Nic nebolí tolik rodičovské srdíčko, jako dětský pláč. A nejvíce tehdy, jedná-li se o pláč nemocného dítěte.
Nemocné dítko mívá velké výkyvy nálad a je mnohem víc plačtivé. Některé děti jsou statečné a jiné si naopak nemoci užívají, nechají se rády „obskakovat“ a rozmazlovat. Dítě není dobré litovat, ale je zapotřebí zaujmout citlivý a pozitivní přístup.
Psychika nemocného dítěte je velmi křehká a zranitelná, proto bychom se sliby typu „Když si vezmeš broučku ten sirup proti kašli, tak určitě přestaneš hned kašlat!“ měli zacházet velmi opatrně. Dítě bere sliby doslova a bezmezně jim důvěřuje. Mnohem lepší bude, když si otevřeně s dítkem promluvíte… Proč má horečku, proč zrovna teď musí polykat léky, proč mu děláte zábaly tepových míst a proč trváte na tom, aby hodně pilo. Dítě tak lépe pochopí, co se děje v jeho tělíčku, a že k uzdravení může a musí samo aktivně pomáhat. Nejlepším povzbuzováním je samozřejmě pochvala, jak statečně nemoc nese!!!
Velký pozor si ale dávejte i na vyčítavé věty „Ty už jsi zase nemocný, to abych zase zůstal/a z práce doma!!!“ Dítě za svou nemoc nemůže!!!
Děti se dovedou chovat často tvrdohlavě a většinou si k tomu vyberou ten nejméně vhodný okamžik, ke kterým patří i podávání léků.
Jestliže potřebujete, aby to vaše poupátko bez dlouhých průtahů nebo plačtivých scén spolklo léky, vyhněte se dlouhým řečem a přípravám. Dítě je jako radar, který bezpečně zachytí vaši váhavost nebo nervozitu. Nejlépe uděláte, když jen tak mezi řečí přijdete k dítěti a „mimochodem“, jen tak uprostřed vašeho rozhovoru, prohodíte: „Tady si vezmi prášek.“ Buďte suverénní a nepřipouštějte žádnou diskusi o oddálení léku.
Jestliže jste v situaci, kdy není nutný takto rychlý přístup, můžete dítěti nejprve vysvětlit, proč si lék musí vzít. Pozor!!! Je velmi důležité, abyste to udělali dřív, než se k němu budete blížit se lžičkou v ruce.
Po spolknutí medicíny se dítko snažte rozptýlit nějakou malou hrou nebo básničkou. A samozřejmě nezapomínejte chválit, jaká je to šikulka!!!
Při podávání léků můžete také odpoutat pozornost básničkou, kterou budete ovšem říkat jen v ten daný okamžik… něco jako „malý ozdravný rituálek“.
| Tučňák Petrpavel | Léčivá kaše |
| Petrpavel, tučňák malý | Malý vrabčák tuze stůně. |
| o své zdraví je moc dbalý. | Protože je ještě mrně, |
| Když je nemoc veliká, | tak dostane na lžičku |
| hory léků spolyká. | všeléčivou kašičku. |
Kapky můžete ukrýt do pudinku nebo oblíbeného jídla.
Rozdrcenou tabletu vsuňte do koláče, kousku chleba nebo banánu, tvarohu… (Honzíkovi jsem loni dělala ATB jogurto-sendvič… jogurt-rozdrcený penicilin-jogurt. Zapíjel to velkým douškem vody. Samozřejmě, že vše probíhalo za jeho velké asistence, kdy drtil prášky a hlídal každé pidi-zrníčko penicilinu, aby nevykukovalo z jogurtu.)
Některé děti jsou šikovné a brzy umí tablety polykat v celku. Obecně ale platí, že teprve „předškoláci“ zvládají bezproblémové polykání tablet.
Nechte dítě „trénovat“ – ne s léky, ale například s kouskem vařené zeleniny, kterou vyříznete do tvaru léku. Vše připravte jako hru a buďte trpěliví. Rozhodně dítě netrestejte a nevyčítejte mu, že se polknutí nezdařilo. Je taky dobré dítěti říct přesný postup polknutí léku: „Vezmu tabletu, položím si ji co nejdál na jazyk a zapiju velkým douškem vody. Když ji nepolknu, napiju se znovu. Nic to není, jako když omylem někdy spolkneš bonbon.“
I zavádění čípku chce trošku „fíglů“… špičku čípku potřeme trochou olejíčku nebo ji navlhčíme, zavádění je pak snadnější a tím pádem méně stresová situace pro malé dítě. Jakmile zasuneme čípek do konečníku, přidržíme hýždě u sebe (cca 1 minutu), aby dítě instinktivně čípek nevytlačilo.
Nejlepším tišícím lékem na psychiku nemocného dítěte je pohlazení a kdykoliv otevřená náruč k mazlení a zklidnění nemocného dítka. Mluvte s dítětem uklidňujícím hlasem nebo mu můžete i něco zazpívat. Velmi záleží na tom, jaký výraz svému hlasu dáte, protože dětské ouško je velmi citlivé. Jakmile dítě vycítí z vašeho hlasu něhu, tak ji nechá do sebe vplynout. Zároveň také pochopí, že se o něj staráte, a to dítko uklidní.
Domča je právě „požitkářka“ a nemoc si dokáže velmi, velmi užívat. Potřebuje neskutečně zvýšenou pozornost, jinak i při obyčejné rýmě to vypadá, že se rána nedožije. Honzíkovi od malinka stačí, když se mi smotá v náručí a slyší hlas. A protože jsem nevěděla, co mám klidným „monotónním hlasem“ pořád povídat, tak mu od 6 měsíců vypravím pohádku „O řepě“. Malinko jsem si upravila konec, tak abych ji mohla vyprávět i v polospánku pořád dokola…
„… a když řepu vytáhli, tak ji dovezli do chaloupky, kde ji očistili, umyli a udělali z ní kompot, který má hodně vitamínu, aby v zimě nebyli nemocní. A když přišlo jaro a z políčka zmizel poslední sníh šel dědeček na pole a zasadil řepu… Řepa rostla a rostla, až byla véééliká převeliká. Dědeček chtěl řepu vytáhnout a táhl, táhl… ale řepu nevytáhl! Zavolal na babičku… atd.“
Je to takový náš „bolístkový rituálek“. Uvědomila jsem si to až před 2 lety, kdy jsme se jen tak povalovali a mazlili a mě napadlo říkat pohádku „O řepě“. Po pár slovíčkách jsem byla zaražena Honzíkovou nechápající větou „Ale vždyť nejsem nemocný?!“ Tehdy mě to hrozně moc zarazilo, ale i mile překvapilo. Takže pohádka „O řepě“ se u nás povídá jen jako tišící lék. A Honzík se jí sám dožaduje.