Kojení je někdy dřina

V prvních dvou dnech jsem se víceméně úspěšně pokoušela kojit, za ochotné – a většinou zasvěcené – asistence dětských sester. Komplikace nastaly třetí den ráno, kdy u Toníka testy prokázaly nízkou glykemii a vysoké skóre CRP, které poukazovalo na zatím neznámý zánět. Ze zdravého novorozence se záhy stal novorozenec podvyživený a pediatrička si vyžádala můj souhlas s umístěním Toníka na novorozenecké oddělení, kde mu byla zavedena infuze glukózy a podávána antibiotika…

Také si myslíte, že kojení je hračka?

Nebo jste o tom nikdy nepřemýšlely? Tak to asi nemáte děti, a nebo patříte k těm šťastným matkám, které kojily snadno a dlouho. A možná si teď říkáte: „To je štráchů, já měla málo mlíka, tak jsem nasadila Sunar a bylo po hladu!“ Ale to také není to „pravé ořechové“ – jak tedy úspěšně kojit?

Už před porodem jsem byla rozhodnuta své dítě kojit alespoň rok a plně (bez jakýchkoli příkrmů) 6 měsíců, přesně podle doporučení WHO. Jsem přesvědčena, že mateřské mléko je, kromě lásky a péče, to nejlepší, co může dítě od maminky v prvním období života dostat. S mlékem dítě totiž nedostává zdaleka jen tuky, bílkoviny, tekutiny, kalorie atd., přijímá také zdraví, díky obranyschopným látkám v mléce obsaženým a, chcete-li, i množství důležitých informací. A navíc – zní to jako zázrak – složení mateřského mléka vždy odpovídá aktuálním potřebám dítěte! To nedokáže žádný výrobce umělé stravy na světě.

Jsem také člověk pohodlný (komu by se chtělo pořád sterilizovat lahvičky, hledat dudlíky, ohřívat mléko) a taky trochu sobecký (jak elegantněji zařídit, aby si miminko pořád někdo „nepůjčoval“?). Náš syn Toník se narodil dva dny po termínu v Centru alternativního porodu při FN Bulovka. Šlo o porod přirozený, bez medikace. Vážil 2600 g, měřil 48 cm. Poté co mě zašili, byl přiložen k prsu a chvíli sál. Zdravý novorozenec.

1. týden
V prvních dvou dnech jsem se víceméně úspěšně pokoušela kojit, za ochotné – a většinou zasvěcené – asistence dětských sester. Komplikace nastaly třetí den ráno, kdy u Toníka testy prokázaly nízkou glykemii a vysoké skóre CRP, které poukazovalo na zatím neznámý zánět. Ze zdravého novorozence se záhy stal novorozenec podvyživený a pediatrička si vyžádala můj souhlas s umístěním Toníka na novorozenecké oddělení, kde mu byla zavedena infuze glukózy a podávána antibiotika. Byla to pro mě těžká rána. Takto jsem si náš společný začátek nepředstavovala. Bylo pro mě velmi důležité mít dítě neustále u sebe a najednou bylo všechno jinak. Vidět Toníka s kanylou v hlavičce bylo pro mě strašné. Na novorozenecké oddělení jsem mohla kdykoliv zajít a být tam, jak dlouho jsem chtěla, nemohla jsem však Toníka kojit.
Právě třetí den se mi začalo tvořit mléko. Laktaci jsem povzbuzovala s pomocí elektrické odsávačky, sestřičky přidávaly odstříkané mléko do mateřského mléka jiných matek a Toníka alternativně dokrmovaly. Snažila jsem se tedy odsát hodně mléka, aby Toník dostal co nejvíce mléka ode mne, ale protože se mi laktace teprve rozbíhala, získala jsem pokaždé sotva 10 ml. Prsa se mi však během jediného dne nalila tak, že ztvrdla na kámen a já měla strach, že prasknou. Zachránila mě „má“ porodní asistentka a laktační poradkyně, která ze mě po teplých obkladech, nahřívání ve sprše a masáži mléko doslova vymačkávala. Ta ohromná bolest se dala přirovnat k druhému porodu. Sama bych si nedokázala pomoci. Po těchto bolestivých procedurách jsem prsa pro změnu chladila, ať už obklady, nebo opět ve sprše.
Toník se ke mně naštěstí po čtyřiadvaceti hodinách vrátil a zabodoval jako ta nejlepší a nejpřirozenější odsávačka na světě. S tvrdnutím prsů jsme se však za pomoci výše popsaných technik a střídání poloh na kojení prali ještě dobrých čtrnáct dní, nicméně horších komplikací, jako je zánět prsu a jiné, jsem zůstala ušetřena.

