Chceme ho vidět!

Máte představu, že strávíte šestinedělí v soukromí se svým miminkem a manžel o vás bude s láskou pečovat? Připravte se ale spíše na jinou variantu. Maličké budou chtít všichni co nejdříve vidět. A pro vás to bude znamenat spoustu energie navíc, kterou byste raději věnovala dítěti.

Je přirozené, že nový člen rodiny zajímá všechny příbuzné a kamarády. Ne vždy si ale uvědomují, co to pro novopečenou maminku znamená.

• Už do porodnice se pořádaly hromadné rodinné zájezdy, z čehož jsem byla naprosto vyčerpaná a personál porodnice poněkud rozladěný. Doma pak dennodenní návštěvy pokračovaly, já byla ráda, že stojím na nohou a mohla jsem prosit, jak jsem chtěla, ať počkají, ale marně. Všichni hrozně toužili vidět našeho synka. Přijížděli i neohlášeně a všichni se dušovali, že jen na chviličku nakouknou. A byly z toho dvě hodiny.

• Jeden den přišli tchán, tchyně i švagr se švagrovou, sice ohlášeni, ale byli tam ještě večer. Tchyně se dokonce dotklo, že na kojení jsem si zalezla s malou do pokojíčku. Hned mi dávala za vzor švagrovou švagrové, která kojila na svatbě mezi 60 hosty…

• Můj vlastní otec se smrtelně urazil, když jsem chtěla, aby si umyl ruce, než půjde k pětidennímu miminku. Navíc venku hladil psy. Příště už mě odbyl ve dveřích se slovy: ‘Mám je čistý‘, a rovnou si malého bral z postýlky. Měla jsem se s ním prát?

• Tchyně byla pekelná. Čtyři týdny jsem ji od nás udržela, ale pak přijela rovnou na celý víkend. Kritizovala, že jdu dříve nakojit než ohřát jídlo manželovi. Že kojím moc často, nemám dostatečně uklizeno. Že nedostala snídani a takové jídlo, co jsem navařila, by ona nikdy návštěvě nepředložila…

To jsou jen některé ze zkušeností, které se objevily v nedávné diskusi na internetovém portálu rodina.cz.

Jak na ně

Šestinedělky s návštěvami nemají lehké pořízení. Žena má po porodu přirozeně potřebu sžívat se s miminkem, a návštěvy na ni působí spíše rušivě. Samozřejmě to neplatí pro všechny – některé ženy si dokážou návštěvy užívat a oceňují pomoc blízkých. Řada šestinedělek by však hrnoucí se zástupy odložila na později, ale nějak se to nedaří. Někdo se může divit, proč si to novopečené maminky nechají líbit. Mohou přece prohlásit, že se jim návštěva nehodí, příchozí prostě nevpustit a asertivně na svém rozhodnutí trvat. V praxi to však není tak jednoduché. Slovy jedné z diskutujících: „Ve chvíli, kdy za sebou máte vyčerpávající porod, nezpracované silné zážitky, několik dní či týdnů nespíte v kuse víc než dvě hodiny, horem z vás teče mléko, dolem krev, je daleko těžší se bránit.“ A zvlášť, když máte vyhazovat někoho, od koho zároveň potřebujete pomoc. Vyčerpané šestinedělky se pak uchylují k zoufalým řešením typu: „Dělala jsem, že jsem usnula ve vaně.“ „Byla jsem pořád na procházce.“ Samozřejmě nejlepší je, když si návštěvy dokážete užít. Anebo když mají blízcí tolik taktu, aby sami vycítili a ctili to, co je vám milé. Jenže ne vždy se to podaří, a pak nezbývá než si s tím nějak poradit. Můžete i z nevítané návštěvy zkusit vytěžit něco dobrého. Třeba ji něčím zaměstnat (ideálně péčí o mimčo), a sama si dát v klidu třeba sprchu nebo se chvíli natáhnout. Možná to bude nejlepší řešení pro všechny: příchozí se budou rozplývat nad miminem, a vy získáte chvíli pro sebe.

S mečem v rukou

Ze všech vyprávění, která jsem si na téma návštěv po porodu vyslechla, na mě nejvíc zapůsobila zkušenost mých kamarádů Petra a Sarah, kteří přivedli na svět syna v Antroposofické nemocnici v Berlíně.

„V předporodním kurzu nám říkali, že zásadní úloha muže spočívá v ochraně ženy. Muž má prý ,stát s mečem u dveří‘ a chránit ji před nájezdy zvědavců,“ směje se Petr. „Říkali, že žena je po porodu otevřená, plná lásky a neumí se bránit. Zároveň je ale zranitelná.“ Sářiným rodičům, s nimiž mají dobrý vztah, sice Petr dovolil šestý den po porodu přijet, ale „varoval“ je, že to nebude na dlouho. „Byla jsem mu za to tak vděčná!“ říká Sarah. „Petr také vyřizoval všechny telefony. Já se s nikým nemusela ani bavit.“ Muž společnou zkušenost shrnuje takto: „Krásně jsme si ty první dny užili, spolu, jenom s Mirečkem.“