Před pár týdny byla v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím jako host i známá česká tenistka Hana Mandlíková (na jméno jsem si nemohla vzpomenout – radil mi manžel, tak snad dobře), matka dvojčat. Ta prohlásila, že dvojčata kojit nelze…Já, matka nyní třináctiměsíčních dvojčat-holčiček, tvrdím, že dvojčata kojit lze. A to i přes spoustu problémů. Naše trojka je toho zářným příkladem (tatínka ze svého středu nijak vylučovat nechceme, ale kojení prostě byla naše „dámská“ záležitost… ale tatínek nám to aspoň zdokumentoval).
Jak už jsem psala na jiném místě, holky se narodily předčasně a strávily cca měsíc v inkubátorech a krmili je sondičkou přímo do žaludku. Nejlepší by bývalo bylo, kdyby měly dostatek svého mateřského mléka, ale nebyla to žádná sláva – začínala jsem s odstříkanou dávkou několika mililitrů, ale zaplať pámbu za to… Takže když bylo maminčino mlíčko, dostávaly to, jinak bylo k dispozici tzv. „ženské“ mléko (od jiné kojící maminky, která měla „přebytky“) nebo mléko „umělé“.
Své mléko jsem holčičkám pravidelně donášela, když jsem ležela po porodu týden v nemocnici, i když už jsem pak byla propuštěna domů.
Časem jsem měla být přijata přímo k holčičkám na oddělení, aby nás sestřičky kojení naučily – jak mě, tak holčičky. A taky, aby mě zasvětily do péče o dvojčátka. Jenomže to dopadlo jinak. Já onemocněla a přijata v určeném termínu jsem být nemohla, takže jsme se nakonec dostaly na normální dětské oddělení v okresní nemocnici (tam holky převezly jako nejlépe prospívající miminka, když potřebovali uvolnit místo dalším drobečkům).
Všichni tam byli milí, ochotní, a zejména v noci mi sestřičky chodily pomáhat s krmením. Ale co se kojení týče, bylo to na mě, doktorka se mě jen pravidelně ptala, jestli už kojím….
No, nekojila jsem. Byla jsem ráda, že zvládám péči o holky, odstříkávat mlíko, sebe trošku udržovat…
Byla jsem tam s holčičkama přesně 5 dnů (ony o pár dnů déle – než jsem se já uzdravila). Možná, kdybychom tam strávily delší čas, že by došlo i na kojení, ale…
Po propuštění jsme pár dnů strávily samy doma (tatínek chodil do práce), ale protože už byly Vánoce za dveřmi, odjeli jsme brzy k manželovým rodičům. A tam bylo tolik pomocných rukou, aspoň na krmení. Někomu se to může zdát málo, ale mě to fakt pomohlo. A najednou jsem měla víc sil a pocit, že mám i více času, a začala jsem zkoušet holčičky i kojit. Zpočátku zejména večer a v noci (taky pro uklidnění), ale postupně se z toho stal rituál – holky postupně přebalit, pak jednu po druhé nakojit, a pak nakrmit z lahviček.
Už tehdy jsem začala používat kojící polštář (a nedám na něj dopustit – výborná pomůcka).
Obdobně jsme postupovaly i po návratu domů.
Pak jednou přišla „moje“ porodní asistentka (přišla si pro knížku, kterou mi půjčila) a jestli prý holčičky kojím zároveň!? Že si ušetřím čas… No, já to ještě nezvládala… Tak mi holky „nainstalovala“ a šla… Při dalším krmení už jsem to tak nějak zvládla sama a byla jsem v tom čím dál tím lepší.
Co to obnášelo!? Nachystat si na posteli na jednu stranu složený polštář, na druhou stranu složenou peřinu. Holky si na ně položit. Sednout si mezi polštář a peřinu, zapnout si kojící polštář, vzít jednu holčičku a správně si ji položit, stejně tak i druhou. Jednu nechat přisát a zkontrolovat, druhou nechat přisát a zkontrolovat. Kojit.
Polohu jsme používaly stále stejnou – Klára Rulíková ji ve své knize Dvojčata, jejich vývoj a výchova (Portál, Praha 2002) nazývá „boční fotbalové držení“ (další jsou „poloha do kříže“ a „paralelní tandemová poloha“).
Boční fotbalové držení je takové, že děti leží hlavičkama k sobě, tělíčka a nožky směřují vždy buď vlevo nebo vpravo kolem těla maminky. Maminka přidržuje děti pod hlavičkami.
Tato poloha nám zcela vyhovovala.
Později, asi od 9. měsíce, jsem zase začala holky kojit postupně a samostatně (a na střídačku, abych náhodou některé z nich nenadržovala – ta, která zůstala v ohrádce a byla druhá na řadě, dávala vždy hlasitě najevo svou nespokojenost…). Holčičky byly už natolik živé a pohyblivé, že než bych si obě „nainstalovala“ na postel a pak i na kojící polštář k prsům, zdrhly by mi…. ;o)
Několikrát to vypadalo, že snad kojení skončí, že se holky odstaví, ale vydržely jsme. Teda hlavně já… Tvorbu mléka jsem podporovala pitím dostatku tekutin, mj. i čajů pro kojící matky, párkrát jsem na radu porodní asistentky využila i homeopatika na podporu tvorby mléka (RICINUS COMMUNIS). A hlavně jsem měla vůli vytrvat. Byla jsem odhodlaná kojit holčičky klidně do dvou let…
No, postupně se holky začaly samy odstavovat. Nejdřív začaly odmítat kojení po večerní kaši, pak po dopolední svačině i polední zelenině, nakonec jsme se na chvíli ustálily na kojení ráno a odpoledne. Obě holky ale skončily naráz, „bez varování“ – Lu ve věku 10,5 měsíce, Any o měsíc později. Prostě jednoho dne už pít nechtěly…
Domnívám se, že k tomu, že holky byly ochotné (a schopné) v podstatě bez problému sát z lahvičky i ode mě z prsu, přispěl jeden takový můj „drobný“ omyl… Na umělou výživu jsem doma od začátku používala systém Avent. Mají savičky s jednou až třemi dírkami (podle věku dítěte), pro větší děti je pak variabilní průřez (množství protékajícího mléka závisí na poloze dudlíku v puse dítěte).
Takže my jsme začali se savičkou s jednou dírkou… A já si nějak špatně či nepozorně přečetla „návod“, takže jsem ji holkám nechala déle, než bylo nutné… A tak se holky musely jóóó snažit, aby se najedly… ;o) Každou svou dávku tehdy pily snad hodinu… A když jsem jim dala věku odpovídající savičku, najednou měly svou dávku v sobě snad za 20 minut…
Říká se, že se děti mají od mala vystavovat malým stresům, aby pak v životě lépe zvládaly ty velké…. Tak my jsme tedy začaly fakt brzo… ;o) Doufám, že mi to holky odpustí… Když jsem je naopak, přes všechny těžkosti, dokázala i docela dlouho aspoň „přikojovat“…
Aspoň já to tedy považuji za své malé vítězství…