Láska není odměna

 

Rodiče jsou často zmatení představou, že by se měli chovat láskyplně k dítěti, jež je agresivní; a přece, když to uděláte, zjistíte, že agresivita dítěte je jeho pláč po vaší lásce, vaší pozornosti či jiné neuspokojené potřebě. Láska je nejlepší odpovědí na jeho neštěstí.

Není totiž schopné kontrolovat způsob chování, jakmile se jeho emoce provalí (podobně jako dospělý, který ječí či říká zraňující slova).

Agresivní dítě se necítí láskou odměněno. Cítí uklidnění, protože ho chápete a staráte se o něj, a to mu pomůže se hněvu zbavit. Tím, že jeho jednání zastavíte a nabídnete lásku a péči, dáváte mu do ruky nástroj k laskavým a klidným řešením. Pokud si jsou děti jisté láskou rodičů, jen velmi těžko se dají vyprovokovat, aby někomu ubližovaly.

Milujeme dítě, ne jeho chování či úspěchy. Láska je kontext, který vše prozařuje. Když nás dítě rozzlobí, jediné, co potřebujeme, je „použít“ lásku a pak zjistíme, že z něj máme stále radost (i když třeba musíme odmítnout jeho rozhodnutí). Abyste toho byli schopni, musíte projít své myšlenky (to je S ze S.A.L.V.E.) a pak můžete být přítomni. Vaše myšlenky nejste vy. Přicházejí a odcházejí a vy nad nimi nemáte žádnou kontrolu. Nejsou realitou; pokud byste vyrůstali jinde, měli byste jiné myšlenky. Zjišťujte, zda tyto myšlenky posilují či zastírají vaši lásku. Později v této kapitole najdete příklady myšlenek, které jsou překážkou na cestě lásky.

Vy víte, že dítě milujete. Nejsou-li tedy vaše slova a činy laskavé a milující, nejste pravdiví sami k sobě. Pokud nalézáte řešení v kontextu lásky, jsou smířlivá a respektují potřeby a důstojnost všech. Stará víra v přísnou lásku je jen další myšlenka, která opravňuje ubližovat dítěti. Kromě zcela výjimečných situací, kde jde zásadně o bezpečnost dítěte a musíte zasáhnout silou (rychlé strhnutí z vozovky), není láska zraňující, ale milující.

Kdybychom dostali bezpodmínečnou lásku, když jsme byli dětmi, nepotřebovali bychom dnes žádné rady jak milovat. Neznali bychom žádnou jinou možnost, než nekonečně milovat své dítě nezávisle na tom, co dělá. Je to jen naše vlastní bolest a strach, které stojí v cestě bezpodmínečné lásce.

Naše zkušenost nedostatku je jeden z důvodů, proč se obáváme dávat. Můžeme mít strach, že dítě si bude naši lásku jen brát a využívat nás. Můžeme se cítit zranitelní, když stále dáváme. Je to zase ten stejný strach, který bránil již vašim rodičům, aby vás bezpodmínečně milovali. (Jak překonat podobné překážky je popsáno v této kapitole dále.) Nejvíce pro dítě uděláme, dostává-li spoustu lásky jen tak. Tento zdravý předpoklad, že je stále milováno, vytváří základ, ze kterého dítě prospívá a vyrůstá v citlivého, milujícího a schopného dospělého člověka. Místo aby plýtvalo energií na snahu získat váš souhlas, má volné pole k dosahování svých cílů a k růstu.

Napsal/a: Naomi Aldortová