To je moje!

Majetek. Umožňuje nám užívat si materiálních slastí, dává jistotu, zvyšuje naši sociální atraktivitu, přispívá k vytvoření osobní identity. Zároveň však zavazuje, svazuje a dokáže člověka i zničit…

Vlastním, tedy jsem

Podle Marie Vágnerové, vývojové psycholožky z Husitské teologické fakulty UK, se Petruška paní Drobné nachází ve věku, kdy své vlastnictví považuje za součást sebe sama. Její chování tedy není projevem sobeckosti, ale přirozeného vývoje. „Ve druhé polovině batolecího věku začínají děti používat přivlastňovací zájmena můj a tvůj. Děti, které dosáhly této úrovně, mají větší tendenci považovat určité hračky za svoje a bránit je vehementně před ostatními dětmi,“ uvádí Vágnerová. Svoje věci chápou starší batolata jako součást osobního teritoria, jako součást vlastní identity. Stejný význam měla hračka sice už v kojeneckém věku, ovšem pouze v tu chvíli, kdy ji dítě drželo v ruce. Jakmile ji pustilo, hračka tento význam ztratila.

Vysoký význam vlastnictví pro starší batole vyplývá i z konceptu Sigmunda Freuda. Podle něj se batole nachází v takzvané anální fázi psychosexuálního vývoje, pro niž je typický velký význam zadržování a vypuzování – a to nejen ve vztahu k vlastním exkrementům. Z neuspokojení, či neadekvátního uspokojení potřeb dítěte v tomto věku pramení fixace jedince v tomto stádiu, jež se projevuje mimo jiné nezdravým vztahem k penězům, potažmo majetku. Pokud je výchova dítěte k čistotě příliš přísná, hrozí podle Freuda nebezpečí, že takto vedený jedinec bude mít sklon k zadržování peněz. Opačný extrém podporuje zase přehnanou rozhazovačnost.

S dalším vývojem dochází k posílení vědomí vlastní identity dítěte a odvozování vědomí sebe sama od vlastněných předmětů postupně ztrácí na významu. Přesto však v naší konzumní, materiálně založené společnosti osobní vlastnictví neztrácí svůj identifikační význam zcela ani v dospělosti.

Určité typy věcného majetku slouží svým vlastníkům jako známka společenského postavení. Podle Marie Vágnerové již děti předškolního věku chápou, že vlastnictvím nějaké věci či třeba zvířete je možno zvýšit svou sociální atraktivitu. Tyto strategie pak mohou přetrvávat až do dospělosti, i když se mění charakter majetku, od nějž je toto postavení odvozováno. U starších dětí nastupuje na místo hraček značkové oblečení, mobilní telefony, počítače a počítačové hry. Zároveň se však rozvíjí schopnost uvažování (Piagetovo stádium formálních logických operací), pubescenti se zdokonalují v kritickém myšlení. Na rozdíl od dětství, jež je charakteristické úsilím o poznání a pochopení světa jaký je, je dospívání typické potřebou a schopností uvažovat o tom, jaký by tento svět být mohl, respektive měl. A tak se v období dospívání setkáváme také s kritikou v současné společnosti dominujícího důrazu na konzum a hromadění majetku, jež se projevuje například módou roztrhaných džín a vytahaných svetrů.

Značkové oblečení však postupně ztrácí na významu i u těch dospívajících, kteří nepřišli na chuť roztrhaným tričkům. Psychicky dospělý člověk svou hodnotu od martensek a levisek neodvozuje. To ovšem ještě neznamená, že vlastnictví v dospělosti přestává přinášet prestiž.

Napsal/a: redakce (Jarmila)