Jak jsme přežily neštovice
Vždycky jsem si myslela, že neštovice dostanu od svých dětí a že si potom budeme všichni společně malovat ty legrační bílé puntíky a táta kolem nás bude běhat a opečovávat nás. Haha!! Dopadlo to samozřejmě úplně jinak…Jako malá jsem neštovice nedostala, protože jsem měla velmi uvědomělou maminku, která mě nedávala do školky a jakmile děti ve škole onemocněly neštovicemi, tak mě stáhla taky domů, abych to náhodou nedostala. Výsledek byl, že jsem vlastně nedostala žádnou dětskou nemoc. Dneska už vím, že to nebyl zrovna nejlepší nápad mé maminky, ale mě se to stát teď už nemůže. Mám roční dceru a ve svých třiceti jsem od někoho anonymního dostala neštovice. Nejdřív jsem myslela, že my na stará kolena vyskočilo akné, které jsem ani v pubertě neměla. Tak jsem ty tři první pupínky poctivě před zrdadlem vymačkala a v duchu jsem si říkala, cha – na mě si jebáky nepříjdou. Druhý den se objevily i v dekoltu a začaly se behem dne celkem napíjet tekutinou. Ještě jsme stačili všichni tři navštívit místní Zoo (takže jsem musela nakazit celou zoologickou zahradu, radši ani nepíšu, z kterého jsme města) a večer se to stupňovalo a můj muž vyslovil památnou větu: „Hele a měla Ty jsi vůbec neštovice?“A bylo to. Ještě ten večer jsem bombardovala svoji praktickou lékařku, která zoufale zahalekala do telefonu ať teda přijedu a v županu čerstvě okoupaná mi s úsměvem na rtech potvrdila, že mám neštovice. Super, říkala jsem si, zítra odvezu malou k sestře, odstonám si to a pak ji zase stáhnu domů, určitě to nedostane, má teprve rok a děti bývají dost imunní. Druhý den jsem ji tam skutečně odvezla, ale to už jsem měla horečku a bylo mi dost blbě a puchýře naskakovaly jeden po druhým. Zkrátím to – skončila jsem na infekční oddělením na osm dnů s kapačkama v rukách, skoro jsem jim tam zůstala a vůbec si nemyslím, že neštovice jsou jen trošku protivné, protože to „svědí“. Mě to teda nesvědilo, spíš jsem měla pocit, že se mi do těla zabodávají tisíce horkých jehel a ten pocit trval čtyři dny v kuse, takže jsem nespala a nemohla jsem ani jíst, protože jsem to měla i v puse a v krku, no prostě všude. Super odtučňovací kúra, vřele doporučuji – až na to „svědění“. Když mě po osmi dnech pustili s práškama domů, vypadala jsem jako pubertální patnáctka, s poďobaným obličejem a se zoufalám výrazem, protože to samozřejmě nejde ničím zamazat.Na čele mi zůstal kráter dovnitř hlavy o velikosti 4 mm, který si asi nechám nějak vypálit laserem, protože vypadám jak princezna se zlatou hvězdou ( dírou ) na hlavě.A když jsem se z toho nějak vyhrabala a dojela si pro dcerku, tak jsem hned druhý den po příjezdu – přesně 14. den po mém vysypání – zjistila, že nemá až tak dobrou imunitu a pro změnu je dostala ona. Naštěstí jsme neskončily opět na infekčním, ale chybělo tomu málo, měla taky vysoké horečky a nechtěly jí klesnout dolů.
Už to teda máme za sebou, přežily jsme to a jsem ráda, že se dneska děti očkujou na všechny ostatní dětské nemoce, protože jestli bych dostala příště spalničky nebo příušnice, tak už bych asi opravdu umřela :). Rozhodně jsem nechtěla vystrašit maminky, které ještě neměly neštovice, určitě to není standartní průběh této nemoci, jen jsem chtěla pobavit čtenáře, jak skvěle jde prožít prázdniny, když není zrovna počasí na koupání.