Ano. Tvrzení, že dárky pod stromeček přinesl Ježíšek, je lež! Jenže…
Na jednu stranu v tom máme jasno a už od školky víme, že lež má krátké nohy a kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Pak ale nastanou situace a dny, kdy je to nějak jinak. Nebo ne? Pojďme se na to spolu podívat 😉
Kolikrát jsme to už slyšeli a kolikrát sami vyslovili… Držíme se ale toho, co sami chceme po dětech?
Koncem října jsem se ptala, jestli dětem říkáte vždy pravdu, protože ač se o to sama snažím, občas se octnu v situaci, kdy jsem na vážkách. Většinou se to daří vyřešit v duchu hesla „hlavně nelhat“.
Plánovanou návštěvu u zubaře, která mě k dotazu přivedla, jsem jim prostě nenahlásila. Nicméně došlo na má slova a pár dní po objednání se holky stejně samy zeptaly. To už jsem šla s pravdou ven, i přes radu známých, že je nejlepší jim to zatlouct a pak je tam prostě dovézt a hotovo – žádný stres dva měsíce předem. Jenže jak by to bylo příště? Neznamenalo by to pro změnu stres z nečekané návštěvy u zubaře kdykoli sedneme do auta? A co teprve ztráta důvěry, kterou je pak tak těžké znovu získat zpátky?
Navíc příklady táhnou a kdo by chtěl, aby mu dítě lhalo? Omíláme jim to pořád dokola, přitom jim mnohdy svým jednáním ukazujeme, že na té pravdě až tak nezáleží.
Je přirozené, že chceme děti chránit před veškerými strachy a bolestmi. Jenže tím, že jim budeme tvrdit, že nebolí to, o čem sami víme, že bolí, jejich bolest nijak nezmírníme. Možná v tu chvíli ubyde stres před nepříjemným lékařským zákrokem, ale co pak? Bolest o to menší nebude, k tomu šok a zklamání, že jsme je podvedli. Stojí to za to?
A co se týká doktorů, odběrů krve atd. – to jsem od miminka povídala předem o tom, jak to bude, že to trošku štípne, ale nebolí to moc a je to potřeba, aby byl zdravý, je to vlastně součást léčení atd. a syn se opravdu nikdy nebál. Sama na těchhle zákrocích vnímám jako nejhorší tu obavu předem, sama bolest už nebývá zdaleka tak hrozná. A to mu i říkám.
– Danniella –
Nejspíš nejkrásnější a zároveň nejobhajovanější lží je tvrzení, že dárky nosí Ježíšek.
Chce se vám zakřičet nebo napsat, že to je přece jiná? Chceme přeci dětem předat to krásné kouzlo Vánoc, těšíme se na rozzářená očka u stromečku s dárky. I nám dárky nosil Ježíšek (nebo možná Děda Mráz ;-)) a jak se nám to líbilo. Dodnes na to s láskou vzpomínáme a přejeme si, aby i naše děti jednou měly podobně krásné vzpomínky.
Šla jsem si pro radu do Nevýchovy, která problematice dětského lhaní věnuje celý jeden blok kurzu Výchova Nevýchovou, a zeptala jsem se: Jak je to se lhaním a Ježíškem? Je vyprávění o tom, že Ježíšek nosí dárky, lež? Jak správně „nevýchovně“ přistupovat k Vánocům a Ježíškovi?
Zde je tedy i pro vás odpověď Moniky Riljakové, zkušené absolventky kurzu Výchova Nevýchovou:
V našich kurzech učíme rodiče, aby byli ke svým dětem pravdiví, aby jim nelhali. Jedině tak se dá totiž stavět na partnerském přístupu. Jedině tak se dá docílit toho, že k nám budou děti také pravdivé a nebudou nám lhát.
Zkuste se nad svou otázkou zamyslet. Nosí Ježíšek dárky? Co myslíte? Já myslím, že nenosí. Nosí je rodiče. Tak bych k tomu přistupovala já. Řekla bych dítěti, jak to je. Proč to tak je. Proč si dáváme dárky. Jak já vnímám Vánoce.
Neexistuje žádný správný přístup k Vánocům a Ježíškovi. Každý to má jinak. Každá rodina k tomu přistupuje po svém. Jen buďte k dítěti upřímní a díky tomu budete mít možnost vytvořit si spolu s dítětem svůj vlastní přístup k Vánocům a Ježíškovi.
Katka nedávno napsala, co jí řekl Janek:
Jedeme po eskalátorech v nákupním centru a já se ho ptám, co by chtěl od Ježíška. Je to spíš takový zvyk, prostě i my dospělí si u nás mezi sebou říkáme: Co chceš od Ježíška?
