Dnešní děti jsou vyspělejší než jsme byly my,aspoň mi to tak připadá,protože když vidím svého syna a jeho kamarády,spolužáky a děti v okolí,tak mám pocit,že se někteří až moc podobají dospělím.Když vidím opuštěná hřiště tak je mi smutno.To dětství bylo přeci tak překrásné.
Mám doma jeden takový příklad,když se dívám na svého syna a vidím jak vstupuje do období puberty,kdy má pocit,že mu nikdo nerozumí,nechápe,všichni jsou proti němu.Proč si má zrovna teď uklízet pokoj,když se chce dívat na televizi,sedět u počítače nebo jít ven?Proč jim ta …. učitelka dala zase tolik úkolů?Proč se má učit když všechno ví?
Tyhle názory jsme měli taky(alespoň já určitě),říkala jsem si,nikdy se nebudu ke svým dětem takhle chovat jako moji rodiče,nebudu jim všechno zakazovat jako to dělají oni,ale dnes zjišťuji,že se postupně chovám úplně stejně,a že si se svým pubertálním synem občas nevím rady tak jako naši rodiče s námi.
Existuje vůbec nějaký způsob jak si s tímto obdobím poradit?Nebo prostě kopírujeme své rodiče a musíme uznat,že měli pravdu.Děti si přece nemůžou dělat co chtěj a my je musíme vychovat s tím,že je stejně nikdy nepochopíme?