„Budeš dnes řídit?“ ptá se mne manžel vlastně už jen ze zvyku. „Ne, až příště“ odpovídám tradičně a cítím, jak se mi rosí čelo. Jako bych je slyšela. Všechny ty muže: „Vždyť na tom nic není, sedneš a jedeš.“ Jenomže dnes už je všude tak hustý provoz, s tím jaké to bylo, když jsem kdysi v pravěku dělala řidičák, se to vůbec nedá srovnat…
Bojím se předjíždět, parkovat, bojím se vjet z vedlejší silnice na tu hlavní, kde jede jedno auto za druhým. Bojím se, že vjedu do protisměru, protože z těch pruhů jsem někdy fakt zmatená. Vadí mi, když někdo jede za mnou, přede mnou, bojím se prostě vůbec vyjet.
Všechno bylo tak pěkně naplánované. Přestěhujeme se na venkov, se synem budu chodit do místní školky pěšky a řízení auta tak odložím na neurčito. Jenže můj syn se rozhodl, že k věcem, které mne už naučil, přidá ještě jednu dovednost, a velmi praktickou, řízení auta.
Místo ve školce jsme měli slíbené, jenže když se najednou ukázalo, že syn je autista, bude potřebovat integraci, asistenta a musel by se kvůli němu snížit počet dětí ve třídě, nepřijali nám ho. My jsme ale našli jinou, báječnou školku, avšak vzdálenou 2km.
Má fóbie z řízení auta byla opravdu silná. Možná jsem někdy i uvažovala (s tím oroseným čelem), jestli bychom to nemohli chodit pěšky. Prostě když se jednalo o to sednout za volant, dokázala jsem vymyslet neuvěřitelné věci, abych to zařídila jinak. Ale s dítětem, které má obrnu a špatně chodí se nedá jít tak daleko. Možná kdybych ho vozila v kočárku, ale tam už sedí to menší.
Přišel den nástupu do školky. Večer předtím jsem za asistence manžela ujela asi 200 metrů, abych si vyzkoušela zařadit aspoň „jedna-dva“. A pak ráno jsem ujela své první dva kilometry. A večer hrdě hlásila manželovi, že jsem řadila „jedna-dva-tři“. „Proboha tys to jela celé na trojku?“, orosilo se teď čelo jemu a cítila jsem, že začíná mít strach o naše auto.
Syn chodí do školky už dva měsíce. Jezdím tam, zpátky, tam, zpátky, a vím, že je to den ode dne lepší. Už jsem asi dvakrát předjížděla (a přežila) a parkuju, i když zatím jen na prázdném parkovišti. Řadím už „čtyřku“, moje nejvyšší dosažená rychlost stoupla na 90 km/h. Ale řídím!
Každé ráno, když naložím děti a můj syn Ríša říká: „nastartujeme“ (naučil se to ode mne, protože si všechno musím slovně komentovat, abych vůbec odjela), tak vím, že prostě pojedu, protože jinak to nejde. A taky věřím, že „pětku“ zařadím dřív, než se můj autistický syn naučí říkat: „Maminko, dej tam pět.“
(můj blog: http://dmo.blog.cz)
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (43 vyjádření)
Karamelko, už bych si ho udělala dávno, jenomže naše vlastní autíčko je v nedohlednu, tak si říkám, nač by mi byl :(( Škoda 🙂
Na druhou stranu je zase fakt, že ve snu řídím většinou v noci, kdy jsou cesty relativně prázdné (i v tom snu :)) ), kdybych vezla ve dne své poklady, asi bych byla docela nervní… než bych se to pořádně naučila, samozřejmě :)))
No,tak já parkuji na zrcátka a felda je celkem krátké autíčko,takže v poho:-),pravé zrcátko mám natočeno lehce dolů,abych viděla obrubník:-). Pípání mám jen na vypínání světel..je to přesně jak říká Virenka velký jekot,když otevřu dveře dřív než vypnu světla:-)))
Ajik to je dobré:-))) měla by sis ho udělat:-))) Ty budeš dobrý ,,pirát silnic“. K
Mě se častěji zdá, že mi ujíždí vlak…
Ale vlastně už se mi dlouho nic nezdálo – asi málo spím, nebo co, a na REM fázi nedojde…