Ano. Tvrzení, že dárky pod stromeček přinesl Ježíšek, je lež! Jenže…
Na jednu stranu v tom máme jasno a už od školky víme, že lež má krátké nohy a kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Pak ale nastanou situace a dny, kdy je to nějak jinak. Nebo ne? Pojďme se na to spolu podívat 😉
Lhát se nemá…
Kolikrát jsme to už slyšeli a kolikrát sami vyslovili… Držíme se ale toho, co sami chceme po dětech?
Koncem října jsem se ptala, jestli dětem říkáte vždy pravdu, protože ač se o to sama snažím, občas se octnu v situaci, kdy jsem na vážkách. Většinou se to daří vyřešit v duchu hesla „hlavně nelhat“.
Plánovanou návštěvu u zubaře, která mě k dotazu přivedla, jsem jim prostě nenahlásila. Nicméně došlo na má slova a pár dní po objednání se holky stejně samy zeptaly. To už jsem šla s pravdou ven, i přes radu známých, že je nejlepší jim to zatlouct a pak je tam prostě dovézt a hotovo – žádný stres dva měsíce předem. Jenže jak by to bylo příště? Neznamenalo by to pro změnu stres z nečekané návštěvy u zubaře kdykoli sedneme do auta? A co teprve ztráta důvěry, kterou je pak tak těžké znovu získat zpátky?
Navíc příklady táhnou a kdo by chtěl, aby mu dítě lhalo? Omíláme jim to pořád dokola, přitom jim mnohdy svým jednáním ukazujeme, že na té pravdě až tak nezáleží.
Neboj, nebude to bolet…
Je přirozené, že chceme děti chránit před veškerými strachy a bolestmi. Jenže tím, že jim budeme tvrdit, že nebolí to, o čem sami víme, že bolí, jejich bolest nijak nezmírníme. Možná v tu chvíli ubyde stres před nepříjemným lékařským zákrokem, ale co pak? Bolest o to menší nebude, k tomu šok a zklamání, že jsme je podvedli. Stojí to za to?
A co se týká doktorů, odběrů krve atd. – to jsem od miminka povídala předem o tom, jak to bude, že to trošku štípne, ale nebolí to moc a je to potřeba, aby byl zdravý, je to vlastně součást léčení atd. a syn se opravdu nikdy nebál. Sama na těchhle zákrocích vnímám jako nejhorší tu obavu předem, sama bolest už nebývá zdaleka tak hrozná. A to mu i říkám.
– Danniella –
Jak je to tedy s tím Ježíškem?
Nejspíš nejkrásnější a zároveň nejobhajovanější lží je tvrzení, že dárky nosí Ježíšek.
Chce se vám zakřičet nebo napsat, že to je přece jiná? Chceme přeci dětem předat to krásné kouzlo Vánoc, těšíme se na rozzářená očka u stromečku s dárky. I nám dárky nosil Ježíšek (nebo možná Děda Mráz ;-)) a jak se nám to líbilo. Dodnes na to s láskou vzpomínáme a přejeme si, aby i naše děti jednou měly podobně krásné vzpomínky.
Pokud jsme se shodli, že lhát se nemá, co teď?
Šla jsem si pro radu do Nevýchovy, která problematice dětského lhaní věnuje celý jeden blok kurzu Výchova Nevýchovou, a zeptala jsem se: Jak je to se lhaním a Ježíškem? Je vyprávění o tom, že Ježíšek nosí dárky, lež? Jak správně „nevýchovně“ přistupovat k Vánocům a Ježíškovi?
Zde je tedy i pro vás odpověď Moniky Riljakové, zkušené absolventky kurzu Výchova Nevýchovou:
V našich kurzech učíme rodiče, aby byli ke svým dětem pravdiví, aby jim nelhali. Jedině tak se dá totiž stavět na partnerském přístupu. Jedině tak se dá docílit toho, že k nám budou děti také pravdivé a nebudou nám lhát.
Zkuste se nad svou otázkou zamyslet. Nosí Ježíšek dárky? Co myslíte? Já myslím, že nenosí. Nosí je rodiče. Tak bych k tomu přistupovala já. Řekla bych dítěti, jak to je. Proč to tak je. Proč si dáváme dárky. Jak já vnímám Vánoce.
