytostné potřebě.
Těžká, objemná a nepohodlná sádra omezuje svého „nositele“ snad ve všech obvyklých činnostech (od úpravy zevnějšku přes péči o děti až po sportovní aktivity).

Proč fixace?

Zlomenina musí být v klidu, kostní úlomky se nesmí v průběhu hojení hýbat. Aby zůstaly na správném místě, musí se znehybnit, nejčastěji pomocí sádrové fixace. Pokud se zlomené kosti pohnou, srostou špatně, a to pak může vyžadovat další zákrok. Znehybnění zlomeniny je proto nezbytné, může však nepříznivě působit na neporaněné tkáně.

Znehybnění (imobilizaci) nepotřebují jenom zlomeniny, ale i další úrazy a onemocnění kostí, kloubů i měkkých tkání, např. poranění vazů, záněty šlach, rozsáhlejší rány, komplikované hnisavé záněty. Znehybnění má totiž za úkol zajistit klidné hojení zlomeniny, ale také omezit šíření zánětu v měkkých tkáních.

Imobilizace se řídí ověřenými principy. Cílem je znehybnění poraněné oblasti, a to pomocí dlahy nebo kompletní fixace (která tuto oblast, např. končetinu, zcela obklopuje).

Trocha historie…

Sádra se používala už před čtyřmi tisíci lety, v dobách stavby Cheopsovy pyramidy, ovšem k jiným než medicínským účelům. V medicíně se tento materiál objevil mnohem později. První zmínky jsou o sádrových dlahách, které používali v 10. století arabští lékaři. Na konci 18. století pak využíval holandský profesor Hendrichs k znehybnění poraněné končetiny metodu namáčení končetiny přímo do nádoby s tekutou sádrou. Zhruba 40 let na to se stal velice populární postup belgického polního zdravotníka Seutina, který kombinoval sádrový obvaz a dlahu z kartonového papíru. Jako první popsal dodnes používanou metodu sádrové fixace zlomenin holandský polní lékař Antonius Mathijsen v polovině 19. století. O století později se začaly objevovat obvazy impregnované pryskyřicemi, jejichž hlavními přednostmi měla být větší pevnost a odolnost vůči vlhkosti.

Dnes může pacient a jeho ošetřující lékař vybírat mezi klasickou sádrou, tuhou (rigidní) lehkou sádrou nebo polotuhou (semirigidní) lehkou sádrou.

Lehká sádra – co to je

Klasická sádra je těžká, mohutná a rozmáčí se ve vodě, proto se hledala alternativa. Vznikla lehká sádra, nová generace fixačního materiálu, která byla původně vyvinuta pro americký fotbal a sportovní medicínu. Velice rychle však našla uplatnění i v běžné medicíně, v celém oboru ortopedie, traumatologie a chirurgie, s přesahem do neurologie i podiatrie.

Lehkou sádru tvoří tkanina a pryskyřice, která reaguje s vodou a tkaninu vytvrdí. Výsledkem je stabilnější a pevnější fixace než u klasické sádry. Lehká sádra navíc vytvrdne do půl hodiny, zatímco klasické sádře to trvá i dva dny. Lehká sádra se vyrábí ve dvou variantách, tuhé a polotuhé. Tuhá (rigidní) lehká sádra se podkládá vatou, je lehčí a pevnější než klasická sádra, ale není určena ke koupání (vodě sice odolává, ale pokud se namočí podkladová vata, dlouho vysychá a rozmáčí pokožku, což je spojeno s určitými riziky). Aplikace tuhé lehké sádry je snadná a při dodržení základních, jednoduchých pravidel sádrování ji v případě dobré vůle zvládne každý lékař, který dokáže aplikovat klasickou sádru. Polotuhá (semirigidní) lehká sádra představuje absolutní špičku mezi fixačními materiály, ať už jde o míru znehybnění poraněné části těla nebo komfortu pro pacienta. Nepodkládá se vatou, a proto umožňuje sprchování i koupání (rychle vysychá), vejde se pod téměř jakýkoli oděv i do boty. Aplikace polotuhé lehké sádry je však specifická a vyžaduje proškolení lékaře.

Výhody lehké sádry

Zlomená ruka nebo noha nemusí nutně znamenat dva měsíce mizerné nálady a stop veškerým aktivitám. Stačí si u lékaře vyžádat “lehkou sádru” a život se nezastaví. Lehká sádra sice patří do nadstandardní zdravotní péče, ale od začátku letošního roku na ni přispívají zdravotní pojišťovny. Pacienta tak přijde na několik set korun, podle velikosti sádrové fixace. Nicméně je to investice, která se vyplatí, protože v porovnání s klasickou sádrou lehká sádra:

• je lehká a komfortní
• výrazně méně omezuje v pohybu
• umožňuje mnohem rychlejší návrat do běžného života
• poskytuje stabilnější a pevnější fixaci
• významně zmírňuje bolest
• zkracuje dobu rehabilitace
• podstatně redukuje léčebné komplikace
• nedráždí pokožku, nesvědí
• neřeže, netlačí
• snadno se schová pod oděv, vejde se i do boty
• může se namočit, umožňuje sprchování a koupání
• je barevná

Nač si dávat pozor…

Předpokladem úspěchu je kvalitně odvedená práce proškoleného lékaře nebo zdravotní sestry, tedy správný výběr vhodného typu fixace, precizní provedení znehybnění a dostatečné poučení pacienta. Pacient ovšem musí brát poučení vážně a řídit se jím, chovat se zodpovědně a disciplinovaně. Lehká sádra pak pacientovi nabídne jen samé výhody a žádné nevýhody. V opačném případě se může z dobrého sluhy stát špatný pán.

Pacient by se měl od lékaře dozvědět, jak má zacházet s poraněnou končetinou i se samotnou sádrou:

• udržovat zasádrovanou končetinu první dny ve zvýšené poloze a ledovat ji, aby neotekla
• nenamáčet nesmáčenlivou sádru, jinak se pod ní vytvoří nesnesitelné žmolky
• smáčenlivou sádru vždy po namočení vysušit (třeba fénem na vlasy)
• po koupání v moři ji důkladně propláchnout a nechat uschnout (na slunci asi 10 minut)
• nepřetěžovat poraněnou končetinu, protože k úplnému zhojení potřebuje dostatek klidu

 

Napsal/a: Jarmila Vrkošová