Čím dál tím častěji čtu vzkazy a poslouchám nářky rodičů, kteří mají doma nějakou „formu“ nejedlíka. Jednou je to o tom, že dítě nejí skoro nic a žije téměř ze vzduchu, jednou o tom, že se pomalu u každého jídla doma strhne boj o to, zda se z talíře sní jen vyšťourané kousky jídla pro malého nejedlíka únosné a zbytek usmlouvá, že ten jíst nebude. A jindy zase o tom, že by to či ono dítko mohlo žít jen na čokošce a sušenkách.
Ani jedna ze situací nepřidá doma na klidu a pohodě, o tom není debat. A naprosto chápu, že to člověka vytáčí, nejdřív doběla a pak tak nějak rezignuje a žere ho to „jen“ na pozadí.
Možná si říkáte „já se snažím, říkám mu to, že to potřebuje, že je to zdravý…“, ale je to jak když házím hrách na zeď.
A tudy to vážně nejde, na tenhle způsob slyší jen zlomek dětí, stačí pohrozit, nasadit důležitý tón a poslechnou, že to a ono se jíst má. A co ten zbytek?
Potřebuje DŮVODY!
Důvody? Jakože probereme anatomii, chemii apod?
Ne, to fakt ne, nemusíte se děsit. Potřebuje důvody, které jsou pro děti pochopitelné, jasné a umí si je představit v praxi. To, že něco mají jíst, protože je to zdravý je sice fajn, ale lehko se to zařadí k polykání hnusného penicilinu nebo jiné medicíny.
Je to sice hnusný, ale nutný a pomáhá to, tak to spolkni a tečka.
Při nemoci, kdy je to vážně nutné fajn, o tom žádná, ale u jídla to vede k ještě větší zarputilosti a boji. Slovo zdravý totiž pak dostává nádech skoro pejorativního slova a dojmu, že to bude zaručeně hnusný. Kolikrát to slyším i od dospělých…
Když přestaneme bojovat, můžeme to dětem vysvětli jinak
Dělat z dětí odmala nejen konzumenty jídla, ale skutečně informované malé strávníky.
Dlouho jsem koumala jak na ně, jak jim přiblížit proč by měly něco jíst a něčemu se raději vyhnout. Jak dětem popsat co se v jejich tělech odehrává tak, aby to chápaly a byla to přitom zábava?
Dělám s dětmi projektové dny ve školách, vyrábíme zdravé svačiny a na jiných zase zdravé sladkosti a vysvětlujeme si proč a co naše tělo potřebuje. A to jsou vám změny v přímém přenosu.
Fronta na cizrnu
Jednak jsou děti nadšení pracanti a jak se u nich spojí manuální práce s výukou, krásně si vše propojují, začnou chápat a pak se i stojí fronta na ochutnání cizrny. Fakt. Na začátku ji nabídnu uvařenou, neochucenou, jen kuličky cizrny s tím, že jsou to na chuť takové cizrnové oříšky, přijde pár odvážlivců, ochutnají, řeknou jak je to dobrý, přijdou další a další a těch pár nedůvěřivců to sleduje přijde v poslední vlně a mezitím se ti předchozí vrací a vrací 😀 a jsou překvapeni, jak je to dobrý.
Žádné ochucení, ať ví, jak chutná základní surovina.
Proč jim dávám ochutnat jen samotnou neochucenou cizrnu?
Protože je důležité ochutnat tu základní chuť, jak chutná cizrna a ne co z ní připravím, to až příště. Je to stejný jako když mi chutná svíčková, ale ta moje, jak ji dělám já a moje rodina, ta od tety Máni už by mi nechutnala a z restaurace jakbysmet. Takže to není o svíčkové, ale o tom, jak jí kdo připraví.
Když děti ochutnají samotnou cizrnu, nebo cokoliv jiného, co neznají, ví, jak chutná základní surovina a už se nebojí ochutnávat jídla s ní. Mezitím si povídáme o tom, proč máme luštěniny jíst a aby na to nezapomněly, dostanou k tomu i malý příběh, který jim spojí obdržené informace.
Změny v přímém přenosu
A když vyrábíme zdravé sladkosti, je to stejné, děti pracují se spoustou pro ně neznámých potravin, nebo je znají jen od pohledu, ale do pusinky se je bojí dát. Ale pracují, vyrábí zdravé sladkosti a jak se v tom patlají :-), začnou ochutnávat i ti, co se jinak bojí.
Stačí, když je nikdo nenutí, nezná jejich nálepku nejedlíka, kterou si mnohdy pečlivě budují a udržují. Já dělám že nevím, i když vím moc dobře od rodičů nebo paní učitelky :-).
Vyprávím, co se v našem těle odehrává, když si dáme něco nepotřebného, třeba bonbón a co zase když si dáme jablko. Na pomoc mi pro děti přišli i tři panáčci. Cukroví panáčci, kamarádi, kteří dětem prostřednictvím pohádky ukazují, co se v jejich tělíčcích každý den odehrává.
Pohádka, která může mít hezký i špatný konec, podle toho, jak se ke svému tělu chováme. Když ji čtu, slyšela bych spadnout i špendlík a děti mi pak nadšeně kreslí své panáčky, chtějí, abych jim ty jejich podepsala a já často zatlačuju slzu v oku, protože tohle má vážně smysl. Tyhle změny v přímém přenosu miluju a proto jsem po čase pohádku pustila do éteru i mimo projektové dny, ať ji mohou slyšet i vaše děti.
Jasně že nečekám, že po jednom dni se děti komplet předělají, ale mají dobrý start a když dostanou podporu z okolí, začnou to chápat, tak nebudou mít pocit, že je k něčemu nutíte, ale že si na to přišly samy :-).
Pohádkový příběh o tom, jak změnit dětské stravovací návyky najdete na mém webu – zde.
