Pomoc a podpora blízkých je moc důležitá, může nám přinést aspoň trochu klidu na rozbouřeném moři emocí. Člověk se totiž asi podvědomě bojí, že možná partner nebo rodina dítě nepřijmou, nebo bude přijetí dítěte s handicapem probíhat s většími obtížemi. Je to skutečně zátěžová situace pro partnerský vztah i vztahy v rodině, ve které nemusejí všichni jednoznačně obstát. Hodně se v takové situaci dozvíte i o svých blízkých. Pokud se vám dostane ujištění ve smyslu: „Máme a budeme mít rádi vás i vaše dítě takové, jaké je“, je to ta největší možná podpora, která vám zásadním způsobem pomůže. A je třeba si takových blízkých a přátel vážit.
Pokud se naopak rozhodnete prozatím problém tajit, budete se asi cítit hodně sami a bude toho na vás opravdu dost. Nejbolestivější součástí nemoci jako takové, a nemoci vlastního dítěte obzvlášť, je (samozřejmě kromě problému jako takového) pocit osamělosti.
Proto je podle mého názoru nejlepší strategií promyslet si pořádně, s jakými reakcemi zhruba můžete počítat. U takových blízkých a přátel, kde předpokládáte reakci ve smyslu podpory, je přínosem, pokud se jim svěříte. Pokud vám vadí, že by vás někdo třeba litoval, můžete mu přímo říci: „Chci ti říct, co se nám přihodilo s malým, ale prosím tě, abys mě jen vyslechl, a hned mě nelitoval.“
Představa, že dokážete „problém“ utajit před rodinou, bývá často nereálná. Je však pravda, že se nabízejí různé způsoby, jak blízké se situací seznámit, a právě o tom můžete popřemýšlet. Pokud máte například pocit, že by vaši blízcí spíš hledali „viníka“ a mohli vám tak v beztak hodně obtížné situaci ještě ublížit, chraňte se. Jednou se to stejně dozvědí, ale mezitím se už i vy sami se situací vyrovnáte natolik, že nebudete tak bezbranní a zranitelní jako na počátku, kdy je pro vás informace o zdravotním handicapu vašeho dítěte nová.
Jsou-li ostatní do situace zasvěceni, budou nějakým způsobem reagovat. Mohou se chovat vřele a soucitně. Často mohou nabízet konkrétní pomoc a vymýšlet, jak vám v něčem ulevit a prospět.
Může se ale stát i to, že neustálá snaha druhých vám pomoci přeroste únosnou míru a začne vás rozčilovat a dráždit. Vaše reakce nemusí být vždycky nutně taktní a laskavá, všichni jsme jen „lidé“ a i vy máte nárok se s obtížnou situací prát po svém. Uvedu konkrétní příklad ze života:
Karolínka měla po narození vykloubené obě kyčle, čekaly nás hodně náročné operace. Všichni nás pořád ujišťovali, že to bude v pořádku. V duchu jsem si však občas říkala: „Jak to můžeš vědět, ty chytráku? Chtěla bych tě vidět na našem místě nebo na místě naší dcery.“