Neexistuje žádný správný přístup k Vánocům a Ježíškovi. Každý to má jinak. Každá rodina k tomu přistupuje po svém. Jen buďte k dítěti upřímní a díky tomu budete mít možnost vytvořit si spolu s dítětem svůj vlastní přístup k Vánocům a Ježíškovi.
Katka nedávno napsala, co jí řekl Janek:
Jedeme po eskalátorech v nákupním centru a já se ho ptám, co by chtěl od Ježíška. Je to spíš takový zvyk, prostě i my dospělí si u nás mezi sebou říkáme: Co chceš od Ježíška?
A Janek mi povídá: ‚Od tebe a od taťky letadlo.‘ A pak si něco zamumlal pod fousy. Ptala jsem se ho, co říkal, a on že nic.Tušila jsem, že je to o Ježíškovi, a něco důležitého, tak mu říkám: ‚Zdá se mi, že to bylo něco o Ježíškovi, mám pravdu?‘
A on: ‚Jo.‘
Já: ‚A co?‘
On: ‚Já vůbec nechápu ty lži, Kači. Jako Ježíšek je fajn, ale když potom přijdeš a ptáš se, jestli Ježíšek je, a oni ti tvrdí, že jo, jo, jo, tak to už je normální lhaní. To už nechápu, proč.‘
Říkám mu na to: ‚A Ty myslíš, že je, nebo není?‘
A on: ‚Není.‘
Zopakovala jsem mu svůj pohled: ‚Podle mě je Ježíšek všechna ta vánoční radost, to těšení, a to, že někomu chceš dát dárek, s láskou mu ho vybíráš a pak se díváš, jakou z něj má radost. Někdo má Ježíška jako miminko, někdo jako dědu a někdo říká jen Vánoce a Ježíška mít nechce.‘
Podíval se na mě a říká: ‚To jo.‘ „
Kéž by to bylo tak jednoduché
Pokud už léta děláme vše pro to, aby děti na Ježíška věřily, nemůžeme si je teď posadit na klín a vybalit: „Víš, musím ti říct, že Ježíšek neexistuje, dárky pod stromeček ti dáváme my s tatínkem.“
Přesto bych hlasovala pro pravdivý přístup k Ježíškovi a Vánocům, respektive aspoň pozvolný přesun k němu, který přizpůsobíme věku dětí. Pěkně to vyřešila Lien:
My teď řešíme spíš Vánoce a Ježíška, tam asi říkám polopravdu, nebo se teda snažím říct pravdu, protože na druhou stranu jestli je nebo není vlastně fakt nevím, takže říkám nevím, ale nikdy jsem ho neviděla a na dárky už se letos Maruška zeptala, jestli je kupuje Ježíšek (kterého jsem nikdy neviděla) nebo my, takže to jsem nelhala.
– Lien –
Nikdy jsem dceři a ani teď vnukovi nelhala. Jen jsem občas neříkala pravdu. Na otázku, jestli je Ježíšek jsem odpověděla otázkou: “Co myslíš, existuje?“ A malý mudrlant měl o čem přemýšlet.
– uznevimco –
Myslím, že i zde stačí držet se hesla „hlavně nelhat“ a nemusíme mít pak obavy z nevhodného vyzrazení, jak se věci mají, třeba ve škole nebo školce, kde to nemáme plně pod kontrolou. Takový smutný příběh napsala danasi do diskuze o tom, zda školáci věří na Ježíška:
Tak pokud možno si, pokud chcete zachovat tajemství, promluvte s učitelkou. Třeba bude mít nápad vyrábět v první třídě dárky pro rodiče pod stromeček. A proč paní učitelko, dárky nosí Ježíšek??? Nenosí a proto je musíme vyrobit.
To je v tom lepším případě. U Elišky to již měla nápad paní učitelka ve školce u předškoláků.
Zkazila mi tím celé Vánoce. A myslím, že Elišce taky. Eliška totiž plakala po večerech v prosinci a já nevěděla proč. Až když byl stromeček, tak se ptala kdy tam má položit dárky, co vyráběla ve školce.
Věřím, že i pro zastánce pravdy o Ježíškovi je popisovaná reakce učitelky prvňáčků přinejmenším drsná a nejspíš i dost nepochopitelná. Tím bych nezatracovala přípravu dárků pod stromeček, určitě bych ale očekávala mnohem citlivější přístup. Vždyť i k dárkům od Ježíška se dá přidat nějaký bonus pro radost navíc 😉
Ale co to kouzlo?
Bojíte se, že pravdivou odpovědí připravíte děti o tu kouzelnou vánoční atmosféru? O to, na co sami nejvíc vzpomínáte?
Možná jsou ty obavy úplně zbytečné. Dovolím si zkopírovat útržek z dikuze v jedné uzavřené skupině na Facebooku:
Mně mamka o dárcích odmalička říkala pravdu. …Vždycky to pro mě byla zcela výjimečná chvíle, bušilo mi srdce a to krásné a tajemné, co jsem cítila, se nedá ani popsat. Fakt. Ten pocit mi vydržel asi tak do 13ti let, pak postupně začal slábnout a teď, ve 36ti letech už ho neznám. Už to cítím zase jinak. Takže za mě – říkejte to tak, jak to cítíte. Kouzlo Vánoc tím nezničíte.
Jestli se vám to pořád nějak nezdá, zkuste si položit ještě trochu jinou otázku:
Je celé kouzlo Vánoc pro děti založené výhradně na tom, že dárky pod stromeček přinese nějaká nadpřirozená bytost?
… vězte, že odpověď na tuto otázku, je zároveň odpovědí na ty dvě předcházející. I zde platí, že to každý může mít nastavené nějak jinak 😉
Stejně jako každý z nás se o neexistenci Ježíška dozvěděl jiným způsobem, tak na to také každý z nás jinak reagoval. Řada dětí to vyzrazení obrečí, cítí velké zklamání, někdy i zradu ze strany rodičů, zároveň ale spousta z nás si už ani nevzpomene, kdy to „prozření“ přišlo, protože s ním žádné výrazné pocit nemá spojené.
Ať věří, kdo chce
Jak nad tím přemítám a probírám to ze všech stran, nejlepší mi přijde, nechat to na každém dítěti (a vlastně i dospělákovi), ať si sám vybere, čemu věří a co je podle něj jen krásná pohádka. Vždyť to tak děláme prakticky každý den, stačí otevřít internet, zapnout rádio nebo sednout k televizi… Jen si myslím, že víru není dobré přikrmovat lží.
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
V prvé řadě děkuju za všechny komentáře, tušila jsem, že tohle téma nezůstane bez odezvy a počítala i s protichůdnými názory, tak jsem ráda, že se moje očekávání naplnilo 🙂
I když teda musím zároveň i napsat, že u některých příspěvků jsem měla nutkání hned se pustit do vysvětlování, že reagují na tvrzení, která v článku vůbec nepadla. Ale pak mi došlo, že to k tomu patří a že je vlastně fajn, že si pod těmi slovy každý našel to svoje, k čemu měl co říct a měl vůbec chuť se k tomu vyjádřit.
A možná zase já teď v těch komentářích pro změnu čtu něco, jste nezamýšleli sdělit vy 🙂
Prostě je to na každém a je určitě zajímavé si přečíst, jak to kdo vnímá 😉
makieno ano,jen ja ja to ano,presne…
a ty si myslis,ze ty jednas vic intuitivne,tak to tak je..ok vidis a nekdo si to taky mysli o sobe..
myslim,ze to vsechno jen moc pitvas ,ty,ne ja….roman jsi sepsala, ale jde o DETi probohaty jsou nepopsany,cisty list,nejde o vedecke pracovniky..uz ta „otazka“ze se ujistis,ze chce dite znat pravdu“??
me deti maji take uz 22,20(a 9)a presto nezili v bubline,mimo svet a vidim i v okoli,rodine. pokud doma skratka bude „darky nosit Jezisek“tak nedoslo na otazku,jak to popisuje..prehanis…ok,tak to mas..ozvat se muzu ale i ja..a cti,nejsem jedina..
nikdo te nenuti semnou souhlasit,stejne jako kazdy muze napsat…tedy i ja,nebo ne,vid…
Jako dítě jsem zažila to tajemno, naši mě nechali věřit a stejně tak to dělám a budu dělat i já u svých dětí. Názor, že by se měla říct dětem od začátku pravda na rovinu, že dárky nosí rodiče se mi nelíbí a nepovažuju to za správné. To kouzlo je podle mě spojené právě s tím „někým“, kdo má kouzelnou moc dát ty dárečky a vytvořit tu nádhernou atmosféru.A pokud to nějaký odborník považuje za lhaní dítěti, tak ať, je mi to jedno – v tom případě svým dětem budu lhát, stejně jako lhali naši mě, ale já jsem jim za to vděčná a věřím, že budou i moje děti.
Velmi trefně a jednoduše to napsala Peťka a to se mi líbí.
Meggi, aneb jinými slovy, svůj názor můžeš psát jen ty, pravdu máš jen Ty, pitvat můžeš jen ty… 😀 😀 A plus všichni, co s Tebou souhlasí. A co dělají vše jako Ty.
Ráda si přečtu názor i Kukačky a kohokoliv jiného pakliže je k věci a slušný a za to jí teď dávám plus 😀
No a já jsem zrovna o sobě přesvědčená, že reaguju víc intuitivně než rodič, který se rozhodne, jak to bude a tak to prostě bude. To podle mého nemá s intuicí společného vůbec nic.
Když píšu, že se ujistím, jestli dítě chce znát pravdu, tak to není, že tam stojím s nožem na krku a říkám „tak se rozhodni, pravda nebo lež“, ale je to tak… že se o tom bavíme… stylem a co myslíš ty? A proč tě to tak zajímá? A co by bylo, kdyby to bylo tak jak si myslíš….? Změnilo by se něco? Prostě normální rozhovor. Pokud výsledkem všelijakých úvah, myšlenek na téma, že člověk může věřit i na něco, co neexistuje, že člověk si může na něco hrát, dodržovat tradici… je že dítě má realistické argumenty typu, „ale jak by mohl prolézt zavřeným oknem ve třetím patře? To nejde! A proč jde taťka vždycky na záchod, když si v koupelně pouštíme lodičky? Letos ho nespustím z očí“ a „mami, mě prostě jen zajímá, jak to doopravdy je, nezáleží na tom, jestli to nosí Ježíšek nebo vy“, tak mi moje intuice říká, že dítě je na pravdu připravené, chce ji znát.
Na druhou stranu u prostřední dcery je téměř hmatatelné, jak ona ještě věřit chce a pravdu znát nechce, naprosto se ještě spokojí s nekonkrétními odpověďmi. Můj brácha to takto měl snad až do puberty 😀 Na tom je i hezky vidět, jak nelze určit konkrétní věk, jak i toto je jiné.
Vždyť je krásné hrát si na Ježíška i z druhé strany, být tím Ježíškem… A tak nejstarší dcera je tím Ježíškem, spiklenecky na nás mrká, když se nenápadně někdo vytratí jít chystat dárky, spolupracuje… sama dál píše Ježíškovi… Náhodou je strašně krásný, jak už prožívá tu radost dvojí – za sebe a taky z toho, jak holky hledí s úžasem. Dětství určitě zkažené nemá kvůli tomu, že ví, jak to je 😀
Mně přijde v pořádku, že to má každá rodina doma trochu jinak. Pokud má dítě milující rodiče, které k němu přistupují s citem, tak podle mého věty typu, že má zkažené dětství (když se dozví pravdu o Ježíškovi) nebo trauma, že mu rodiče lhali (pokud mu lžou jen o tom Ježíškovi), jsou silně přehnané. Prostě každý doma vidí své šťastné dítě a má pak asi pocit, že každé dítě, které to má jinak, musí být nešťastné nebo o něco ochuzené. Ale tak to samozřejmě není, myslím, že jak dětem, které věří, tak i těm, které nevěří se u stromečku rozzáří oči. A vím jistojistě, že pravda není překážkou k tomu cítit kouzlo a atmosféru Vánoc.
DA dumat.. pardon..
Teda ziram,nad cim vsim se na dumat,pitvat to..i nad tim tak krasnym a „jednoduchym“jako je Jezisek a je mi z toho smutno,nastesti to muzu jednim tlacitkem vypnout a vnimat tu nasi realitu a nazory i v mem okoli,od pratel a pod..
Souhlasim s Marinadou a bamiskou..
Koukam,ze na komunismus,se v Cr stale „svadi“kde co,ale i neco tak kraaneho,jako je Jezisek,nad tim zustava rozum stat..Svadet veci na komunismus,bude asi jeste i v roce „2050“ 🙁 ..
Kukacko,napr.v Uk nikdy komuniamus nebyl a presto..tohle moudro nekde psali?..to jsou veci..
Ono i balit darky tak,“aby nas pritom nekdo nachytal“,i o tom to jednoduse je,dat si to „praci“je proste balit tak,aby to bylo prekvapeni..nestacim se divit..
Dovolim si napsat,ze cely clanek je zbytecny,jak pise i Maridana,“pitvat“ neco takoveho,jako je Jezisek,k tomu snad ani „normalni“clovek,rodic,zena…nemuze met ani nejaky normalni komentar..
A ted premyslim,kdo sem vlastne chodi za osazenstvo a ma prectavivost neni asi moc mimo realitu .
Kazdopadne,jake si to udelame…
A neni nastesti nic jednodusiho,nez kliknout pryc a je to
🙁
A to davani +a – to je taky supr napad 🙁
Oprava: Vánoce JSOU… 🙂
Mně se moc líbilo, co napsala jedna moje kamarádka na FB profil, že Ježíšek nám dává shůry inspiraci, co pořídíme pro ty lidi, které máme rádi. (Nenapsala to přímo takhle, ale smysl byl stejný).
My od začátku doma říkáme dětem, že dárky na Vánoce si dávají lidi, protože se mají rádi. Nemyslím, že by nějak utrpělo to kouzlo. Možná teď někoho naštvu, ale myslím, že ta česká tradice (Ježíšek dává dárky) taky hodně vyplynula z potřeby oprostit se od všeho náboženského v minulých dobách (komunismus), takže se nějak zapomnělo, že Vánoce je křesťanský svátek a zbyla jen ta pohádka. Naše děti znají podstatu Vánoc i Velikonoc, i když do kostela chodíme dost nepravidelně.
Já to cítím jako Bamiska. O všem se podle mě hrozně moc přemýšlí a vytrácí se spontánnost a intuice.
Já bych teda nechtěla být dítě, které by dostávalo na výběr, jestli chci znát pravdu nebo ne – ať už se to týká čehokoliv.
Moc pěknej článek, já myslím že to dětem neškodí věřit na Ježíška.
Mně se článek líbí. Pěkné zamyšlení a shrnutí pěkných postřehů.
Přímo lhát se mi příčí, ale na druhou stranu cpát někomu za každou cenu „pravdu“ nepotřebuju. Tak to nechávám otevřené… a reaguju a budu i nadále podle reakcí a otázek dětí. 10ti letá dcera ví tak tři nebo čtyři roky o tom, že Ježíšek není. Prostě jedny Vánoce plánovala akci, jak se od stromečku ani nehne, že vůbec nepůjde na záchod a nikam, aby viděla, jak to s tím Ježíškem je… Tak mi přišlo, že by bylo blbý na Štědrý den u stromku řešit, že Ježíšek dárky nenosí… a raději jsme si to vyjasnily pár dní předem. Cítila jsem, že už tu pravdu vědět chce, což jsem se i ujistila. Obvyklé řeči typu, že každý si myslí něco jiného… někdo na Ježíška věří, někdo ne… nezabraly. Prostě chtěla vědět jak to je. V tu chvíli už by mi to ode mě přišlo jako lež. U malých holek to zatím vůbec neřeším, šestiletá dcera zatím žádnou pochybnost neprojevila, dokonce i když by mohla z některých komentářů vytušit, jak se věci mají, tak nic. Myslím, že na ní jde krásně vidět, že prostě ještě věřit chce, že ji nějaká pravda nezajímá, tak proč jí to nějak nutit a brát.
A čtyřletá nad tím taky zatím nijak nespekuluje. včera se mě ptala, jestli bychom Ježíškovi mohly taky dát nějaký dárek, aby měl taky radost 😀
Tím, jak se i dospělí mnohdy baví o tom… „a co Ježíšek? A co si přeješ od Ježíška?…“, tak není ani potřeba to nijak přiživovat a něco si moc vymýšlet, protože děti tu víru v Ježíška pochytí tak nějak samy.
Jinak ale odjakživa děti vědí, že dárky kupujeme i my. Protože si chceme udělat radost. Tyto dárky pak nosíme pod stromeček během odpoledne, děti tam dají nějaké své výtvory… no a Ježíšek pak k tomu ještě večer něco přihodí 😀
A jak tu někdo psal, pokud mě dítko překvapí např. u nákupu nebo balení dárku, tak si nic nevymýšlím, že jsem něco kupovala někomu jinému nebo sobě nebo já nevím. Prostě řeknu, že to je překvapení a že to zatím prozradit nebo mluvit o tom nechci.
Zkrátka myslím, že člověk by se měl řídit hlavně citem a to nejenom tím, jak to cítí sám, ale také respektovat to, jak to vnímá a cítí dítě. A taky souhlasím s článkem v tom, že i ve chvíli, kdy už dítě zná pravdu, tak síla a kouzlo Vánoc nemizí.
Neznám žádné dítě, které by v pozdějším věku mělo trauma z pohádky o Ježíškovi. Pokud dětem řekneme pravdu, připravíme je o dětství, protože čekání na Ježíška k dětství patří.
Bramborko 😀 uplne jako u nas 😀 mala(9r )zase rika,jsi moje nejlepsi svetova maminka 😀 az do vesmiru.. a kdyz se zeptam,zda jich ma vic,e to ten nejkrasnejsi smich 😉
a rano :maminecko,ja to dnes ve skole bez tebe zvladnu jen tak,ze si te prectavim 😀
A moje maminka rikavala,ze Jezisek je,v srdcich tech,co na neho veri…
A ještě maličkost. Amálka se mě jednou ptala, jestli s tatínkem lžeme. Řekla jsem jí, že někdy ano. Že každý někdy lže. A že se snažíme lhát jen malinko. A pak jsem se jí zeptala – ty nikdy nelžeš? To šibalství v těch očích((-:
Libunka se mě ptala, jestli dostanu ten dárek, co jsem si přála. Řekla jsem:“Nevím, to záleží na tom, jestli jsem byla celý rok hodná. Myslíš, že jsem byla hodná?“ UjišŤovala mě, že určitě dostanu, že jsem její nejoblíbenější maminka na světě((-:
Říkáme, že nosí jen těm, kdo na něj věří. Kdo na něj nevěří, dostane dáreček od někoho, komu na něm záleží a kdo ho má rád. Holky se nějak samy popasovaly s celým tím příběhem. Vědí, že je to ten samý člověk, jaký visí na kostele na kříži. Celý příběh znají. Pasáž o z mrtvých vstání jim zřejmě udělala v celém příběhu časovou přesmyčku, takže jim to nějakým zvláštním způsobem pasuje(-: Celé je to příběh, pohádka. I skutečné princezny existují.. A to, že Ježíšek všechno vidí, to je pravda(-: Ježíšek v mamince a tatínkovi je s nimi stále, takže – všechno vidí. Neberu to jako lhaní, ale vyprávění příběhu. AŽ přijde ta správná otázka – dostanou pravdivou odpověĎ. Zatím se neptaly, jestli Ježíšek existuje(-:
Nikdy nic v životě není černobílé, natož v dětském věku, který hýří barevnými fantaziemi. Příjde mi, že dtko, kterému řeknu, tak jsou vánoce, koupíme si a dame pod stromeček dárečky, je jaksochuzené o to tajemno, o vlastní fantazii, která může naplno pracovat, o to překvapení pod stromečkem, že tam opravdu dárečky má, „někdo“ viděl, že se celý rok snaží být pořádné, hodné… tak jak se to obyčejně říkává. Nejde o to, strašit „když budeš lobit, Ježíšek nepřínese“. U nás letos přinesl Mikuláš za okno nadílku a malý, když to uciděl, tak začal běhat a všm se chlubil, že ikdyž zlobil, tak přece jen dobrůtky dostal. Pak jsem se chytla příležitosti a vysvětlila mu, že on ten Mikuláš veří, že hodný bude, že se nad sebou zamyslí.. Mělo to dobrý efekt. Takže k nám budou I nadále chodit.
Asi pak kolem té první třídy by se začalo uvádět pomalu na pravou míru.
