Morální vývoj

Tomášovi je jedenáct let, oznamuje mi jeho maminka. „Jedenáct a tři čtvrtě!“ opravuje údaj syn. S úsměvem, ale rázně. „Už nejsem žádné malé dítě“, pokračuje, „jenže ty se mnou jednáš pořád spatra, jako bych byl ještě úplnej mrňous…“

Nejspíš to docela souhlasí, přiznává matka a hledí na mne skoro omluvně : „Já tomu pořád nemůžu uvěřit, jak zmoudřel za ten poslední rok! Předtím to bylo hrozné! Samé hádky a scény!“
„Nepřeháněj,“ uklidňuje ji Tomáš, „když jsem spal, byl jsem andílek. Sama jsi to jednou řekla, pamatuješ si to přece. Řekla jsi: Když spíš, tak jsi úplný andílek.“ Teď, jak říká matka, se s ním dá zase normálně mluvit. „Mám na mysli i svého muže.“ Ten prý totiž často ztratil nervy. Tomáš vysvětluje: „Však já jsem věděl, jak ho přivést do varu!“
„A jak?“ ptám se. „Tss, stačilo pár hloupých narážek a hned vyskakoval až do stropu!“
„Jaká byla ta nejhloupější?“ vyzvídám dál.
Dlouho přemýšlí a pak řekne: „Když začal vyskakovat a já jsem mu řekl, že se svým krevním tlakem by se neměl tak rozčilovat.“
S Tomášem to měli oba rodiče těžké, jak dále vypráví jeho maminka. „Víc než těžké. Jeho starší sourozenci – už jsou oba skoro dospělí – byli celkem bez problémů, ale Tomáš…, to bylo něco…“
„Celé to divadlo“ prý začalo, když bylo Tomášovi asi tak šest let. Byl tenkrát hotový pyroman. „Oheň ho fascinoval. Když mu bylo asi sedm, bylo to na Silvestra, ukradl otci nějakou pyrotechniku a ty rakety odpaloval celý leden venku na poli. Jedna se nicméně spustila u něho v pokoji. Ještě že jsme byli doma a mohli zabránit nejhoršímu.“
„Smůla, no,“ vstupuje Tomáš se zdůrazněným klidem, „kdyby táta nekupoval věci nižší cenové skupiny, tak by se to samo nespustilo.“
„Tomáši, prosím tě, nevykládej hlouposti!“
„Jasně, jasně!“ praví Tomáš. „Byla to hloupost, já vím.“
„Dobře, zapalování skončilo. A přišlo kradení. Neustále se mi ztrácely peníze z peněženky. Ale on to samozřejmě nebyl.“ Zhluboka se nadechne. „Jenže nekradl jenom doma. Taky u tety Anny, ona má stánek. Jeho kamarád Honza ji zabavil a Tomáš využil příležitosti.“
„A jak jste na to přišla, že tam něco vzali?“ ptám se matky.
Tomáš ji však předejde: „Protože pořád kontroluje a prohledává můj pokoj, tak tam našla nějaký věci. A pak jsme je museli odnést zpátky a omluvit se.“ Povytáhne obočí: „To bylo trapný! Fakt trapný!“
Tomáš se zašklebí na mámu: „Jenže my jsme to dělali dál. Jenom na to nepřišla!“
„Cože?“ ozve se matka podrážděně.
„Nic jsi nevěděla, jasně… Měli jsme to schované na zahradě v takové krabičce.“ Pak pohlédne na mne: „Krást bylo blbý, řekl bych dneska. A já jsem ani tenkrát nechtěl. Ale pak jsem měl vždycky takové svrbění v prstech, a tak jsme to přece udělali.“ Přemýšlí: „Byl to takový sport.“
Matka pokračuje: „Jenže ono to není zdaleka všecko, víte! On sám prováděl takovéhle věci, ale běda,“ zvyšuje hlas, „běda, když jsme my udělali nějakou chybičku! To z něho byl najednou apoštol morálky. To třeba vyjel manžel na křižovatce na žlutou. To jste měl vidět, co Tomáš vyváděl. Úplné přednášky o tom, co se všechno mohlo stát, a jaké by to bylo, kdyby každý prováděl něco takového, žádal pro takové zločince nejvyšší tresty! Já vám říkám, ten nám dával!“
Tomáš poslouchá a směje se pod vousy. Jeho maminka vypráví dál, že na ni i na jejího manžela toho bylo někdy přespříliš, „vždyť jsme nikdy nevěděli, kdy si vymýšlí a kdy právě mluví pravdu. Nikdy jsme si nemohli být jisti, na čem jsme,“ povzdechne si. „A ke všemu to neustálé vyjednávání. Trval na svých požadavcích jako mezek.“ Nic prý neudělal sám od sebe: „K čemu mi bude, když prostřu na stůl nebo vynesu odpadky?“ Tropil prý ustavičně scény: „Přicházely zčistajasna. Pro nic za nic. Revolty proti otci, že prý ničemu nerozumí a tak.“
„Zase tak strašné to ve skutečnosti nebylo,“ zasahuje teprve teď Tomáš, který dosud naslouchal, pohodlně zabořen do křesla. „Jenže vy jste se mnou pořád zacházeli jako s nějakým malým dítětem. Vy jste si vůbec nevšimli, že už dávno nejsem mimino! Musel jsem brzo do postele, musel jsem hned zhasínat, nesměl jsem se nikdy podívat na televizi, když tam byl skvělej film. Ani ke kamarádům jsem nesměl, oni museli chodit za mnou.“ V jeho hlase teď zní výčitka: „Jedině když jsem přinesl ze školy jedničku, tak bylo všechno v pořádku.“
„No no, tak hrozné to snad nebylo,“ zasahuje matka.
„Ještě horší!“ vybuchne Tomáš.
„Taky jsi nám dal zabrat.“ Po krátké pauze dodává: „Ale v poslední době je to s Tomášem prima.“
Ptám se, co tím chce říci.
„Ale, to věčné diskutování skončilo. Tomáš je teď přístupný argumentům, dovede se vcítit do druhého. Je otevřenější.“ Uvažuje: „Ovšemže ne pořád. Ale to snad ani nejde.“ Pohlédne nejdřív na Tomáše, pak na mne: „Hlavně aby to vydrželo. Za chvíli přijde puberta. A kdo ví, co potom bude. Když člověk slyší, jaké mají ty děti v pubertě kamarády!“

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge