Už nás někdy napadlo, jakou odpověď můžeme od dítěte očekávat?
1. Především to samo neví.
2. I kdyby to vědělo, nebude to umět vyjádřit.
3. Odpověď stejně známe předem – prostě si tu bundu nechce vzít.
Takže se ptáme zbytečně a dítě svou otázkou rozčílíme.
Jakmile pocítí, že ho nechápeme, stáhne se do sebe jako ježek a veškerá komunikace skončí, dítě se zatvrdí a bundu si stejně nebude chtít obléci.
„Copak nevíš, jaká je venku zima? Chceš nastydnout?“
Z obavy, že by dítě mohlo onemocnět, se uchýlíme k sarkasmu: „Chceš nastydnout?“ Tím však dosáhneme jen toho, že dítě přestane spolupracovat a hádka bude na spadnutí.
„Nezlob mě!“
To je stejné, jako bychom prohlásili: „Zlobí mě, když si něco přeješ.“ Zní to, jako bychom jeho přání považovali za rozmary, k nimž nemá žádný rozumný důvod.
Tato slova zatím pokaždé jen přilila olej do ohně, protože děti se po nich cítí nepochopené.
„Když si neoblečeš tu bundu, nebudeš se dívat na pohádku.“
To je vydírání. Saháme k němu vědomě, i když jsme možná zapomněli na původní význam tohoto slova – „vymáhání peněz nebo jiného prospěchu hrozbami, které představují morální násilí.“ Snažíme se na dítěti uplatnit svou moc, a dítěti proto nezbývá než se vzepřít.
Možná ho pro tentokrát umluvíme, ale dříve nebo později použije tutéž taktiku na nás: „Co mi dáš, když…?“
„Když si teď oblečeš bundu, dovolíme ti dívat se s námi večer na televizi.“
Stejná situace, stejné vydírání. Změnili jsme však přístup – z negativního na pozitivní. Dítě si tak navykne poslouchat jen tehdy, když mu z toho bude kynout nějaký prospěch. Nepodařilo se nám ho přesvědčit, ale „podplatit“.
„Jestli toho nenecháš, tak si mě nepřej!“
Proti zdi odmítání stavíme zeď svého požadavku a tarasíme cestu možnému řešení. Nevyhnutelně dojde k čelnímu střetu, jímž však malého vzbouřence nezvikláme v jeho přesvědčení.
Tělesné tresty přinášejí dvě nebezpečí:
„Tak ty sis postavil hlavu? Já ti ukážu, kdo tady rozkazuje!“
Jestliže se budeme snažit řešit tuto situaci jako zásadní výchovnou otázku, přeneseme střet na vyšší úroveň. Možná dítě nakonec ustoupí, ale bude k nám cítit zášť, kterou nám dá při nejbližší příležitosti pocítit.
„Jak chceš. Až onemocníš, mně to bude jedno.“
Kdo z nás ještě něco takového nevyslovil, nebo mu to alespoň neproběhlo hlavou? A koho z nás poté co vyhověl tolik vymáhanému dětskému přání, nenapadlo, že takto jen posílil pozici malého nespokojence?
Nejen to. Vzdáváme se vedení a u dítěte probouzíme hluboký pocit nejistoty. Dítě dobře ví, že my jsme silnější, a očekává od nás ochranu, vedení a oporu.
Jak se tedy máme zachovat, když si dítě postaví hlavu? Máme se vzdát, nebo prosadit svou vůli?
Chceme-li dosáhnout toho, aby s námi dítě spolupracovalo, můžeme udělat něco mnohem lepšího – ukázat mu, že chápeme jeho názor, ale současně mu vysvětlit, že na ně máme pevné požadavky.