Ale je určitě rozdíl lhát a překvapit. Když pro někoho máte dárek, on vás uvidí a zeptá se „Co to máš?“, tak mu odpovíte popravdě a zkazíte tak překvapení, nebo zalžete a řeknete potřebovala jsem si něco koupit nebo něco v tom duvhu podobného??? 🙂
Určitě dětem nelžu v tom, když jdeme večer s tatínkem na procházku. Povídám jim, že se půjdeme s tatínkem projít, proto je bude chvíli hlídast babička a ještě třeba dodám, aby to nebylo jako hotová věc, jestli teda můžeme. To samí, ikdyž si jdeme sednout s holkama, tak nříkám, že musím do práce apod. Takové lhaní mi příjde horší. *
Teda Bamisko,mas svatou,nadhernou pravdu,ja to tak citim stejne,a u vzdy tomu tak bylo i u nas doma,at uz to bylo doma takove,ci makove,bylo to tak a je i ted v me rodine a otave proto si i myalim,ze to u nas vysumelo tak nejak velmi hezky,prirozene,ze si ani nepamatuji kdy vlastne a jsem rada,ze to pises,protoze uz jsem si kapku pripadala jako jedina(v jine diskuzy)..
A jeste k tomu jinde,jak se psalo,ze tohle proste prozradi dokonce nejaka ucitelka,ci dokonce ucitelka uz v Ms,to je pro mne neslusne hodnocene 😉 a jsem rada,ze my holky ve skole takove nejsme ani ze moje deti na takove ucitelky nemeli „stesti“a ze ani mala nema,a take neznam ve svem okoli podobne nazory.. a jak rika i rad muj syn,nejen k tomuto,jake si to udelame.. vsak to znate dal..
Ano,pro DETI,je „jedinym“smyslem a jedinym dulezitym,ze dostanou darky,a jakolv to zni „drsne“,kdo chce,me pochopi a i to,ze je nosi ta nadprirozena postava…a to vse okolo…to je to kouzlo..to jsou ty Vanoce. to je to NECO…a z nejvetsi casti to mame v rukou my…
Jen k tem Santum..nebrala bych to takto,i tu rikaji deti i Santa,i Jezisek…na tom nezalezi..je to o jinem..vsude ziji lide..jen v Cr se nejak moc resi,co je a neni ceske..coz tady ne..nic ve zlem.. 😉
díky tomuhle přístupu a výchově jsem měla možnost si přečíst diskuzi na monte stránkách….upřímně se mi u toho ježí chlupy všude….nechci extra rozebírat a nikomu nic vnucovat, ale stejně mi to nedá nenapsat…
já nesnáším když se zrovna Ježíšku vtiskává podoba někoho, v dnešní době mě neskutečně překvapuje jak na slovenských stránkách učitelek většina kreslí Santu a a dělají krby z krabic ověšené punčochama, to jsem naježená stejně….
moc se mi líbí že právě my Češi mu tu podobu nikdy nevnutili, je to pro nás mystická postava a je na každém z nás jak si ho přestaví nebo to samotné kouzlo…nikdy ani jako dítko jsem ho neměla spojeného za nějakého santu, dědu mráze,skřítka atd..zvláštní je že jsem ho měla něco jako takové světlo…ani jako postavu….
rodiče tu hru na Ježíška se mnou hráli a jsem jim za to vděčná a já to budu hrát s dětmi dál, v pravý čas poznají pravdu takovou jaká je ale tohle je pro mě jedno z kouzel které k vánocům patří kor v malinkém věku….žádnou zradu, lhaní jsem vůči rodičům nevnímala, doufám ža ani mé děti a tak nějak ani nevím z okolí z povídání s kamarádkama že by to tak někdo cítil…to popisované zklamání, obrečení mi přijde přitažené za vlasy…je jen na tom kdy a jak to dítku sdělíme..
a je sice hezké říct že je to na rozhodnutí dítěte jestli chce či nechce věřit…ale to mu vezmou rodiče právě ve chvíli, kdy mu od maličkata budou říkat pravý opak…to dítě tu možnost pak už nikdy nemají…v tomto případě rozhodně ne…
a tohle jsou i jedny z mála věcí proč se mi tyhle rádoby směry výchovy přestávají líbit….ač mají dost pěkných myšlenek…no napsala jsem víc …ale ono to ve mě pramění asi z víc věcí co jsem měla možnost poznat a pročítat.. ale to je na jindy a jiné diskuze 😀
takže k nál letos zase příjde Ježíšek a nikdo ho určitě zase neuvidí 😀
Mobile Sliding Menu