Jak dítě odpoutat od matky
Odmítá-li dítě otce a neustále jen visí na matce, stejným způsobem se o takovém objetí poučí také otec. Nejvhodnější období pro tento proces je asi od osmého měsíce věku dítěte. Mluvíme o takzvaném strachu osmiměsíčních, o odcizení. Dítě rozlišuje mezi člověkem známým a cizím, vědomě vnímá vazbu s důvěrně známým člověkem a může ji také bolestně postrádat. To je dobře. Otec se však normálně nestává žádným cizincem. Dítě by k němu mělo mít podobně hluboký, důvěrný vztah jako k matce. Ten se však nemůže vyvinout, připoutává-li matka dítě z jakéhokoli důvodu k sobě a chrání ho před otcem. Velmi často můžeme hledat příčinu v mateřské ješitnosti okořeněné špetkou egoismu. „Umím to s tebou lépe než táta. Pojď raději ke mně! U mě rychleji usneš než u táty.“ Jestliže to otec připustí, nepostaví-li se proti tomu, anebo ještě hůře, není-li schopen vysvětlit své ženě, že taková rivalita je nezdravá, vzniká porucha vztahu mezi otcem a dítětem. Začíná se „rodit“ maminčin chlapeček.
Správně jedná taková matka, která vychází z přesvědčení, že rodiče nemají na své dítě působit proti sobě, ale společně a jeden pro druhého. „Milé dítě, to je tvůj táta. Tvůj jediný táta. Lepšího nenajdeš. S ním ti bude dobře. Mám ho moc ráda a přeji ti, abys ho měl také rád. Udělám pro to všechno. Proto také chci, abys teď u něj zůstal.“ Toto poselství lásky musí dítě vyslechnout také přímo od táty. Jestliže proti tomu protestuje a chová se k otci agresivně, jako to dělal Jakub, má otec plné právo, ba dokonce povinnost, se s ním konfrontovat. Nejúčinnější je to opět pomocí pevného objetí. Tímto způsobem mohou oba vyjádřit své frustrace i odpor, avšak mají také příležitost vnímat vzájemnou blízkost a lásku a vcítit se jeden do druhého. Chlapec nakonec dojde k poznání, že je pro otce důležitý, že v náručí svého silného táty k němu může vzhlížet a že v něm může nacházet také příklad.