Copak rodiče nevidí, jak je hubená?

Rubrika: Stravovací návyky

Není zdánlivě nic zvrácenějšího než porucha něčeho tak samozřejmého, jako je obživný pud. Jíst se musí! A podvýživa je celosvětově příčinou poloviny všech úmrtí dětí. V tomto světle se dobrovolné hladovění nebo navozené zvracení jeví jako produkty chorého mozku…

Rodiče, přátelé, ale často i terapeuta nakonec sám nemocný přistupují k mentální anorexii nebo bulimii jako k obtížně pochopitelné duševní poruše probíhající mimo hranice normálního života. Základní příznaky poruch příjmu potravy však představují jen extrémní variantu postojů a chování normálních v určité populaci a odrážejí názorové klima zprostředkované rodinou, sdělovacími prostředky a některými protagonisty světa dospívajících.

V pozadí nesrozumitelnosti poruch příjmu potravy (dále PPP) je často příznačná ambivalence nemocných. „Chce se léčit, ale bojí se, že ztloustne! Ví, že je nemocná, ale nedokáže se najíst!“ slyším od mnoha rodičů anorektiček. Nic chorobného. Stačí si jen připomenout, co už je anorexie stála energie, sebezapření, konfliktů…. Problém je v tom, že základní příznaky anorexie jsou dlouho spojeny s pocitem uspokojení. První anorektické kroky se zpravidla neodlišují od dietních snah vrstevníků. První shozené kilogramy jim okolí závidí, oceňuje jejich snahu a posiluje je v jejich úsilí. Významnou roli hraje vzor a podpora referenčního prostředí. Dívky, které trpěly nadváhou, dcery dietářek a členky různých sportovních oddílů nebo tanečních škol patří mezi moje časté pacientky.

Kde je však hranice patologie? Podobně jako u jiných závislostí, i zde funguje setrvačnost lidského chování a v podstatě adaptivní princip kognitivní disonance. Lidské vnímání i prožitky jsou výběrově určovány zkušeností a cíli, ať už jsou, nebo nejsou reálné. Převahu mají krátkodobé cíle před dlouhodobými. Riziko neplodnosti není pro čtrnáctiletou dívku argumentem, který by obstál vedle rizika, že si bude musit koupit o číslo větší oblečení. Navyklý scénář je přitažlivější než neznámá cesta. To, co si jednou zdůvodní, tomu i věří. S narůstajícími problémy a nátlakem okolí sice vzrůstá tlak na změnu, která je ale vynucená a dlouho nepřináší znatelnou úlevu.

Chci to změnit, ale…

Anorexie a bulimie, to nejsou jenom ohrožující změny jídelních a pohybových návyků, ale i změny v pohledu na sebe a na okolní svět. S rostoucími problémy přibývá negativních prožitků. To, co mělo přinášet uspokojení, se stává zdrojem strádání a zjednodušujících negativních závěrů o sobě. Většinou nejde jen o účelovou obranu navyklého chování, ale i o vnitřní zdůvodnění vlastního chování a rozporuplných pocitů. Přirozené důsledky hladovění (pozornost se soustřeďuje na jídlo, ubývá zájmu v jiných oblastech, snižuje se tolerance k psychické zátěži, vzrůstá sebestřednost) jsou interpretovány v termínech osobního selhání, nebo ještě hůře duševní poruchy. Pacientky připomínají, že jsou jiné než jejich vrstevnice, a přecitlivěle reagují nejenom na podněty týkající se jídla a tělesné hmotnosti.

Důsledkem přizpůsobení se problému, nerealistických očekávání a pocitů nekompetentnosti ve vlastním životě bývá bezvýchodná situace, kdy na jedné straně nemocný strádá a deklaruje touhu po změně, na druhé straně se nechce vzdát některých „zisků“ a vystavovat se nejistotě. Chce řešit problém, a přitom na řešení (jídlo) nemyslet, být normální, a udržet si některé ohrožující a dlouhodobě neudržitelné zvyklosti. Smlouvá s rodinou, s terapeutem, sám se sebou. Od terapeuta vyžaduje především podporu a ujištění, že příliš nepřibere a že se nebude přejídat. Ve skupinové léčbě nebo na internetovém chatu si při obraně svých postojů pacienti s PPP snadno navzájem poskytují podporu a sní o zázračném řešení. Domnívají se, že stačí posílit sebevědomí nebo být spokojeni se svým tělem. Znovu se tak dostávají do pasti nereálných očekávání, když podmínkou spokojenosti s tělem je příliš nízká hmotnost a sebehodnocení je spojeno s nerealistickým očekáváním a nevhodnou zkušeností.

Rodinná anamnéza

V souladu s měnícím se obrazem poruchy se mění i reakce rodiny. Vyhublost a nevhodné jídelní návyky dítěte mohou rodiče poměrně dlouho přehlížet nebo vidět jeho očima. Snadno se ale potom vyděsí, jsou netrpěliví a rádi by problém řešili bez konfliktů. Odkládají razantnější kroky, spoléhají se na intervenci lékaře, hledají možné příčiny nebo donekonečna smlouvají se strachem a zkreslenými postoji svojí dcery. Při hledání možné chyby se často navzájem obviňují, což je obzvláště snadné, existují-li mezi nimi zjevné neshody. Problémy některého z rodičů nebo rozpadající se manželství nejsou specifickou příčinou PPP, jen vytvářejí vhodný prostor pro možné hypotézy jejího vzniku a pro obranu proti změně. Nemocný má potom větší prostor k manipulaci s okolím, o důvod víc pokračovat a současně vzor, jak nekonstruktivně řešit problémy.

Na tak závažný a dlouhodobý problém, jakým jsou PPP, nějak reaguje každá, i normálně fungující rodina. Rodiče si často v souvislosti s rozvojem poruchy vyčítají svoje reakce a postoje, které souvisejí s jejich přirozenou rolí v rodině. Podle I. Eislera z britského Institute of Psychiatry jídlo, jídelní chování a starosti, které porucha vzbuzuje, začnou prostupovat rodinnou strukturou, vztahy v rodině a ovlivňovat každodenní rodinný život. Podobný proces však probíhá i v jiných rodinách, které se musejí vyrovnat s chronickou nemocí dítěte. Přes řadu výzkumů nejsou přesvědčivé důkazy o tom, že by existovaly nějaké, pro PPP příznačné rodiny nebo vzorce rodinných vztahů. Ukazuje se, že rodiny, kde jeden její člen má anorexii nebo bulimii, tvoří různorodou skupinu, nejenom pokud jde o sociálně demografické charakteristiky, ale také z hlediska povahy vztahů v rodině, emoční atmosféry a vzorců rodinných interakcí.

autor: František David Krch, Psychologie Dnes 10/2006
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál

Napsal/a: František David Krch

Toto taky stojí za přečtení!

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Půjčku vyřídíte pomocí textové zprávy na mobilním telefonu

SMS půjčka je jeden z finančních produktů, který vám dokáže vyřešit nepříjemnou situaci s financemi. Pokud máte nečekané finanční

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Anonymní

    No já sem se jen chtěla zptat na jendu věc,je mi 15 papam pořád cpu do sebe vše možný aplně milju zbožnuju jídlo ale sem strašně hubená a chci přibrat jenže nevim jak můžu jst jak chci ale prostě nepřiberu.Nemůžete mi něak poradit co mam dělat abych stloustla rychle.jitka

  • halagajda

    Byla jsem tercem nechutnych vtipu az asi od predskolniho veku-tak jako „zuskasim“ jsem byla podvaha, velmi vysoka, velmi hubena…, nicmene nekde kolem veku 13 let, mi doktor nasel nejakou hormonalni nerovnovahu a po pul roce leceni se ma vaha vyhoupla z 42kg na 87kg. Ja jsem s tim nemela zadny problem, nadvaha se dala zakamuflovat o hodne jednoduseji nez podvaha(a jsem vysoka, nijak extremne velka jsem nevypadala), ale reakce predevsim rodiny byla pro me sokujici. Presto ze jsme nikdy nebyla „blizka“ rodina, me prekvapilo jak necitlivi a studeni ke me moji rodice byli. Moje matka byla velmi pekna a stihla zena a vzdy byla prvni kdo komentoval lidi naokolo sebe… Kdyz jsem se stala tercem jejich komentaru ja, nejprve jsem to ignorovala ale pozdeji-tak kolem 16/17 let se hladoveni a zvraceni stalo v mych ocich jedinym vychodiskem. Jedla jsem malinko a i to malo jsem nechtela „udrzet“… S moji vahou to nic moc neudelalo-brala jsem hormony, a ta moje „faze“ trvala asi jen rok a pul a nikdy jsem nedosla do toho extremu, ze bych nejedla vubec nic. Sama jsem dosla to toho, ze toto nema smysl, citila jsem se strasne slaba, vypadavaly mi vlasy a cely muj zivot se tocil kolem vahy(ktera se nijak dramaticky nezmenila(asi 10kg). Ted jiz ani nemuzu uverit,ze jsem toto opravdu delala. Po tom, co jsem odesla z domu, a zacala svuj zivot, poznala nove lidi a prestala videt rodice a mou vahu jako centrum meho vesmiru, vsechno se mi „vyjasnilo“ a prestala jsem. Misto toho jsem zacala normalne jist a nikdy(ani po porodu maleho-pribrala jsem 28kg!!!!)jsem uz o tom nepomyslela.

    Myslim, ze nekteri rodice ani sami nevi, co muzou svymi komentari zpusobit…

  • Anorexie i bulimie jsou závažné choroby, ale do podvědomí veřejnosti se dostaly spíš jako hanlivé označení. Jsem odmala hodně hubená (jím hodně, ale rychlejší metabolismus dělá své), mockrát jsem se setkala s udivením, jak to, že jsem tak vychrtlá, že jsem určitě anorektička. I doktoři se mě často ptají a po mé odmítavé odpovědi jsem už několikrát slyšela dodatek: „ona to ale žádná stejně nepřizná“. Vždycky mě to velmi trápilo, ale poté, co jsem porodila syna, se mi aspoň trošku zvedlo sebevědomí, protože kdybych byla nemocná, sotva bych mohla donosit zdravé miminko.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist