Před rokem touto dobou jsme doma měli čerstvě vyklubané miminko, které toho moc nenaspalo, zato plakat dokázalo o sto šest. V té době jsem žila v domnění, že po překonání prvních týdnů a měsíců už půjde všechno tak nějak samo. Dokonce jsem byla přesvědčená, že s ročním dítětem problémy vymizí takřka úplně – např. že odpadne uspávání dlouho do noci, prostě dítko uložím do postýlky, dám mu pusu na dobrou noc a bude vystaráno.
Rok se s rokem sešel a já se musím smát své tehdejší naivitě. Je sice pravda, že starosti okolo novorozence mě už dlouho netrápí, ale vystřídaly je zas jiné. Už si nepředstavuju, jak to zase za rok budu mít jednodušší, začíná mi docházet, že děti jsou starost na celý život, ať už je jim pár dní, rok nebo třeba 20 let. Vždycky se najde něco. Aby to ale nevyznělo příliš pesimisticky, musím dodat, že ta starost je zároveň krásná, protože s sebou přináší i spoustu radosti a takových zážitků, o které bychom bez dětí byli ochuzeni.
…ale zpátky k tématu.
Shodli jsme se na tom, že malé miminko si teprve buduje vztah k tomuto světu i k nám jako rodičům. Pochovat ho, když cítí nějaké nepohodlí, něčeho se bojí, něco se mu nelíbí atd., je ten nejlepší způsob, jak získat jeho důvěru. To platí obzvlášť v prvních měsících.
Jenže po čase přijde období, kdy by bylo záhodno začít také s výchovou. Každý jednoho dne dojde k tomu, že není dobré děťátku dovolit úplně všechno a ve všem se mu podřizovat. Teď nemám na mysli nějaké umělé zavádění striktních pravidel jen proto, aby rodiče měli pocit, že teď se skutečně pustili do výchovy. Zpočátku jde spíš o situace, kdy potřebujeme dítě naučit nějakému chování, abychom předešli jeho zranění, pádu apod.
První impulsem většinou asi bude motorický vývoj potomka. Ve chvíli, kdy se začne jakýmkoli způsobem pohybovat po místnosti nebo bytě, začneme s „ne, ne, ne!“ nebo „ty, ty, ty!“, abychom zabránili střetu se skříní ve chvíli, kdy nemůžeme nebo nechceme zasáhnout osobně.
Slovíčko nechceme jsem do předchozí věty zařadila záměrně. Myslím si totiž, že občas drobný karambol děťátku může trošku pomoci zapamatovat si, že třeba k odpadkovému koši se neleze. Pokud na to máte nervy a necháte ho na něj párkrát spadnout, přičemž včas nezapomenete na důrazné „ne, ne, ne“, je docela pravděpodobné, že po nějaké době si ho přestane všímat. Mám samozřejmě na mysli jen ty havárky, které nejsou pro dítě nebezpečné – snad nikdo by nenechal drobka strkat drátky do zásuvky, aby si zapamatoval, že elektřina je nebezpečná, stejně tak nedáváme dětem na hraní ostré nože apod.
Více si na toto téma můžete přečíst v již dříve publikovaném článku Naučte dítě, co je pro ně nebezpečné.
Jak je to ale s výchovou jako takovou? V článku Začínáme s disciplínou se dočtete, že ideální doba je právě kolem jednoho roku. Je tam i několik rad a tipů, jak s výchovou začít, které tu nechci opakovat.
Momentálně mě zajímá ale jedna věc – co se vztekáním? Určitě to taky znáte (aspoň teda doufám, že vzteklouna nemáme doma jen my). Děťátko se rozhodne, že např. zrovna teď mu budete číst a přes to prostě nejede vlak. Jakýkoli náznak ze strany rodičů, že teď na to není vhodná chvíle, vyvolá křik. Jak se zachováte?
Vypnete sporák a budete si číst? Nebo se pokusíte převést pozornost někam jinam? Co když se vám to nepodaří? Necháte dítě, ať se vyvzteká? Jak dlouho ho necháte vztekat se? Poznáte, kdy vás skutečně nutně potřebuje a kdy si jen „vymrčuje“? Podle čeho to poznáte? Jak často k takovým situacím u vás dochází? Chováte se vždy stejně? Jak?
…tohle a ještě víc mi teď vrtá hlavou.
Proto se obracím i na ostatní. Jak to děláte Vy, aby Vaše batolátko nebylo rozmazlené? Jak se chováte ve výše zmíněné situaci?