Proč se andílek náhle stává démonem? Dítě není dobré ani špatné, je to jen kulička plná energie, která prýští všemi směry:
Pozor na špatné reakce!
Neodpovídejte nikdy na násilí násilím, neoplácejte dítěti údery, nekřičte na ně… Jestliže to uděláte, bude to považovat za normální způsob komunikace mezi lidmi.
Nepředkládejte nikdy vašemu dítěti špatný obraz o něm samém – budu i nadále „zlobivým“ dítětem, když maminka říká, že takový jsem!
Když se začne chovat agresivně, odveďte jeho pozornost: „Ne, pojďme si raději hrát s nákladním autem, to je zajímavější…“ A jestliže i nadále vzdoruje, udělejte to, čemu Angličané říkají time out: „Jdi k sobě (do své postýlky, do svého koutku, do svého pokoje) a já půjdu také k sobě (číst, telefonovat), a zůstanu tam tak dlouho, dokud se nebudu cítit lépe.“
Nezapomínejte nikdy, že nejste obětním beránkem svého dítěte!
Hraní
Existují rodiče, kteří si sednou na zem a hrají si se svým dítětem. Pojmenovávají vykonávané činnosti a dítě se při hře cvičí ve slovní komunikaci. Tito rodiče budou mít děti méně agresivní než ostatní. Anna Freudová prohlásila, že svou profesi dětské psychoanalytičky přestane vykonávat, až jí kolena ztuhnou tak, že už nedokáže sedět na zemi. Stanley Greenspan to nazval „časem na zemi“: „Tím, že se přizpůsobíte úrovni svého dítěte, naladíte se na jeho rytmus. Dialog, interakce a sdílená pozornost se odehrávají výhradně v podmínkách dítěte.“ Právě takto, v pozici na stejné úrovni s ním, jsme skutečně vpuštěni do jeho světa představ a naše slova podporují a strukturují jeho myšlení. Dítě zkoumáním zapojuje své mentální obvody. Hra může vypadat neužitečně, ale hrát si znamená pro dítě pracovat a také objevovat, pozorovat, manipulovat, komunikovat, pochopit.
Hra s dítětem je tedy preventivním opatřením proti rozvoji jeho agresivity. Učíte ho zaměřovat pozornost, soustředit se, mírnit zvýšenou pohyblivost ve prospěch intelektualizace činnosti, učíte ho sdílet s vámi své pocity. Když si mi rodiče vyčerpaně stěžují, že si jejich dítě neumí hrát úplně samo, musím jim dát následující vysvětlení: Dítě, které si ve věku mezi jedním a třemi lety často hraje samo a hlučně, uniká pozornosti rodičů, zůstává ve svém světě… Všeobecně lze očekávat, že bude agresivnější než ostatní. Tímto ovšem nepopírám, že i komunikativní dítě má svůj herní prostor, kam se uchyluje jeho dětská mysl a kde sní…
Úloha tatínka
Někteří tatínkové mají temperament spíše verbální a jiní spíše fyzický. Většina fyzicky založených otců ráda se svým dítětem při hře zápasí, i když patří k dospělým, kteří své násilné impulzy kontrolují. Radím vám však, abyste k tomu dítě nepodněcovali.
Jestliže ho rozrušíte a povzbuzujete jeho agresivitu, nedomnívejte se, že si vybije psychické napětí a bude potom klidnější. Je to naprostý omyl. Naopak s ním títo způsobem násilí procvičujete.
Jestliže se vy sami necháte touto „hrou na zápasení“ strhnout natolik, že dítě bude marně vynakládat všechny síly, trochu mu ublížíte nebo se unaví a vy mu jdete příkladem v tom, že násilí lze zneužívat.
Jestliže používáte slova povzbuzující k násilí, například: „Pojď, ukaž, kdo je nejsilnější, buď silný, braň se!“ hýčkáte tím jeho agresivní impulzy.
Myšlenka, že úlohou tatínka je naučit chlapce, aby uměl zápasit a násilně si hrát, je vskutku karikaturou lidství. Znám mnoho tatínků, kteří jsou velmi pozitivní, žertují se svými dětmi při konstrukčních hrách, vyprávějí jim pohádky, jezdí s nimi na kole, ukazují jim zábavné hry na počítači… Tímto způsobem učí své děti zaměřovat energii na pozitivní zájmy. Toto chování je mnohem lepší prevencí agresivity než pobízení ke rvačce vystřídané pochybnou autoritou vynucovanou křikem a pádnou rukou. Právě takové chování činí z dětí rebely.