Jako každý rodič, i já mám jakous takous představu o výchově. Jak bych asi MĚLA co dělat, jak bych CHTĚLA syna vychovat, jaký ZÁKLAD mu dát. Někde jsem kdysi četla nebo slyšela, už nevím, že „na dítě lze výchovně působit do 3 let. Co do té doby nestihneme, už nedohoníme. Co zkazíme, jen velmi těžko napravíme.“ Takže nám už zbývají do zmíněných 3 let pouhé 2 měsíce a 6 dní!!!
Denně svým dětem říkáme, jak se mají chovat. A denně svým dětem říkáme, jak se chovat nemají. „Ukliď si po sobě ty hračky, když už si s nimi nehraješ.“ „Ty neumíš pozdravit / poprosit / poděkovat?“ „Při jídle se nečte / nekouká na televizi / nehraje s hračkami.“ „Proč bereš bráškovi jeho hračku? To se nedělá!“ „Na stole se nesedí.“ „Chodí se zásadně na zelenou a po přechodu.“
Určitě podobné věty vycházejí i z vašich úst nebo jste je slýchávali v dětství. A některé z nich jsem z duše nenáviděla… Prý se u jídla nesrká. Ale táta VŽDYCKY srkal! To jen já nesměla! U jídla se prý nečte. Ale děda si VŽDYCKY při jídle četl noviny. Nebo máma. Pila kafe a drobečky nějaké buchty se jí sypaly na časopis, do kterého byla právě začtená… A já si Čtyřlístek nebo Mateřídoušku směla otevřít AŽ PO jídle! Když jsem chtěla bonbon nebo cokoli jiného, hned jsem slyšela: „Ty neznáš kouzelné slovíčko?“ Jasně, že jsem ho znala, ale říkal mi ho někdy někdo, když po mně něco chtěl??? Nevzpomínám si… Poděkoval mi někdy někdo za něco??? Takhle bych mohla pokračovat dál a dál…
Chci tím říct, že každý den, našim dětem něco ŘÍKÁME. Můžeme jim v podstatě slovy sdělovat co chceme. A můžeme jim to sdělit třeba i 100x. Podstatné je ale je, jak se budeme CHOVAT my. Jestli i my, děláme to, co kážeme. Děti nás pozorují, i když si to často ani neuvědomujeme.
Čas od času vypěním a prásknu za sebou dveřmi. Hrdá na to nejsem, ale je to neškodné a vždycky se mi okamžitě uleví. A ejhle. Jakmile přijde zlost i na našeho juniorka, prásk a dveře jen stěží zůstávají viset na svých pantech a otřásá se celý barák jak při 5. stupni Richterovy stupnice. A mám to. Mám mu teď říct, že dveřmi se netříská? Nebo snad že třískat smí jen maminka? Brrrrr… Trochu pozdě, ale přesto mám předsevzetí zvládat své emoce tak, abych už ani jedinkrát nezabouchla prudčeji žádné dveře ani pidi dvířečka…
Na druhou stranu musím říct, že jsem většinou potěšená z chování svého syna. To když vidím, jak zcela samozřejmě bez vyzvání zdraví, prosí, děkuje, chová se hezky k ostatním dětem, není lakomý ani agresivní, hladí je, hraje si s nimi, směje se, a vůbec se chová podle MÝCH představ… Jsem na něj pyšná. Nebo na sebe? 😉
To, co se tady tak složitě snažím vyjádřit, řekl zcela stručně a výstižně Jean de La Bruyére: „Učit lze slovy, vychovávat pouze příkladem.“
Zkrátka vychováváme naše děti přesně tak, jak sami žijeme. Ne, jak bychom chtěli žít. Ne, jak se my sami vidíme. My sami dáváme příklad další generaci. Tím, co říkáme, jak myslíme, jak konáme…
Vím, že vám neříkám nic nového. Vím, že to všichni víte. I já to vím. Občas ale člověk nad tím mávne rukou a řekne si, že pro jednou se svět nezboří. Samozřejmě. Svět se opravdu nezboří, ale náš drobeček tuto „výjimku“ stejně zaznamená a při nejbližší příležitosti nám ji naservíruje. I s podnosem. Tak bacha na ty malé, umně napodobující opičky…
A když dovolíte, zakončím své zamyšlení, či spíše připomenutí s přátelským mrknutím ještě jedním citátem, jehož autorem je Carl Jung:
“Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.“
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.