Když se dítě špatně chová

Pokaždé když jsou rodiče nemile překvapeni chováním svých dětí, měli by se ptát, jestli se nejedná o normální projev jejich vývoje. Každá fáze dětského vývoje vyžaduje nové postoje ze strany rodičů. Některá období se zdají nesnadnější než jiná. Není třeba vždy hned propadat malomyslnosti, jde jen o přechodný problém…

Nesnáze s chováním dětí často vznikají tím, že jsme o nich měli příliš ambiciózní představy. Rodiče se například často rozčilují, když jejich dvouleté dítě nechce klidně sedět u stolu při jídle, nechce půjčit hračky a hrát si s druhými, nebo když čtyřletý chlapec neustále skáče do řeči dospělým a domáhá se jejich pozornosti. Děti v pubertě dovedou vytáčet rodiče třeba tím, že při rozhovoru s nimi žvýkají žvýkačky nebo nosí roztrhané džíny.
Naše děti často nevědí, co od nich očekáváme. Často se stává, že nás provokuje nějaké jejich chování, ale ony nedovedou pochopit, proč nám to vadí, zvláště když jim nevysvětlíme, co po nich vlastně chceme. Často jen řekneme: „Nech těch hloupostí.“ „Tohle nedělej.“ „Chovej se slušně.“ „Buď správný kluk.“ „Jez pořádně.“ Větší děti rozumí, co si přejeme, ale malé děti potřebují jasnější vysvětlení: „Dokud máš plnou pusu, tak nemluv.“ „Tvůj kamarád by se také rád svezl na kole, tak mu ho na chvíli půjč.“
Mnozí rodiče zavrhují často u dětí to, čím se sami proviňují. Na dětech vidí stejné nedostatky. Vadí jim například, že děti jsou nepořádné, lenošné, hašteřivé, bázlivé. Se stejnými povahovými vlastnostmi by ale měli bojovat především sami u sebe.
Není správné se domnívat, že dítě si počíná stejně jako někdo jiný, jako není správné předpokládat, že děti mají stejné špatné vlastnosti jako my. Ještě horší však je, když počínání dítěte přirovnáváme k jednání někoho z našeho okolí. „Jsi stejný paličák jako tvůj táta.“ „Dovedeš být stejně zlostný jako tvůj děda.“ Jsou to nespravedlivá obvinění. Každé dítě je jedinečnou bytostí. Jestliže mu připisujeme vlastnosti někoho jiného, popíráme tím jeho nezaměnitelnost s někým jiným.
V žádném případě nesmíme připisovat dětem špatné vlastnosti. Jakmile si začneme myslet, nebo dokonce začneme nahlas říkat: „Ten náš kluk je přece tak líný… neposlušný… nemožný v matematice… lajdák“ nebo „naše holka je nesmělá… uřvaná… vzteklá… nemožná…“, pak silně narušujeme rodinnou pohodu a osobní rozvoj dětí. Když děti vidí, že je rodiče přehlížejí, podceňují a pokořují, pak ztrácejí naději, že se mohou něčeho dopracovat. „Sami to říkáte, že dělám celé rodině jen ostudu…“ To ovšem neznamená, že bychom měli přehlížet a zavírat oči před jejich drzým a nespolečenským chováním. Pouze musíme rozlišovat chybné počínání od jejich povahových vlastností. Je možné říci: „Takhle si počínají lenošní a nezodpovědní kluci“, ale není správné říci: „Jsi nezodpovědný lenoch, od kterého se nedá nic jiného čekat.“
Co dělat? Především je třeba objevovat dobré vlastnosti dětí. Kdybychom si všímali pouze jejich nedostatků, mohli bychom se často velice zmýlit. Pokud jsme příliš puntičkářští a kritičtí, musíme se všemožně snažit zbavit těchto postojů.
Kladné postoje a přístupy k dětem mají dvojí účinek. Více docílíme, když je oslovíme přátelsky a mile, než když na ně budeme křičet a vyčítat jim. Pozitivním chováním je snadněji získáme a přesvědčíme ke spolupráci s námi.
Je užitečné občas si pohovořit s někým, kdo má naše děti rád, a pokusit se je vidět jeho pohledem. Dobré je rovněž pozorovat děti, když se ukládají ke spánku. Je nesnadné být zaujatý vůči dítěti, když ho vidíme, jak pokojně spí. Častěji se zamýšlejme nad budoucností dětí, nad jejich životem, co je nejvíce dovede motivovat a dělat šťastnějšími, a nad tím, co je nejvíce znechucuje a zneklidňuje. Také přemýšlejme o tom, jak učinit denní rodinný život příjemnějším.
Velice potřebné je plánování společných aktivit, sdílení radostí i nezdarů dětí. Společné dny naplňujme tak, aby co nejvíce uspokojovaly jak rodiče, tak děti. Můžeme začínat tím, že se s nimi mile pozdravíme. Je to nepatrné gesto, ale svědčí o naší radosti z toho, že s nimi můžeme žít.