Ale teď teprve dovedou při tom mrsknout sebou na zem, kopat kolem dokola nebo lapat po dechu a pěkně zmodrat. Také to neznamená, že by rázem třetího roku tohle najednou přešlo. Spíše to jaksi pozvolna ustává, četnost “záchvatů“ se snižuje a už nejsou tak “divoké“ jako dříve. V předškolním věku přetrvávají už jen u některých dětí a ve školním věku jsou naštěstí pouhou vzácností.
Malý vztekloun
Výstižně ho zpodobil slavný norský sochař Gustav Vigeland, a kdo jde Vigelandovým parkem v Oslo, sotva odolá, aby se tu nezastavil. Má asi víc obdivovatelů než kterákoliv jiná z těch desítek báječných soch znázorňujících vývoj člověka a jeho rodinného společenství.
“Období vzdoru“ má ve vývojové psychologii skoro takové místo jako později puberta. Přichází totiž skoro s touž pravidelností a jen málokterá rodina může říct, že nic takového u svého dítěte nepozorovala.
Roztomilý klučina a najednou ho vidíte, jak sebou zmítá před hračkářským krámem. Chce, aby mu maminka koupila právě “támhleto autíčko“. Holčička jako andílek a najednou sedí na zemi a kope kolem dokola, protože chtěla, aby maminka přišla učesat její barbí a mámě se právě dovářela polévka. Někdy je z toho rozruch doma, někdy na ulici.
Co tedy dělat?
Předně je dobře vzít na vědomí, že jde o vývojové období, do něhož dítě svým způsobem “dozrálo“. Není to ani defekt, ani špatný charakter, ba velkou většinou ani vada ve výchově, nýbrž prostý důsledek pokroků ve vývoji osobnosti. Je to období, kdy vývoj v oblasti nervové, intelektové i povahové rychle postupuje, ale současně se jeden s druhým poněkud rozcházejí.
Za druhé si musíme uvědomit, že dítě se nevzteká a nevzdoruje pro to, že by mu to dělalo nějaké zvláštní potěšení, ale pro to, že nezvládlo “konfliktovou“ situaci. Vyrovnat se s překážkami, utlumit nějakou svou rozběhnutou aktivitu ve prospěch aktivity jiné, rozumět požadavkům svých vychovatelů a “poslouchat“ je, to jsou tak náročné věci, že dítě nemá k tomu právě v tomto období ještě dost předpokladů. Jednotlivé složky jeho osobnosti (ještě nezralé a nevyspělé) se totiž právě teď ve svém vývoji více “rozcházejí“ než kdy dříve. (Osobnost dítěte je tzv. “nevyrovnaná“ – podobně, jako tomu bude jednou později v pubertě.) Chce něco – a je tu překážka, kterou nelze překročit. Něco dychtivě očekávalo – a zklamalo se. Něco zajímavého právě teď dělá nebo chce dělat – a musí toho nechat. Jeho zlostný “záchvat“ je jakýmsi zkratkovitým jednáním. Nepatřičným, neúčinným z hlediska žádoucího cíle, kterého by mělo být dosaženo. Dobrý pozorovatel může postřehnout, že je to něco jakoby mimo vůli dítěte – proti jeho lepšímu “já“. A to je pak také východiskem k nápravě.
Za třetí, rodiče mívají někdy obavu “aby mu to nezůstalo“ a vidí v tomto vztekání nepřátelský postoj vůči své vychovatelské autoritě, anebo předzvěst nějakého zlého charakteru dítěte. Nic takového – dívejme se na to spíše jako na určitou přechodnou nervovou slabost. Ten malý vztekloun, když záchvat odezněl, bude stejně roztomilým andílkem jako před tím. Pro utváření jeho povahy v pozdějším věku z toho prakticky plyne snad jen to, že má dost energie a že ji dovede do svých přání náležitě investovat. Teď jsou všechna ta přání ještě velice jednoduchá a srozumitelná, jak se však budou později vyvíjet a jaká budou jednou v dospělosti, o tom rozhodne další život a výchova v rodině.