Už jsme mluvili o tom, že sebeprosazování, a tedy i výbuchům vzteku a scénám nelze nikdy stoprocentně předejít, ani by to nebylo dobře. Pokud cítíme, že je dítě na hranici „exploze“, můžeme ji ještě zkusit odvrátit, ale rozhodně ne za každou cenu…
Zkusme si vteřinu předtím, než vyslovíme svou hrozbu, nechat projít hlavou, zda skutečně chceme, aby nás dítě poslechlo. Zda skutečně dělá něco, co se nám nelíbí. A zda jsme schopni ustát i pravděpodobný výbuch a scénu. Dost často totiž vyslovíme něco, co nám vlastně za konflikt s dítětem vůbec nestojí. Pokud si to uvědomíme ve chvíli, kdy dítě začíná kňourat a protestovat, nemůžeme už vycouvat bez ztráty autority. Proto si to zkusme rozmyslet chvilku předem.
Pokud si Matoušova maminka včas uvědomí, že jí utišení hrajícího si dítěte nestojí za půlhodinovou scénu, může si uvařit kávu a odejít do obýváku. Chlapečka hra pravděpodobně bez její přítomnosti za chvíli přestane bavit a ztiší se.
„Přestaň házet ty kameny do louže, nebo jdeme okamžitě domů!“
Opravdu však dítě zlobí? Je něco špatného na házení kamínků do louže? Vadí mi skutečně ta trocha bláta na kalhotech, nebo jsem se špatně vyspala a vadí mi dnes všechno? Nenechám se vyvést z rovnováhy vřeštícím batoletem, které ještě musím donést domů? (Navíc v tomto případě budu pravděpodobně zabahněná i já, dítěti na závěr ještě naplácám na zadek a nakonec se rozpláčeme oba.)
I tomto případě mohu ještě ustoupit od svých představ a nechat dítě být. Nebo zkusím odvést jeho pozornost jinam.
„Pojď, půjdeme se podívat, jestli jsou támhle v tom křoví ještě ty pěkné pavučiny, co jsme je viděli minule.“
Jeden tatínek se mě v této souvislosti zeptal, zda tímto „ustoupením od svých představ“ neustupuji vůli dítěte. Zda tím neztrácím svou autoritu. Domnívám se, že určitě ne, naopak využiji svou převahu a rozhodnu se, že dám dítěti v tomto případě volnost. Jsem to ale JÁ, kdo se rozhodl! Jsem si jako rodič natolik vědom své převahy, že si ji nepotřebuji dokazovat vyžadováním poslušnosti za každou cenu.
Úplně jiná situace ovšem nastane, když vyslovím zákaz nebo příkaz, dítě začne protestovat nebo kňourat a já AŽ POTÉ zvážím důsledky svého požadavku a ustoupím. V tu chvíli ztratím část své autority a dítě získalo zkušenost, že když začne protestovat, rodič ustoupí. Pokud už něco vyslovíme, neměli bychom nátlaku dítěte ustoupit. Jestliže se do takové situace dostaneme, je ještě jedna „krizová“ možnost, jak z ní vycouvat, ale používejme ji opravdu jen výjimečně.
Šárka s tatínkem jdou z obchodu. Holčička chce jít kolem oblíbeného hřiště a pohoupat se na houpačce. Tatínek to nejdřív rázně zavrhne s tím, že jdou okamžitě domů, těší se na kávu a noviny. Šárka začne natahovat a v tu chvíli si táta uvědomí, že vlastně dítě nepožaduje nic tak neobvyklého a že by mohlo být pěkné si spolu ještě chvíli pohrát na hřišti. „Ale tak jo, na chvíli se tam zastavíme. Uvědomil jsem si až teď, že vlastně domů nespěcháme.“
Rozhodl se sice pět minut po dvanácté, ale rozhodl se sám a snad si holčička neuvědomí, že slzičky na krajíčku tomu pomohly. Právě proto to nemůžeme dělat často, dítě by začalo své moci zneužívat. Naopak je dobré reagovat, a pokud to lze, vyhovět dítěti, které svůj požadavek vyslovuje v klidu. To je přesně ten způsob komunikace, jakému ho chceme naučit, a proto ho potřebujeme odměnit svou vstřícnou reakcí.