Každému dítěti se dříve či později stane, že ze školy přinese špatnou známku. Když se to děje jednou za čas a jinak jsou výsledky v normě, je to asi pro všechny v pohodě a máme pochopení. Co ale dělat, když horších známek přibývá?
Jak se zachovat a zda za špatné známky děti trestat jsem se zeptala paní Mgr. Veroniky Chmelové, která pracuje jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně v Boskovicích, a také v diskuzi Jak trestáte špatné známky?
Jak reagovat, když dítě přinese špatnou známku?
Mgr. Veronika Chmelová:
špatná známka znamená. Je rozdíl, zda ji dítě donese za to, že něco nevypracovalo, něco zapomnělo, či zda jde o ocenění jeho (ne)vědomostí.
V případě zapomenutého či nevypracovaného úkolu je vhodné trvat na tom, aby si dítě úkol doplnilo, a to i tehdy, když to třeba paní učitelka nežádá. Jde tu o vyvození přirozených důsledků – nemělo by
dojít k tomu, že pro dítě bude neplnění zadaných úkolů normou -přijetí myšlenky: „on to vlastně stejně nikdo nekontroluje“ je tu velmi nebezpečným precedentem.
Pokud je špatná známka odrazem (ne)vědomosti našeho potomka, pak se zdá mnohem efektivnějším řešením, než různé zákazy, příkazy či motivace financemi, to, že si rodič s dítětem V KLIDU sedne a pokusí se přesně zjistit, v čem dítě selhalo, co mu dělalo problém. Může to být učivo jako takové, může to být otázka položená tak, že jí dítě neporozumělo, ačkoliv znalosti mělo („neboť jsme je přece večer ještě sami zkoušeli“) apod. A společně se pokusí dané vědomosti doplnit. Předpokládá to ovšem aktivní zapojení rodiče. Domácí vězení, zákazy tabletu a PC jsou řešením z nouze: nikomu ze zúčastněných nic efektivního nepřinesou. Rodič si jimi sice na chvilku emočně uleví („To jsem mu to nandal!“), ale dítě tím zbytečně rozladí a dotlačí ke vzdoru. A v emočně vypjaté atmosféře se stejně pracovat nedá.
Zůstává ještě situace, kdy je dítě s neúspěchem konfrontováno trvale. Zde se veškeré zákazy míjí svým účinkem úplně. Je vhodné zjistit příčiny tohoto neúspěchu a od nich pak odvíjet řešení. S rozkrytím příčin může pomoci odborník z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Rodič by tu měl získat informaci o tom, jaká může mít ve vztahu ke školním výsledkům od svého dítěte očekávání, měl by též získat základní informaci o tom, jakým způsobem může své dítě dále podporovat.
K mému potěšení i z diskuze vyplynulo, že se snažíte dětem pomoci, učivo s nimi procvičit a vysvětlit. Některé děti se ale stresují samy, jak píše Keenspeed o svém prvňáčkovi:
Také Petra musí naopak svou dceru uklidňovat:
Zbynula, může sledovat požadavky a reakce rodičů i z druhé strany, tedy z pozice paní učitelky. Sama své děti netrestá a doufá, že také rodiče jejích žáků jsou rozumní a netrestají.
Danasi též pohlíží na známky s rozumným nadhledem:
O tom, že není dobré známky přeceňovat ví své i Mgr. Veronika Chmelová:
Dítě bychom měli přijímat takové, jaké je, naše projevy lásky k němu by se neměly odvíjet od toho, zda se mu ve škole vedlo, či nikoliv. Zkuste se rozhlédnout kolem sebe: možná, že si vzpomenete na někoho, komu se v době vašeho dětství příliš nevedlo, a přesto je to dnes uznávaný odborník ve svém oboru.
A co vy? Jaké máte zkušenosti? Jak řešíte špatné známky?
Napsal/a: Petra H.
