Před několika dny jsem na stránky umístila článek o „rozmazlování“ miminka. V názoru na to, že se není třeba nějakého rozmazlení obávat, když miminko pochováte, kdykoli si řekne, se – soudě podle Vašich komentářů – shodneme. Ale jak je to se staršími dětmi?
Před rokem touto dobou jsme doma měli čerstvě vyklubané miminko, které toho moc nenaspalo, zato plakat dokázalo o sto šest. V té době jsem žila v domnění, že po překonání prvních týdnů a měsíců už půjde všechno tak nějak samo. Dokonce jsem byla přesvědčená, že s ročním dítětem problémy vymizí takřka úplně – např. že odpadne uspávání dlouho do noci, prostě dítko uložím do postýlky, dám mu pusu na dobrou noc a bude vystaráno.
Rok se s rokem sešel a já se musím smát své tehdejší naivitě. Je sice pravda, že starosti okolo novorozence mě už dlouho netrápí, ale vystřídaly je zas jiné. Už si nepředstavuju, jak to zase za rok budu mít jednodušší, začíná mi docházet, že děti jsou starost na celý život, ať už je jim pár dní, rok nebo třeba 20 let. Vždycky se najde něco. Aby to ale nevyznělo příliš pesimisticky, musím dodat, že ta starost je zároveň krásná, protože s sebou přináší i spoustu radosti a takových zážitků, o které bychom bez dětí byli ochuzeni.
…ale zpátky k tématu.
Shodli jsme se na tom, že malé miminko si teprve buduje vztah k tomuto světu i k nám jako rodičům. Pochovat ho, když cítí nějaké nepohodlí, něčeho se bojí, něco se mu nelíbí atd., je ten nejlepší způsob, jak získat jeho důvěru. To platí obzvlášť v prvních měsících.
Jenže po čase přijde období, kdy by bylo záhodno začít také s výchovou. Každý jednoho dne dojde k tomu, že není dobré děťátku dovolit úplně všechno a ve všem se mu podřizovat. Teď nemám na mysli nějaké umělé zavádění striktních pravidel jen proto, aby rodiče měli pocit, že teď se skutečně pustili do výchovy. Zpočátku jde spíš o situace, kdy potřebujeme dítě naučit nějakému chování, abychom předešli jeho zranění, pádu apod.
První impulsem většinou asi bude motorický vývoj potomka. Ve chvíli, kdy se začne jakýmkoli způsobem pohybovat po místnosti nebo bytě, začneme s „ne, ne, ne!“ nebo „ty, ty, ty!“, abychom zabránili střetu se skříní ve chvíli, kdy nemůžeme nebo nechceme zasáhnout osobně.
Slovíčko nechceme jsem do předchozí věty zařadila záměrně. Myslím si totiž, že občas drobný karambol děťátku může trošku pomoci zapamatovat si, že třeba k odpadkovému koši se neleze. Pokud na to máte nervy a necháte ho na něj párkrát spadnout, přičemž včas nezapomenete na důrazné „ne, ne, ne“, je docela pravděpodobné, že po nějaké době si ho přestane všímat. Mám samozřejmě na mysli jen ty havárky, které nejsou pro dítě nebezpečné – snad nikdo by nenechal drobka strkat drátky do zásuvky, aby si zapamatoval, že elektřina je nebezpečná, stejně tak nedáváme dětem na hraní ostré nože apod.
Více si na toto téma můžete přečíst v již dříve publikovaném článku Naučte dítě, co je pro ně nebezpečné.
Jak je to ale s výchovou jako takovou? V článku Začínáme s disciplínou se dočtete, že ideální doba je právě kolem jednoho roku. Je tam i několik rad a tipů, jak s výchovou začít, které tu nechci opakovat.
Momentálně mě zajímá ale jedna věc – co se vztekáním? Určitě to taky znáte (aspoň teda doufám, že vzteklouna nemáme doma jen my). Děťátko se rozhodne, že např. zrovna teď mu budete číst a přes to prostě nejede vlak. Jakýkoli náznak ze strany rodičů, že teď na to není vhodná chvíle, vyvolá křik. Jak se zachováte?
