Termín multitasking pochází z oblasti informačních technologií, přesto je dnes používán i v moderní psychologii a sociálních vědách. V původním slova smyslu znamená schopnost systému provádět několik operací současně. V oblasti lidského fungování se jedná o schopnost rychle přesouvat pozornost na střídající se různé činnosti, které spolu nesouvisí, častým „přepínáním se“. Určitá kapacita mozku tedy musí být vyhrazena rozhodování se, v jakém pořadí se daným činnostem budeme věnovat. Současná pracovní metodika nemá na multitasking, tedy střídání různých činností, stejný názor.
Odpůrci multitaskingu tvrdí, že mozek není schopen vykonávat bezchybně více činností najednou. I neurony se totiž musí adaptovat na výkon jiné činnosti. Přeskakování od jednoho úkolu k druhému zabere víc času než jejich postupné vyřizování. Multitasking přináší stres a zhoršuje kvalitu krátkodobé paměti.
Podle studie Kaiser Family Foundation (2006) téměř dvě třetiny dětí ve věku 8-18 let, které používají počítač k vypracování domácích úkolů, jej zároveň využívají k dalším činnostem. Celkem 81 % mladých lidí přiznává, že během pracovního týdne vykonává souběžně více činností najednou, ať už ze zvyku nebo proto, že „šetří“ čas. Nicméně současné výzkumy šetření času neprokazují a naznačují, že multitasking značně zpomaluje produktivitu dětí, mění jejich způsob učení a negativně ovlivňuje mezilidské vztahy.
Zvyšuje multitasking efektivitu?
„Mladí lidé se stejně jako dospělí často domnívají, že multitasking zvyšuje efektivitu, ale není tomu tak,“ říká psycholog David E. Meyer, ředitel Brain Cognition Lab z Michiganské univerzity v Ann Arbor. Lidem, kteří dělají více věcí najednou, trvá práce podstatně déle než těm, kteří se soustředí pouze na jednu věc. Upozorňuje na skutečnost, že neustálé mentální přebíhání tam a zpět od jedné aktivity k druhé může způsobit druh jakéhosi duševního „zatemnění“. „Pokud s tím chcete přestat, musíte použít stejné druhy duševních a fyzických zdrojů k provádění jednotlivých úkolů. Museli jste přepínat mezi dvěma úkoly na rozdíl od toho, abyste je skutečně vykonávali současně,“ vysvětluje.
Navíc samo přepínání si vybírá daň. „Protože přepínáte,“ říká Meyer, „nejste schopni se soustředit na jeden úkol a potřebujete duševní warmup, tedy mentálně se do činnosti opět vpravit, abyste mohli pokračovat tam, kde jste skončili.“ Ve výzkumu nazvaném Lidské vnímání a výkon, který byl publikován v r. 2001 v Journal of Experimental Psychology (27/4), došli Meyer a jeho kolegové k závěru, že lidé ztratili schopnost časového přepínání, tedy přecházení od jednoho úkolu k druhému. Množství času, které strávili řešením složitých nebo neznámých úkolů, výrazně vzrostlo. „Výsledek je takový, že efektivnost je mnohem menší, než kdyby se člověk soustředil na jeden úkol, od začátku do konce,“ říká Meyer.
Méně flexibilní učení
I přes nejlepší snahu učitelů pronikají do školních tříd mobilní telefony a další technické vymoženosti. Školní psycholožka Tamara WatersWheeler z Morton Sioux Special Education unit v Mandanu odhaduje, že škola zabaví žákům v průměru jeden nebo dva mobilní telefony denně. Esemeskování během školních hodin není pouze high-tech verzí posílání psaníček, jak by se mohlo zdát, protože vyžaduje naši větší pozornost.
Multitasking také zhoršuje schopnost mladých lidí se učit. „Lidé s roztříštěnou nebo rozdělenou pozorností si vštěpují nové vědomosti obtížně a velmi povrchně a mohou mít problémy s jejich pozdějším výsledným uplatňováním,“ říká Russell A. Poldrack, profesor neurovědy na University of California v Los Angeles.
Ve studii publikované v Proceedings of the National Academy of Sciences v roce 2006, (103/31) požádal Poldrack a jeho kolegové účastníky, aby se naučili cestou metodou pokusů a omylů roztřídit karty do různých kategorií. Někdy se mohli věnovat výhradně tomuto úkolu, jindy museli poslouchat současně zvuková pípnutí s vysokým a hlubokým tónem a udržet si v mysli duševní záznam vysoce posazených tónů.
Účastníci se naučili uspořádat úkoly, i když řešili více činností najednou, ale nenaučili se to stejným způsobem. To proto, že použili k učení jiný druh paměti než během multitaskingu, říká Poldrack. Spoléhali na procedurální paměť spíše než na pružnější deklarativní paměť. Výsledkem bylo to, že nemohli zodpovědět otázky, které po nich vyžadovaly to, co se naučili při multitaskingu. FMRI studie potvrdila výsledky chování. Když se účastníci zaměřili na úkol, spoléhali se více na hipocampus – centrum deklarativně paměťového systému. Když prováděli několik činností najednou, spoléhali na bazální ganglia, jeden ze systémů, který vytváří méně flexibilní paměť.
“Studenti sledující jedním okem učitele a druhým BlackBerry se pravděpodobně naučí odpovídat na otázky rutinně bez přemýšlení namísto toho, aby rozvíjeli skutečné pochopení,“ říká Poldrack. A dodává, že hledání nových informací, jež umožňují mobilní telefony a ostatní zařízení, může být návykové. Celá kultura dneška trpí poruchou pozornosti, problém spočívá v neschopnosti se soustředit a v roztěkanosti.
Nedávná studie, uveřejněná v Common Sense Media, to potvrzuje. V metaanalýze výzkumu, sahající až do roku 1980, výzkumníci z National Institutes of Health a Yale University zjistili, že v 69 procentech ze 13 studií, které sledovaly mediální expozici a ADHD, byl nalezen statisticky významný vztah.
Tamara Waters-Wheeler si všimla podobného trendu ve školní třídě. „V minulosti byly děti schopny sedět a soustředit se na věci mnohem déle. Nyní se jim mohou věnovat pouze kratší dobu. Jsou nepozorné,“ říká. „Není to proto, že by se snad neuměly soustředit,“ dodává, „ale proto, že se zaměří na vše.“ Slyší zvuky, které by za normálních okolností byly schopny vypustit a nevnímat, protože jsou navyklé věnovat se více činnostem najednou. Doporučení věnovat se otázkám pozornosti jsou namístě. Mnozí z těchto studentů nemají ADHD, tedy syndrom poruchy deficitu pozornosti s hyperaktivitou, byť se naučili v krátké době pracovat na mnoha věcech zároveň.
Některé výzkumy připouštějí, že lidský mozek je schopen se věnovat za určitých okolností více činnostem najednou bez negativního dopadu, například kreslení či čmárání při hodině může být efektivním prostředkem vybavení si vzpomínek v situacích, které nejsou plně stimulující.