Nevím jestli se to vůbec hodí sem psát,všichni píší jen o těch malých dětech,ale co ty odrostlejší?Milujem je přeci úplně stejně jako ty prťata.Možná jsem jediná kdo má už tak velké dítě(12),ale určitě má každý s těmi většími také své zkušenosti…
Dnešní děti jsou vyspělejší než jsme byly my,aspoň mi to tak připadá,protože když vidím svého syna a jeho kamarády,spolužáky a děti v okolí,tak mám pocit,že se někteří až moc podobají dospělím.Když vidím opuštěná hřiště tak je mi smutno.To dětství bylo přeci tak překrásné.
Mám doma jeden takový příklad,když se dívám na svého syna a vidím jak vstupuje do období puberty,kdy má pocit,že mu nikdo nerozumí,nechápe,všichni jsou proti němu.Proč si má zrovna teď uklízet pokoj,když se chce dívat na televizi,sedět u počítače nebo jít ven?Proč jim ta …. učitelka dala zase tolik úkolů?Proč se má učit když všechno ví?
Tyhle názory jsme měli taky(alespoň já určitě),říkala jsem si,nikdy se nebudu ke svým dětem takhle chovat jako moji rodiče,nebudu jim všechno zakazovat jako to dělají oni,ale dnes zjišťuji,že se postupně chovám úplně stejně,a že si se svým pubertálním synem občas nevím rady tak jako naši rodiče s námi.
Existuje vůbec nějaký způsob jak si s tímto obdobím poradit?Nebo prostě kopírujeme své rodiče a musíme uznat,že měli pravdu.Děti si přece nemůžou dělat co chtěj a my je musíme vychovat s tím,že je stejně nikdy nepochopíme?
Napsal/a: psina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Oprava: napsala jsi to krásně:)
Ájíku, úplně ve všem se s tebou ztotožnují, napsala jsi krásně:)
Milý anonymní 🙂
Je to tak, jak píšeš, my jako rodiče si to většinou aspoň snažíme uvědomovat…. jen to zkus trošku chápat i z našeho pohledu – dosud jste byli (a myslím, že v mnohém stále jste) – naše malá sluníčka, která se teprve narodila a bylo normální se o vás starat – a najednou vidíme sami, že už nás tolik nepotřebujete…. na jednu stranu jsme na vás pyšní, na druhou stranu nás to trošku bolí… Věř, že chceme jen to nejlepší, aby z vás vyrostly silné a pevné osobnosti, které si budou umět hravě poradit se všemi problémy, na druhou stranu víme, že bez bolesti to nepůjde. Víme, co nástrah a zapeklitostí všude číhá, přirozeně se vás snažíme chránit a ukázat vám co možná nejméně bolestivou cestu, ale zároveň si zvykáme, že ta cesta je jen vaše a na spoustu věcí si prostě musíte přijít sami.
Není to jednoduché ani pro jednu stranu. Největší problém asi je, že se ve své starostlivosti projevujeme až příliš autoritativně a – to chápu – vy dospívající vnímáte jako omezování. Tak jo, za sebe slibuju, že se budu víc snažit…. a vy zkuste chápat i nás rodiče 🙂
Ale samozřejmě nepochybuji, že svůj život zvládnete 😉
Matka zatím jednoho puberťáka a druhého na pokraji 🙂
ahoj matky,musím říct,ze mi puberťáci to prožíváme trochu jinak, protože si někteří rodiče neuvědomují fakt,ze už nejsme málé děti jaké by z nás chtěli pořad mít…prostě neunesou fakt,že z jejich malých děti už nejsou 10letý děti,ale začínají se osamostňovat a stávat se z nich DOSPĚLÍ. Zkuste nám trochu víc věřit a přesvědčíte se sami :)…
Je fakt, že to ti puboši nemají vůbec lehké. Ze všech stran se na ně valí spousta informací. A to z jedné strany o různých týráních a linkách důvěry a že nikdo včetně rodičů jim nesmí ani vlepit pohlavek. Z druhé strany se setkávají s násilím ať už v rodinách kamarádů nebo přímo u nich samých. K tomu všechny ty brutální hry, přístup některých dospělých včetně učitelů a když to tak spočátáme, tak není divu, že se bouří.
Já mám s pubertou dost velké zkušenosti, protože i nejmladší prcek je v pubertě. je mu 12. Starší kluci jsou na zabití. naučila jsem je vše, co by měli podle mne znát a vědět a také jak se chovat, ale vzali si z toho jen to, na co mají právo, co mohou považovat atd.
Tak tímto peklem již dlouho procházím, mám 16 ti letého syna, který byl donedávna rodinný typ, má opora a ted si vyskakuje. Začalo to nenápadně mezi 13-14 tým rokem, rok 15 tý mu bylo leccos umožněno, jelikož doma skrz narození malého brášky nebylo moc klidu. Tehdy ještě můj mazánek dost trpěl, ovšem nejvíce jsem trpěla já, jelikož jsem se snažila vyhovět jeho citovým potřebám a nějak se to nedalo dělat když malý neustále potřeboval péči a velký vždy v tutéž dobu.. A tak jak jsem si to představovala já, že vše sladíme nešlo, protože synova nastupující puberta brala jako nepřípustné kojení jinde než doma, , zdálo se mu nemožné přejít pláč malého….. A tak jsem svému malému velkému konečně dopomohla, aby se osamostatnil. Začal se přátelit s kamarády a pohybovat se libovolně, doposud měl kamarády v ulici a byl vždy na dohled. No byl to teda šok. Změny chování, strašná světáckost, stali jsme se s mužem na obtíž, nikam s námi nechtěl, jeho kamarádi byt takové jsem si pro něho nepředstavovala byli samozřejmě lepší a chytřejší než já. Bylo mi hrozně. Přečetla jsem knihu Jak přežít pubertu svých dětí. Moc jsem se nasmála, jelikož všude se bojuje téměř stejně. Neberu to již jako prohru své výchovy, ale období, které doufám, že přežiju bez újmy na vztazích, Musím však podotknout, že při tom všem syn mě považuje za nejlepší přítelkyni, mám již vždy přehled, kde se pohybuje, s kým, je-li pryč v noci pravidelně informuje přes mob. že je vše v pořádku. Dovídám se i informace, které mi dělají starosti, jak svým obsahem, tak tím, že chci nejlépe poradit, prožívám radosti i zklamání s ním.
A ted něco k tomu, že neuvšdoměle napodobujeme své rodiče, I já jsem samozřejmě k tomu měla sklony. V té době to podržel manžel, jelikož on byt též autoritářsky vychován v oblasti volnosti a důvěry měl však plnou volnost. Takže to začal on, s tím, že já v hrůze prožívala co se mu může všechno stát a nejraději bych ho přivázala.
Nyní se tomu směju, již jsem si vzpoměla. jak jsem oknem vylézala za svým mužem,pozdeji v jeho přítomnosti u nás doma, spala v místnosti s rodiči pod dozorem, byt dávno plnoletá.
Od té doby vždy zapřemýšlím, jak mi bylo tehdy, a ihned zaujmu postoj, který je přijatelný a tím boje poněkud ochladly. Ovšem samozřejmě co se týče školy, utrácení peněz, drzosti, lenosti…….děsné moudrosti to je vždy válka. No snad to vydržíme, co říkate mamky? D
Mamio moc ti za tvůj příspěvek děkuju.Po přečtení jsem se musela pořádně zamyslet sama nad sebou a přiznat si,že v té dnešní uspěchané době musím víc poslouchat než povídat.Je fakt že občas vypěním.S odstupem pak zjistím,že to bylo zbytečné a že některé věci opravdu mohou počkat,ale když se chce někdo svěřit tak je třeba poslouchat.Až budeš mít čas,napiš příspěvek JAK NA PUBERTÁKA doufám,že mi dají ostatní za pravdu,že máš zkušeností dost,abys nám co se ocitnem na konci svých sil svím příspěvkem pomohla.
Mamio, až se to na mě bude valit, najdu si tenhle tvůj příspěvek a znova si ho pročtu.
Ahoj Psino, neboj nejsi jediná, kdo se zamýšlí nad pubertou. Moje dvě děvčata (30 a 22) už mají pubertu (podle kalendáře) za sebou, ale často, když je tak pozoruji, myslím, že do ní právě vlezly. Ale užívala jsem si ji jako každá máma a stejně jako ty jsem si myslela, že budu jiná, než byli naši ke mně. Samozřejmě, že jsem jiná nebyla, i když jsem se občas přistihla, že jim to chci aspoň namluvit. Tekly mi nervy, chvílemi jsem myslela, že je zmydlím, uškrtím, zabiju… a asi jako každý jsem nad tím nakonec zlomila hůl a nechala to osudu. A věř, je to to nejlepší, co můžeš udělat. Dneska se svým pubertálním výstřelkům společně zasmějeme a ony se ještě navíc radují z toho, že mne ještě jedna puberta čeká s malým Kubou. Já to budu muset zvládnout jako už ksakru dost stará matka, ale budu muset, nedá se nic dělat. A jsem docela zvědavá, jak to budou zvládat ony dvě jako jeho starší a již „velmi rozumné“ sestry. A jenom doufám, že mi v tom pomůžou.
Puberta není žádný med, to pozoruji dnes s odstupem času od puberty svých dcer u dvaceti puberťaček, které vychovávám na intru. V něčem je ta jejich puberta úplně stejná, jako jsem ji prožívala já a nebo mé dcery. Ale je úplně jiná v tom, jak jsou dnešní puberťáci – teď hledám to správné slovo – snad oprsklí, drzí… no těch přívlastků by mohlo být na dvě stránky, ale ani jeden není to, co bych chtěla říct. Jsou prostě jiní. Jsou vychováváni v jiné společnosti než jsme byli my před lety, a moje děti se také chovaly v pubertě ještě trochu jinak než ti dnešní puberťáci. Děvčata, co mám tady na intru mne nepřekvapují „puberťáckými“ výstřelky, na to ostatně musím být jako pracovník v takovém zařízení připravena, ale udivuje mne to, že nedovedou odlišit, co by se mohlo a mělo tam a tam a před kým. Jenom jeden příklad za všechny. Klidně přede mnou řeknou, že ta jejich úča je děsná k…., čtou si třeba přede mnou smsky od kluků, kde slova, která se stydím i napsat, jsou zcela běžná a ony se vůbec nestydí. Mohlo by mne těšit, že mají třeba ke mně důvěru, že mne berou jako kamarádku? Mohlo. Ale mne to spíš děsí. Ať jsme byli v pubertě my jakkoli praštění, před dospělými jsme měli vždycky, i když třeba sebemenší, ale měli jsme respekt. Oni tehdy ti dospělí totiž nešli pro facku nebo jiné rázné opatření daleko.
No, nechci moralizovat, jsem čím starší, tím k pubertě také otrlejší než dřív. Doufám, že tu pubertu, která mne ještě čeká s mým synkem, ve zdraví opět přežiju. Jenom ještě na závěr jednu důležitou věc pro všechny, kteří mají s puberťáky co do činění. Určitě asi nejdůležitější, jak tu pubertu přežít, je nepřestat s nimi komunikovat i když jich máte plné zuby. Ale zase pozor – přílišné poučování taky nemilují. Důkazem toho, že máte k puberťákovi ten správný přístup je to, že bude chtít s vámi komunikovat a svěřovat se on sám. V tu chvíli si na něj vždycky MUSÍTE udělat čas. Stačí jednou jedinkrát ho odmítnout a budete ti nejhorší, co nechápou a nerozumí mu. Hodně zdaru s pubertou přeje mamia
Mobile Sliding Menu