Nechce jídlo ze lžičky (nebo z hrnečku)
Možná se s hrnečkem nebo lžičkou začalo příliš brzy, ještě než bylo dítě pro takovou samostatnost zralé. V tom případě je třeba zdržet se znevažujících komentářů a ještě nějakou dobu počkat. Je také možné, že mu nebylo dáno dost času, aby se s těmito novými nástroji pořádně seznámilo. Protože se miminko seznamuje ústy, je dobré nechat mu tyto předměty v dosahu a ono je začne naprosto přirozeně zkoumat tím, že je bude strkat do úst a ocucávat. Později, až jimi dostane potravu, stejným způsobem ji ochutná. Naopak, pokud se mu od prvních pokusů brání natahovat se po hrnečku, nebo při tom dostane přes ruku, nelze se divit, že je nešika!
„Je pomalé!“ Hraje si s jídlem
Kolem 1 roku věku se samostatnost projeví také menší chutí k jídlu. Zájmy se obměňují. Dítě se zajímá o věci, které jsou pro ně rozhodně důležitější než jídlo. A tak při jídle lelkuje, bouchá lžičkou do stolu, převrací hrneček.
Některé maminky se kvůli takovému rozptylování zlobí nebo se cítí touto počínající samostatností ohroženy, jako kdyby kompromitovala hodnotu jejich mateřské péče, a nechtějí ustoupit od toho, že budou dál dítě krmit po svém. To vede ke konfliktní situaci. Je možné, že to maminku časem vyčerpá a omrzí. Ale jestli vyhraje, je to na úkor budoucnosti, protože konflikt znovu propukne později, ať v oblasti stravy, nebo v nějaké jiné, protože vystupováním z pozice síly se problém neřeší, jenom přesouvá.
Stanovení hranic
Jestliže si dítě hraje tak, že hází na podlahu všechno, co mu přijde pod ruku, nemá se před ně dávat příliš jídla. A pokud to dělá s cílem vyprovokovat okolí, seberte mu talíř a vysvětlete mu, proč jste to udělali.
Jídlo nemá trvat hodiny. Dítě, které sedí u talíře za stolem a nemůže se volně pohybovat, je neklidné nebo se nudí. Po dvaceti až pětadvaceti minutách už je zbytečné naléhat. Příště dítě bude jíst lépe. To však neznamená, že by mu mělo být nabídnuto jídlo za půl hodiny poté. Dítě se velmi rychle naučí oddělovat čas hry a čas jídla.
Tato pravidla pomohou dítěti vymezit si vlastní hranice a socializovat se. A stravování se nestane jeho bitevním polem.
Vyprávění při jídle
Maminky se ptávají: Mám mu při jídle něco vyprávět? Brzy pochopíte, že to není záhodno. Číst nebo vyprávět příběh při jídle znamená rozptylovat dítě, které cítí, že má odpovídat. Když se dítě soustředí na příběh, odvádí ho to od potřeby jíst, co mu dáváme, a od radosti z jídla. Je to, jako kdyby rodiče říkali: „Není důležité, jestli máš hlad, nebo ne, mysli na něco jiného a jez.“ Jestli přitom jde navíc o to zaujmout dítě a nacpat mu lžičku do pusy, dokud ji má otevřenou, není to nic než obyčejné vykrmování. Do stejné kategorie je možné přiřadit rodiče, kteří zapnou televizi nebo dělají opičky v naději, že se dítě nají. Přesto je na dítě možné mluvit, zatímco jí, nebo ve chvílích, když se má do jídla dát.
Vyprávění příběhů při jídle není vhodné, ale možné je s dítětem mluvit o tom, co má na talíři, co může cítit, když pokrm ochutná, kdo mu ho připravil.
Tato rada je užitečná jen pro určitou dobu, do 2 let věku dítěte. Uvidíme, že jakmile se dítě naučí mluvit, rozhodně bude u stolu místo pro různorodější konverzaci.
„Nejí dost!“
Je zbytečné se tím znepokojovat. Dítě, jestliže je mu dovoleno brát si různorodou potravu, jí dostatečně. Jako u dospělých, i jeho chuť k jídlu se bude měnit podle dnů v týdnu nebo denní doby.
Velmi často totiž maminky netrápí ani tak skutečnost, že dítě nejí dost, ale spíš představa, že odmítá potravu, kterou mu připravily. Je přece jasné, že mu neublíží, když dnes nesní zeleninu! Tak proč z toho tedy dělat drama? Když dítě odmítá jíst, maminka to někdy prožívá tak, jako kdyby odmítalo její osobu, péči a pozornost, kterou mu věnuje. Ale pozor, právě tato přecitlivělost přináší riziko boje kolem stravy. Původ konfliktu, ať jsou důvody rodičů jakkoliv dobré, je vždycky na jejich straně. Zanechte půtek, dokud ještě není příliš pozdě, a všechno se vrátí do pořádku.
Nutit jíst dítě, které nemá hlad, znamená vytvářet problém. Když opakujete: „Sněz tu polévku, abys byl velký a silný!“ nebo: „Dojez to maso, abys udělala mamince radost!“ a zkoušíte přimět dítě k jídlu vyhrožováním nebo lichotkami, zahajujete proces naléhání. Přísné rozkazy, jakkoliv ospravedlnitelné v očích okolí (vždycky je to s představou, že jsou pro jeho dobro), vyvolávají u dítěte nevědomý odpor nebo jasný vzdor. Kromě toho nejsou brány v úvahu pocity, které dítě prožívá, a potřeby, jež pociťuje. Z jeho chuti k jídlu, o které má právo rozhodovat samo, se stává záležitost, která se týká matky nebo vztahu k matce, a roli přebírá spíše její úzkost.
Ani příliš brzy, ani příliš pozdě…
–Nabízet dítěti různorodou stravu příliš brzy neznamená mít jistotu, že na ni v budoucnu bude mít chuť. Jestliže se mu příliš předčasně dává strava, na kterou nemělo čas si zvyknout a kterou si nestihlo osvojit, hrozí, že v pozdějším věku dojde k zvratu. Miminko sní všechno, aby maminka byla spokojená; ale později se vrátí ke kaším a mixované zelenině. Ponecháme-li dítěti volnost, aby jedlo podle chuti a podle toho, co má rádo, neznamená to ještě, že ho v roce máme nechat rozhodovat o všem, co bude jíst. Příliš velký výběr v něm vyvolá podráždění a úzkost. V tomto věku dítě ještě potřebuje, aby za ně rozhodoval někdo jiný, co bude jíst (jak však uvidíme, samo si rozhodne o tom, co jíst nebude). Ale přílišná hojnost výběru ho mate, místo aby ho uspokojovala.
p>
vydal Portál, 2002
Napsal/a: Bonnot-Matheron Silviane
