Př.: Čtyřletý chlapec dosud nemluví, podle maminky používá sám asi 15 slov, která se vztahují k běžným denním činnostem (papu, ham, bumbu – pít atd.). I pasivní slovní zásoba se většinou omezuje jen na nejběžnější situace a předměty, neumí ukázat většinu domácích zvířat, barvy si vytrvale plete, na pokusy o kontakt reaguje panikou, chce k mamince na klín a vrtí hlavou ne, nechci. Teprve za chvíli se osmělí a nechá se nalákat na hračky a knížky. Reaguje spíš gestem, náhodným shlukem hlásek, ale snaží se opakovat jednoduchá slova. Když se vracíme znova k některému obrázku, snaží se použít předtím zaslechnutá slova, i když se mu to zatím nedaří úplně přesně. Na pochvalu reaguje až nepřiměřeně nadšeně. Hra s dospělým je pro dítě jasně něco zcela nového a zábavného. Při rozboru situace odhalila hlavní příčinu maminka, když řekla – on je od mala strašně hodné dítě, celé hodiny si vydrží hrát sám v dětském pokoji.
Řešení se nabízí samo. Je třeba hodně na dítě mluvit, nechat ho, aby si hrálo s věcmi denní potřeby u maminky v kuchyni, předměty a činnosti hned jmenovat, komentovat to, co se zrovna dělá (zamícháme polívčičku, dáme do ní sůl, ochutnej si, co je to? Sůl…). Je třeba hodně dítě chválit, třeba jen za snahu o nové slovo. Kromě toho už je třeba doplňovat slovní zásobu podle určitého plánu a pod odborným vedením.
I příliš pečlivá výchova v sobě nese rizika pro rozvoj řeči. Celá rodina sleduje, co dítě potřebuje, stačí jen naznačit a přání je hned splněno. Tyhle děti mají většinou velikou pasivní slovní zásobu, na požádání ukážou i věci, které znají z pohádek nebo z knížek. Ale chybí vlastní akce, potřeba cosi sdělit. Přímo se vnucuje anekdota o chlapci, který do sedmi let nemluvil, až jednou u stolu povídá: Kde mám lžíci? Bylo z toho velké divení, až se někdo zeptal, proč proboha nemluvil. Odpověď zněla: dosud nebyl důvod ke stížnostem.
Dítě prostě řeč nijak zvlášť nepotřebuje, a ta se proto taky moc nerozvíjí. Rodina ale stojí o to, aby dítě mluvilo, a znásobí své úsilí. Zahrne je knihami, hračkami a zábavami. Změny k lepšímu však nejsou vidět a navíc se někdy dítě začne i řeči vyhýbat.
Př.: Vzorně upraveného chlapečka přivedla babička a ještě mezi dveřmi mu slibovala hory doly, bude-li hodný a bude-li „pěkně povídat“. Nejjednodušší způsob, jak se s dítětem seznámit, je zeptat se ho na jméno. Jenže odpověděla babička a informaci patřičně rozvedla: „Jmenuje se Jan, ale říkáme mu Honzíku. “ Chlapeček pohledem přehrával na babičku i další dotazy a ta ochotně vyhověla. Totéž se odehrávalo nad knížkou. Kluk chtěl cosi vyjádřit, neobratně a málo srozumitelně, babička do toho skočila – „Já vám to přeložím. On chtěl říct, že…“ A kluk už zase ztratil záblesk zájmu a pasivně si listoval v knížce.
Také nad knížkou nesmíme vést monolog a zahrnovat dítě spoustou informací. Snažíme se naopak vybrat si pár výrazů a víckrát se k nim vrátit. Dáme dítěti možnost, aby po nás opakovalo, aby odpovídalo na otázky (To je pejsek, dělá haf. Jak dělá pejsek? Haf.).
Výslovnost zatím zůstává zcela na okraji našeho zájmu, důležité je, aby dítě vůbec začalo mluvit. Teprve když je jasné, že aktivní slovní zásoba se začíná už spontánně rozšiřovat a objevují se věty, je možné opatrně zpřesňovat i hláskový systém. O zahájení úpravy výslovnosti a o metodách, které se použijí, musí ale v každém případě rozhodnout logoped, protože opožděním vývoje řeči dochází někdy k dost výraznému časovému posunu i ve vývoji výslovnosti a je více než jindy zapotřebí postupovat zcela individuálně.
Jedná se o ukázku z knihyVývoj dětské řeči krok za krokem, ze které je tato ukázka.
Vydalo nakladatelství Grada, 2010.