A Janek mi povídá: ‚Od tebe a od taťky letadlo.‘ A pak si něco zamumlal pod fousy. Ptala jsem se ho, co říkal, a on že nic.Tušila jsem, že je to o Ježíškovi, a něco důležitého, tak mu říkám: ‚Zdá se mi, že to bylo něco o Ježíškovi, mám pravdu?‘
A on: ‚Jo.‘
Já: ‚A co?‘
On: ‚Já vůbec nechápu ty lži, Kači. Jako Ježíšek je fajn, ale když potom přijdeš a ptáš se, jestli Ježíšek je, a oni ti tvrdí, že jo, jo, jo, tak to už je normální lhaní. To už nechápu, proč.‘
Říkám mu na to: ‚A Ty myslíš, že je, nebo není?‘
A on: ‚Není.‘
Zopakovala jsem mu svůj pohled: ‚Podle mě je Ježíšek všechna ta vánoční radost, to těšení, a to, že někomu chceš dát dárek, s láskou mu ho vybíráš a pak se díváš, jakou z něj má radost. Někdo má Ježíška jako miminko, někdo jako dědu a někdo říká jen Vánoce a Ježíška mít nechce.‘
Podíval se na mě a říká: ‚To jo.‘ „
Pokud už léta děláme vše pro to, aby děti na Ježíška věřily, nemůžeme si je teď posadit na klín a vybalit: „Víš, musím ti říct, že Ježíšek neexistuje, dárky pod stromeček ti dáváme my s tatínkem.“
Přesto bych hlasovala pro pravdivý přístup k Ježíškovi a Vánocům, respektive aspoň pozvolný přesun k němu, který přizpůsobíme věku dětí. Pěkně to vyřešila Lien:
My teď řešíme spíš Vánoce a Ježíška, tam asi říkám polopravdu, nebo se teda snažím říct pravdu, protože na druhou stranu jestli je nebo není vlastně fakt nevím, takže říkám nevím, ale nikdy jsem ho neviděla a na dárky už se letos Maruška zeptala, jestli je kupuje Ježíšek (kterého jsem nikdy neviděla) nebo my, takže to jsem nelhala.
– Lien –
Nikdy jsem dceři a ani teď vnukovi nelhala. Jen jsem občas neříkala pravdu. Na otázku, jestli je Ježíšek jsem odpověděla otázkou: “Co myslíš, existuje?“ A malý mudrlant měl o čem přemýšlet.
– uznevimco –
Myslím, že i zde stačí držet se hesla „hlavně nelhat“ a nemusíme mít pak obavy z nevhodného vyzrazení, jak se věci mají, třeba ve škole nebo školce, kde to nemáme plně pod kontrolou. Takový smutný příběh napsala danasi do diskuze o tom, zda školáci věří na Ježíška:
Tak pokud možno si, pokud chcete zachovat tajemství, promluvte s učitelkou. Třeba bude mít nápad vyrábět v první třídě dárky pro rodiče pod stromeček. A proč paní učitelko, dárky nosí Ježíšek??? Nenosí a proto je musíme vyrobit.
To je v tom lepším případě. U Elišky to již měla nápad paní učitelka ve školce u předškoláků.
Zkazila mi tím celé Vánoce. A myslím, že Elišce taky. Eliška totiž plakala po večerech v prosinci a já nevěděla proč. Až když byl stromeček, tak se ptala kdy tam má položit dárky, co vyráběla ve školce.
Věřím, že i pro zastánce pravdy o Ježíškovi je popisovaná reakce učitelky prvňáčků přinejmenším drsná a nejspíš i dost nepochopitelná. Tím bych nezatracovala přípravu dárků pod stromeček, určitě bych ale očekávala mnohem citlivější přístup. Vždyť i k dárkům od Ježíška se dá přidat nějaký bonus pro radost navíc 😉
Bojíte se, že pravdivou odpovědí připravíte děti o tu kouzelnou vánoční atmosféru? O to, na co sami nejvíc vzpomínáte?
Možná jsou ty obavy úplně zbytečné. Dovolím si zkopírovat útržek z dikuze v jedné uzavřené skupině na Facebooku:
Mně mamka o dárcích odmalička říkala pravdu. …Vždycky to pro mě byla zcela výjimečná chvíle, bušilo mi srdce a to krásné a tajemné, co jsem cítila, se nedá ani popsat. Fakt. Ten pocit mi vydržel asi tak do 13ti let, pak postupně začal slábnout a teď, ve 36ti letech už ho neznám. Už to cítím zase jinak. Takže za mě – říkejte to tak, jak to cítíte. Kouzlo Vánoc tím nezničíte.
Jestli se vám to pořád nějak nezdá, zkuste si položit ještě trochu jinou otázku:
Je celé kouzlo Vánoc pro děti založené výhradně na tom, že dárky pod stromeček přinese nějaká nadpřirozená bytost?
… vězte, že odpověď na tuto otázku, je zároveň odpovědí na ty dvě předcházející. I zde platí, že to každý může mít nastavené nějak jinak 😉
Stejně jako každý z nás se o neexistenci Ježíška dozvěděl jiným způsobem, tak na to také každý z nás jinak reagoval. Řada dětí to vyzrazení obrečí, cítí velké zklamání, někdy i zradu ze strany rodičů, zároveň ale spousta z nás si už ani nevzpomene, kdy to „prozření“ přišlo, protože s ním žádné výrazné pocit nemá spojené.
Jak nad tím přemítám a probírám to ze všech stran, nejlepší mi přijde, nechat to na každém dítěti (a vlastně i dospělákovi), ať si sám vybere, čemu věří a co je podle něj jen krásná pohádka. Vždyť to tak děláme prakticky každý den, stačí otevřít internet, zapnout rádio nebo sednout k televizi… Jen si myslím, že víru není dobré přikrmovat lží.