Včera jsem se do půlnoci zamýšlela nad tím, jak na svéhlavičky. Nečekejte odbornou radu, podělím se s vámi pouze o své bohaté osobní zkušenosti s naším živým, vynalézavým, tvrdohlavým a téměř 20 měsíčním dítkem…
Náš Libásek byl podle mínění okolí hodné dítě, ale doma mě nenechal vydechnout. Byla jsem vyčerpaná a myslela jsem, že naše nedonošené dítě bude nejspíš hyperaktivní. Tak jsem skončila v poradně.
Poradili mi, že když vařím, tak ho mám poslat si hrát. Když telefonuju, taky. A že nemusí dostat všechny věci, na které si ukáže, navíc, pokud jsem zrovna v tu chvíli ve sprše. A doporučili mi přečíst si knížku Malý tyran.
Pochybovala jsem o účinnosti výše zmíněných rad a před očima jsem měla vidinu, v tomto případě spíš slyšinu, šíleného řevu nesoucího se stupačkama do všech pater. Kupodivu to ale docela zafungovalo. Zjistila jsem (!…), že trochu starší než roční dítě nepřemýšlí stejně jako já a nezkoumá, proč nějakou věc mohlo dostat ráno, ale odpoledne už ne. Že se v situacích, kdy něco chce, ale zrovna se to moc nehodí nebo to momentálně není nejvhodnější zábava, musím rozhodnout rychle, jestli mu vyhovím a pokud ne, okamžitě a jednoduše to vysvětlit: „vařím, jím, teď jdeme ven“ a nabídnout něco podobného nebo odvést pozornost.
Osvědčilo se mi Libáska nepřemlouvat k odchodu z pískoviště nebo z herny, ale s prvním náznakem protestu ho přimět začít se s ostatními dětmi horlivě loučit a mávat jim – loučí se ostatně všude, takže mu tenhle rituál pomáhá překonat změnu. A stejně dobře nakonec šlo zamávat i židlím v obchodě, které posloužily jako bezvadná schovka.
Ale hlavně o tom, co říkám, musím být opravdu přesvědčená a stát si za tím. Nevím, jak vaše, ale naše dítě každé zaváhání neomylně pozná.
Venku a v cizím prostředí mi šlo rozhodování líp a Libáska proti spoustě omezení a zákazů obvykle ani nenapadlo protestovat – neutíkal do cesty, ani nebral v obchodě věci z regálů. Mimochodem mě velmi překvapilo, že i velmi malé dítě sedící ve vozíku rozmáchne ručky a má rozpětí jako kondor. Alespoň u nás v Hrušce nelze projet mezi pokladnami bez toho, aby se dítě při troše snahy nedotýkalo těch krásných barevných věcí, které už teď navíc znamenají jediné – KOKO?
Nebyla jsem ale stejně přesvědčená a přesvědčivá v tom, že nemůžu přerušit vaření nebo dokonce psaní mailu kamarádce.
I doma by měly existovat situace a činnosti, které bude dítě respektovat, a na kterých budou rodiče trvat:„Až dojíme, přijdeme si hrát za tebou, ale teď běž sám, můžeš sem třeba přijet s vláčkem.“ V naší rodině se prioritou číslo jedna stalo jídlo, ale i na počítač mám poslední dobou trochu času? Ale i věta „Teď pijeme s tátou kafe“, může dostat podtón důležitosti.
Osvědčilo se mi překročit svůj vlastní stín a v krizových situacích přehrávat, trochu se mi tím daří udržet si odstup. Nenechat se vytočit a nesoupeřit je první a nejzákladnější pravidlo, ale upřímně přiznávám, že to ne vždy zvládám.
Vědoma si své vlastní slabosti se snažím raději tradičním úskalím předcházet. Když je Libásek v plné práci, větu „jdeme se oblíkat“ pro jistotu doprovázím hned několika dodatky – buď jásavě volám „půjdeme plavat“ nebo pátravě „kde jsou botičky“.
Většinou jsou nejúčinnější ta úplně nejjednodušší vysvětlení. Libásek mě obvykle začne nejvíc potřebovat ve chvíli, kdy odejdu na záchod a obvykle mě tam okamžitě dohledá, i když ho podle příruček na situaci upozorním předem. Až dodneška jsem dělala chybu a volala „tady jsem“, dneska jsem poprvé víceméně z legrace zavolala „mně už se strašně chtělo“ a žádná vizita se nekonala.
Nevím, jestli je lepší nechat dítě vztekat, trpělivě přesvědčovat nebo převést k jiné činnosti. Posledně jmenované je opravdu v některých případech s každým dnem těžší?. U nás jsou momentálně největším lákadlem všechny činnosti spojené s vodou. Náš táta nedávno prohlásil, že nemáme dítě, ale mývala. Buď ho od kohoutku nemůžeme odradit nebo odtrhnout. Pevně doufám, že až nastane to všemi obávané a hrůzně popisované pravé období vzoru podaří se mi má každodenní praxe efektivně zúročit.
A pokud některá z vás máte zrovna pocit, že je toho na vás moc, nevěšte hlavu, neboť i naše dítě nechtělo v bdělém stavu jezdit v kočárku, usínalo u kojení (ještě v roce) a budilo se v noci (do 15 m takřka bez výjimky), no a vidíte, je tam minulý čas?