Návrh skupiny okolo dr. Uzla prosadit svůj druh sexuální výchovy na školy se setkal se silnou emocionální reakcí. Když jej psali, muselo být jasné, že narazí na silný odpor věřících. Zdá se, že s tím počítali a předem již rezignovali na hledání kompromisu. Škoda, že se tehdy ministerstvo školství nepokusilo hledat širší společenský konsenzus. Já jsem nicméně této debatě vděčný za to, že mě donutila formulovat si myšlenky, které jsem opomíjel.
Zejména odpovědět si na otázku: Jak bych chtěl, aby mé děti byly informovány o otázkách sexu. Dospěl jsem k závěru, že pro mě je nejdůležitější ne, co je jim říkáno, ale kdo jim to říká. Když si proberu všechny školy od základky až po vysoké, co jsem kdy prošel, tak na každé býval učitel, kterému bych své děti na sexuální výchovu nikdy nesvěřil. Měli jsme třeba učitele, který k nám byl přeložen za to, že dodával dívky na večírky papalášů. Dobrý kantor, uměl nadchnout pro svůj obor, ale nechat ho učit sexuální výchovu? Opravdu ne.
Jako hlavní zásadu u školní sexuální výchovy vidím její dobrovolnost a právo veta rodičů. Prostě rodiče zvláště na menších městech velice dobře znají soukromý život učitelů a vědí lépe než ředitel, kdo by rozhodně neměl zaučovat jejich děti do tajů sexu. Na druhou stranu jsou učitelé, kterým prakticky bezmezně důvěřuji a nemám sebemenší důvod dohlížet na to, co mým dětem vykládají o sexu. Právo veta rodičů by ale mělo být v naší pluralitní společnosti samozřejmostí nejen v otázkách sexu.
I umírněné kompromisy jsou oboustranně nepřijatelné
Položme si přesto otázku týkající se obsahu. Co by se mělo při sexuální a rodinné výchově dětem vykládat a v jakém věku? Musíme však počítat s tím, že narazíme na ideologické rozpory, které budou od začátku znemožňovat vytvoření společné koncepce. Například vyjádřil jsem v jednom článku, myslím, hodně kompromisní návrh, že bychom děti měli odrazovat od sexu s těmi partery, kde to nevypadá alespoň na roční vztah. Následkem bylo, že jsem byl pokousán z obou stran. Podle jedněch patřím coby odpůrce zážitkového sexu mezi bigotní katolíky, což by mi možná i lichotilo, ale bohužel plísněn jsem byl i těmi z druhého břehu za to, že schvaluji předmanželský sex, což je proti Božímu plánu. Co tedy napsat do případné příručky, když není možné najít oboustranně přijatelný kompromis ani v takové banalitě jako otázka začátku sexuálního života?
Začátek prvního vztahu delšího než rok
Odpovědi 300 respondentů na otázku: „Kdy začal první váš vztah delší než rok“ mají přibližně lognormální distribuci, modus (nejčastější odpověď) 18 let, medián (střední odpověď) 19 let, průměr 19,4 roků a směrodatnou odchylku 3,43 roku. Tyto hodnoty nám pomohou navrhnout základní doporučení v otázkách začátku sexuálního života.
Vzhledem k těmto hodnotám je svrchovaně rozumné odrazovat mladé od zážitkového sexu ve všech vztazích, které nevypadají na to, že se dožijí ročního výročí, tzn. orientačně do 18 let. S výukou sexuálních technik či antikoncepce má pak smysl plošně začínat tak směrodatnou odchylkou předem, tzn. od 14–15 let. Výjimky a excesy by se měly řešit individuálně.
Chceme-li aby vztahy našich dětí byly stabilní, abychom už konečně alespoň zastavili neustálý nárůst rozvodovosti, je třeba hodně krotit naše sexuální touhy. Už toto je pro zastánce liberálních příruček hodně nestravitelný postoj, proto sexuální příručky prezentují jen to hezčí pozlátko sexu a vztahů, ale zcela chybí příprava dětí na to peklo, co dnešní generace skutečně ve vztazích zažívají.
To jsou především rozchody. Sexuologické problémy člověk vidí vzácně nejen u klientů, ale i u kamarádů, ale problémy se stabilitou vztahu a s rozchody řešíme neustále. Kluk nemá problém s navlečením prezervativu, ale co dělat s tím, když jeho holka políbila na diskotéce někoho jiného. Bohužel ani jeho rodiče nejsou s to popsat: Co se s ním bude dít, když mu Jarka řekne: „Končíme, Karle!“?
Napsal/a: Jeroným Klimeš