2. týden
Po propuštění domů mě zaskočil bezdůvodný smutek, bezradnost, nejistota. Toník toho přes den nikdy moc nenaspal, usínal mezi desátou, jedenáctou večer, ráno se budil mezi pátou a šestou, v noci vyžadoval kojení asi dvakrát, přes den téměř nepřetržitě. Prakticky celý den jsem seděla v „kojícím křesle“, podložená polštáři, Toník přisátý, u prsu možná více spal, než jedl, po odpojení byl plačtivý. Jídlo i pití mi nosili do křesla. Když Toník náhodou usnul, spala jsem také. Trampoty šestinedělí jsme si zkrátka řádně prožili. Nebýt ohromné podpory a pochopení manžela a mámy, nedokázala bych to! Naše paní doktorka zrovna odjela na třítýdenní dovolenou a v poradně zaskakovaly lékařky v důchodu.
I přes počáteční obtíže se měl Tonda čile k světu. Z porodnice odcházel téměř na své porodní váze a v prvním týdnu po propuštění přibral 350 gramů. Paní doktorce v poradně to bylo moc. Když se navíc dozvěděla, že naše pauzy mezi kojením jsou zhruba půlhodinové a že mi Toník ráno trochu ublinkával, nařídila dodržovat alespoň dvouhodinové přestávky. Naneštěstí mi tentýž postup po telefonu doporučila jedna laktační poradkyně(!), prý aby se miminku nemíchalo čerstvé mlíčko s natráveným! Bohužel tento blud stále přežívá i v povědomí zdravotníků a já, přestože jsem byla na naše poměry celkem dobře informovaná, jsem jej shledala jako poměrně logický argument a začala se jím řídit.

3. týden
Od té doby Toník čas před dalším kojením probrečel, pláč nám drásal nervy, až jsme se po několika dnech uchýlili, proti svým zásadám, k dudlíku. Alespoň při usínání trochu pomáhal. Navíc Toníka začaly trápit větry, při pláči se nalokal vzduchu. Pil málo, protože když se konečně, třeba po půlhodině pláče, dostal k prsu, vyčerpáním usnul.
Po týdnu tohoto trápení všech zúčastněných jsem se v poradně dověděla, že Toník přibral pouhých 100 gramů, podrobili jsme se kontrolnímu kojení, při němž Toník vypil jen 50 ml mléka, byli jsme pozváni na druhý den na další kontrolní kojení s tím, že pokud Toník opět nevypije paní doktorkou stanovené množství (100 ml), budeme muset nasadit dokrm, tedy umělou výživu, protože mám málo mléka. Při druhé kontrole vypil Toník v čekárně 80 ml, a protože to bylo podle lékařky stále málo, měla jsem zahájit dokrmování umělou výživou, alespoň alternativně, injekční stříkačkou. Mám prý málo mléka. Trvala jsem na tom, že mám mléka dost. Tak prý je chlapeček slabý a nemá sílu vysát potřebné množství. Nejde prý o žádnou tragédii, po pár dnech dokrmování třeba zesílí a dokrm už nebude potřeba. Rozhodně se nemusím bát ukončení kojení… O principu nabídky a poptávky asi nikdy neslyšeli.
Jestli jsem ještě tehdy měla mléka dost, tohle byl nejlepší způsob, jak o ně přijít. Věděla jsem, že nechci poslechnout, neodvážila jsem se však otevřeně vzepřít.
Tonula jsem v pochybnostech, zda už svému dítěti skutečně neubližuji, byla jsem stále víc nejistá, zoufalá, vystresovaná. Byl pátek, poprvé jsem vytáčela Horkou linku kojení. Stále víc jsem byla přesvědčena, že dvouhodinové pauzy jsou nesmysl a chtěla jsem se vrátit ke svému starému způsobu kojení, tedy kojit, kdykoli dítě požádá (i když to moje žádalo opravdu velice často). Nicméně, potřebovala jsem podporu. Na Horkou linku jsem se tehdy nedovolala, moje maminka se ale nedala a sehnala v Thomayerově nemocnici MUDr. Prokopa z novorozeneckého oddělení, který mě podpořil v mém rozhodnutí.

Zdroj: Děti a my
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu děti a MY č.1