Vypnete sporák a budete si číst? Nebo se pokusíte převést pozornost někam jinam? Co když se vám to nepodaří? Necháte dítě, ať se vyvzteká? Jak dlouho ho necháte vztekat se? Poznáte, kdy vás skutečně nutně potřebuje a kdy si jen „vymrčuje“? Podle čeho to poznáte? Jak často k takovým situacím u vás dochází? Chováte se vždy stejně? Jak?
…tohle a ještě víc mi teď vrtá hlavou.
- Zatím mám ale jasno jen v několika málo věcech:
- situací, kdy jde jen o rozmar naší slečny, poslední dobou přibývá
- měli bychom k jejímu vztekání „zaujmout jasné stanovisko“
- měli bychom ve výchově být důslední
- chce to spoustu trpělivosti
- jistě se budou hodit i pevné nervy
Proto se obracím i na ostatní. Jak to děláte Vy, aby Vaše batolátko nebylo rozmazlené? Jak se chováte ve výše zmíněné situaci?
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Dobrý den, já mám 6-ti měsíčního chlapečka.Vždycky byl strašně hodnej,málo kdy plakal, ale vždycky jsme měli problémy s papání.Teď má rýmečku a když má jít spát,tak u toho dělá strašnej cirkus a chce být pořád u mě na rukách.Samozřejmě si ho vemu na ruce a pochovám ho,protože se s ním něco děje a on má určitě strach. Ale mám strach,aby si na to nezvykl.Až ho přejde rýma,zase ho chci ukládat do postýlky s tím,že se jde spinkat a ne,žádnej cirkus kolem toho…Co myslíte? Zvykne si na to hodne?
Dobry den,
Jsem mlda maminka s 6 mesicnim miminkem a mam problemy s vychovou,moje Niki se furt steka ale tim spusobem ze zacina dome kopat…co mam delat?da se takle male mimino us vychovat?dekuji moc za odpoved,
Email : tonnerova@yahoo.com
Můj syn má 14.měsíců, do roka to šlo, to teprve objevoval svět, kde co je, kde co leží, co může vzít……. v tom jsem byla hodně benevolentní…….ale teď?????? Neměla jsem být tolik svolná, bere vše, hraje si se vším, co mu příjde pod ruku a jakmile nedošáhne na věc, třeba leží na stole, jako ovladač, telefon, pití od dcery, tak si k tomu stoupne a křičí, že danou věc chce…….dokáže řvát dlouho, ale neustoupím, snažím se ho zabavit něčím jiným, jde to z těžka, ale musí, jinak bych přišla na buben s nervama…….no a pokud se mu podaří zakázanou věc vzít, vyleze na stůl například, tak bohužel plácnutí po ruce dostane:)))
Ze spaním problém nemáme, spí celou noc už od šesti měsíců:))))
Měla jsem stejný problém i s dcerou…..tak jsem si říkala, že neudělám stejnou chybu, ale ouha, je to to samé, no jo, jsou to sourozenci a mají to asi v krvi…..nezbývá mi, než se obrnit velkou trpělivosti a doufat, že to bude lepší:))))
Máme osmiměsíčníno syna. Co se týče výchovy, zatím mu nechávam volnější „ruku“. Umyslně píši nechávám, protože manžel nemá na všechno stejný názor.
Myslím si, že je ještě dost malý aby pochopil co se po něm chce. Možná jsem jen mohla být tvrdší a nebrat ho pokaždé do náručí, když zaplakal, ale znáte to! Je rád ve společnosti, kdo taky ne, že?:)
My ze spaním problémy nemáme. Manžel se snažil o tzv. patnáctiminutovku. Já jsem, ale šla a uspala ho za stejně dlouhou dobu. No někdy to uspávání trvalo déle, ale zabralo to. Nejsem zastáncem takové „tvrdé“ výchovy začít hned odmalinka! Je jasné že takový malý kojenec nepláče z rozmaru!
Ráznější výchova by měla příjít od toho 1 roku. Kdy dítě má, už vyvinutější motoriku a je si jisté samo sebou. sebou. 8.7.2009 Izabela
Co se týče vztekání, myslím si, že nejdůležitější jsou pevné nervy, dobré ušní bubínky, klid a důslednost. Pak samozřejmě ta znalost míry – kdy už dost a moudřejší ustoupí. Nejsem rozhodně expert na výchovu, spíš naopak, ale zabírá to. Náš 19-měsíční brouček je andílek, ale taky se občas vzteká. Když ho to popadne – nepoklidí si ten kelímek, teď nutně potřebuje vylézt na židli a pozorovat mě – tak mu to opakuji pořád dokola, popř. funguje „dokud – potud nebude“. Samota v pokojíku taky funguje, ale jen když chce být se mnou, jinak si tam klidně hraje. Někdy je lepší to vzdát, když se nejedná o nic zásadního a vidím, že ten den má prostě špatnou náladu – ale to jiná kapitola. Taky samozřejmě, když se něco zakáže nemůže se to bez vysvětlení příště povolit a obráceně.
