Co ovlivňuje výchovu našich dětí?

Minulý týden jsme vám přinesli ukázku z knihy Tomáše Nováka, která se zaměřuje na výchovu. Dnes máme pro vás další…

Tomáš Novák na příkladech ze své poradenské praxe dokumentuje jak autoritativní, direktivní výchovu, tak ochranitelský, až rozmazlující výchovný styl, plodící na jedné straně úzkostné osobnosti deformované drilem, na druhé straně osobnosti zdánlivě silácké, s uměle nadsazeným sebevědomím. Ačkoliv autor uznává, že žádný výchovný postup neskýtá naprostou záruku úspěchu, přiklání se k trendu tzv. uvolněného rodičovství s nadhledem, podporuje demokratické výchovné postupy, „otužování“ samostatností a zdůrazňuje význam kladného přijetí dítěte.

Kde se to v nás (rodičích) bere?

Způsob, jakým jsou děti v rodině vychovávány, není náhoda ani záležitost  zcela vědomé volby poté, co potomek přišel na svět. Svou roli hrají individuální předsevzetí a představy, leč „zelený bývá strom života“. K onomu rčení lze dodat, že svěží, zdravé zeleně je v něm leckdy málo. Celek může působit jako spálený mrazem.

Mezi základní, ne vždy uvědomované vlivy patří především osobnostní rysy rodičů, jejich temperament, hodnoty, obvyklé formy komunikace, zájmy, cíle atd.

Dále jejich individuální zkušenosti z vlastního dětství, tzv. sociální dědičnost: to, jak na ně působili jejich rodiče, jaké výchovné zásahy užívali. Jde o mocný vtisk, jakýsi do osobnosti vložený program, který se aktivuje zvláště v zátěžových situacích, ať již s ním jsme spokojeni, nebo ne. Očekávat lze oproti původním zážitkům mírnou modifikaci projevu. Nebývá dostatečná. Vystihuje to výrok:
„Táta mne bil řetězem, já tebe jen řemenem.“

Třetím, často intenzivně působícím faktorem jsou společenské vlivy. Nároky, cíle výchovy i představy, jakými postupy je lze dosáhnout, se mění. Je značný rozdíl mezi situací, v níž je celospolečensky uznáváno něco na způsob „metla vyhání děti z pekla“, nebo zda jako například v současnosti v Kanadě je políček dítěti chápán jako trestný čin. Záleží i na míře a typu osvětového působení. Je rozdíl, pokud média a jiné instituce propagují: „Nemazlete se s dětmi, život se s nimi také mazlit nebude!“, nebo zda se běžně mluví o rizicích citového strádání dítěte.

Podstatným, byť v rámci pohledu dospělých autorit poměrně zanedbávaným aspektem, je i samo chování dětí. Nejde ani tak o to, zda jsou, nebo nejsou rozmazlené. Podstatné jsou základní temperamentové typy, z nichž se v interakci s prostředím a výchovou vyvíjí styl chování. Skupina psychologů vedená A. Thomasem analyzovala paradox „pozitivní výsledek může nastat i při negativní výchově“, což platí i naopak. Ani optimální působení vychovatelů není zárukou zdárného efektu. Navíc stejná výchova může působit na různé, věkem i pohlavím shodné děti různě. Kupříkladu přísnost může vést k pasivnímu podřizování s nulovým sebevědomím. U jiného dítka k agresivitě, vzdoru, provolacím s nedokonale předstíraným vysokým sebevědomím. Do třetice je ovšem u dalšího člověka možný malý zázrak, spočívající v neproblémovosti a v přiměřeném sebevědomí.

Z uvedeného vyplývá rozdělení dětí na skupiny:

■ Asi 40 % dětí spadá do rámce snadno vychovatelného typu. Jsou kladně emočně laděné. Mají pravidelný biorytmus, pozitivně reagují na nové zážitky.
Mají přiměřené sebevědomí.

■ Pravým opakem je asi 10 % dětí. Obtížně vychovatelné děti bývají mrzuté, s nepravidelným biorytmem, obtížným přizpůsobováním a vysokou mírou lability.

■ Přibližně 15 % dětí jsou „pomalu se přizpůsobující“. Spíše mají sklon k mrzutosti, než k optimismu. Sebevědomí mají spíše nižší. V tomto směru potřebují podporu a patřičnou empatii v okolí. Novým věcem se přizpůsobují pomalu a nesnadno. Tlak vychovatelů snášejí těžko. Potřebují jednat svým tempem.

■ Zbývající přibližně třetina dětí nepatří mezi jednoznačně vyhraněné. Reprezentují různou míru kombinací předchozích typů.

Děti obtížně vychovatelné a pomalé často provokují (byť ne záměrně) určité chování dospělých. Ovlivňují i typ jim poskytované výchovy. Do jisté míry lze hovořit o vzájemné propojenosti zpětnou vazbou. Výchova dítěte ovlivní jeho sebevědomí, emoční svět, charakter, motivaci, míru stability, tvořivost, osobnostní zralost, styl komunikace.

Temperamentem, vrozenými formami chování a nevědomým přístupem k životním situacím naopak dítě ovlivňuje své rodiče.

Ukázka je z knihy Jak vychovat sebevědomé dítě,
kterou vydalo nakladatelství Grada

Napsal/a: Iveta Pešková