S usínáním problém nemáme. Použili jsme metodu 5-10-15 (chce to pevné nervy, ze začátku držel manžel mě za ruku, ke konci já jeho) a, musím zaklepat, zatím jsme v pohodě. Horší je to přes den – to utíká ze své postele a přesvědčuje mě, že i když má zavřené oči, spát se mu nechce. Nakonec si dá ale většinou říct (když si popláče a zjistí, že to nikam nevede).
Myslím, že rozmazlený není, spíš se bojím, jestli na něj nejsem moc přísná. Snad když se pořád směje a spí celou noc, tak je v pohodě …
Také s naším synem to nebylo lehké – halvně usínání,které do dnes není takové, jaké by mělo být-v klidu.Většinou chodí spát s pláčem. Prostě mám pocit, že ho jen spaní zdržuje a otravuje.Sám chodí a říká,že ho nebaví sapní /a to mu budou teprve 4/Ale za čas sám jistě pochopí,jak rád v psoteli zůstane,když bude moct…sama bych za to dala bůh ví co, kdybych mohla ještě chvíli ráno pospat, nebo do postele po večerníčku :o) Do 1roka neusnul jinak,než v náruči,pak usínal v naší posteli a tak,že mě musel držet za ruku.Kolem 1,5roku přišlo to nádherné období,které jistě potěší každého rodiče,kdy dítko samo si řekne, že chce být samo v pokoji a dokonce samo i usne!No ale dlouho jsme se neradovali, tak 2-3měsíce a přišel zlom a scény na denním pořádku, pláč, řev..nešlo to jinak, než abych sse synem zalehla a „dělala“ že spím..občas jsem to dělat nemusela byla dřív „vytuhlá“ než on a manžel se mě ten večer už nedočkal :o)Horší bylo, když jsem si myslela, že už spí a chtěla odejít.Pak jak když by dostal impuls a byl rázem vzhůru.Kolem toho 3.roka jsme si ale řekli,ež už je na to dost velký,aby se naučil usínat sám a prostě i když si někdy zabrečí, tak jde večer po večerníčku nebo po zprávách hned spát a leží a pak usne.Navíc máme 3měsíční mimčo a tak ví,že už nestojí jen sám v popředí zájmu a že musím i malou obstarat, nakrmit…Takže jsme to nějak překonali,ale zase občas z ničeho nic brečí v noci.Ale za rozmazleného ho nepovažuju,prostě chtěl být se mnou a já m uto nechtěla nějak tvrdě odepřít. Malá teĎ v pohdoě od narození umí usnout sama a tak aspoň vím, že to prostě jde to dítko naučit,jen vědět asi správnou techniku. :o)
Je to období a přejde to. Nemůžeme jim bránit ve vyjádření svého názoru, vztekáním si neublíží. Moje dcerka (2,5 roku) se vztekala pěkně vychytrale, lehla si opatrně na zem, aby si neublížila a pak to začalo. Vydržela jsem asi 3 minuty pak mi ruply nervy a dostala přes plínu a odnesla jsem ji do pokojíčku. Kupodivu to fungovalo a dcerka celkem rychle pochopila, kdy máma nemá čas. Příště stačilo odnést ji do pokojíčku a nechat jí tam. Za pár minut přišla jak by se nic nestalo. S usínáním jsem neměla problémy, pominuli dobu, kdy jsem kojila snad každou hodinu. Pak už nastal rituál, najíst, vykoupat, převléct, pohádka a kojení. Casem začaly usínat během pohádky a odpadlo kojení, když se probudily příliš brzo, šel je zkontrolovat manžel. Zvláštní, vždy je uspal. Snad jen rada nakonec, oddělte denní a noční spaní, už od začátku. Ve dne kočárek, v noci postýlka.
Mobile Sliding Menu