Michalova bunda

Rubrika: Vývoj a výchova batolete

695454_little_cutie_againZkusme se zamyslet, jak bychom reagovali na chování tříletého Michala, který si za nic na světě nechce na sebe vzít zimní bundu.

„Proč si nechceš vzít tu bundu?“
Už nás někdy napadlo, jakou odpověď můžeme od dítěte očekávat?
1. Především to samo neví.
2. I kdyby to vědělo, nebude to umět vyjádřit.
3. Odpověď stejně známe předem – prostě si tu bundu nechce vzít.
Takže se ptáme zbytečně a dítě svou otázkou rozčílíme.
Jakmile pocítí, že ho nechápeme, stáhne se do sebe jako ježek a veškerá komunikace skončí, dítě se zatvrdí a bundu si stejně nebude chtít obléci.

„Copak nevíš, jaká je venku zima? Chceš nastydnout?“
Z obavy, že by dítě mohlo onemocnět, se uchýlíme k sarkasmu: „Chceš nastydnout?“ Tím však dosáhneme jen toho, že dítě přestane spolupracovat a hádka bude na spadnutí.

„Nezlob mě!“
To je stejné, jako bychom prohlásili: „Zlobí mě, když si něco přeješ.“ Zní to, jako bychom jeho přání považovali za rozmary, k nimž nemá žádný rozumný důvod.
Tato slova zatím pokaždé jen přilila olej do ohně, protože děti se po nich cítí nepochopené.

„Když si neoblečeš tu bundu, nebudeš se dívat na pohádku.“
To je vydírání. Saháme k němu vědomě, i když jsme možná zapomněli na původní význam tohoto slova – „vymáhání peněz nebo jiného prospěchu hrozbami, které představují morální násilí.“ Snažíme se na dítěti uplatnit svou moc, a dítěti proto nezbývá než se vzepřít.
Možná ho pro tentokrát umluvíme, ale dříve nebo později použije tutéž taktiku na nás: „Co mi dáš, když…?“

„Když si teď oblečeš bundu, dovolíme ti dívat se s námi večer na televizi.“
Stejná situace, stejné vydírání. Změnili jsme však přístup – z negativního na pozitivní. Dítě si tak navykne poslouchat jen tehdy, když mu z toho bude kynout nějaký prospěch. Nepodařilo se nám ho přesvědčit, ale „podplatit“.

„Jestli toho nenecháš, tak si mě nepřej!“
Proti zdi odmítání stavíme zeď svého požadavku a tarasíme cestu možnému řešení. Nevyhnutelně dojde k čelnímu střetu, jímž však malého vzbouřence nezvikláme v jeho přesvědčení.
Tělesné tresty přinášejí dvě nebezpečí:

  • Dítě si začne myslet, že musí poslouchat ne z toho důvodu, že to, co mu říkáme, je správné, ale protože jsme větší a silnější.
  • Bude chápat použití síly jako normální způsob komunikace a bude se podle toho chovat pokaždé, když to uzná za vhodné. „Když budeš takhle vyvádět, nebudu tě mít rád/a!“
    Tato věta vyjadřuje postup, který rakouská psychoanalytička Melanie Klein definuje jako „techniku odnětí citu“. Uchylujeme se k ní, když už nevíme, jak dál, a domníváme se, že neexistuje jiný způsob, jak dítě přimět k rozumnému chování.
    Všichni dobře víme, že když se na dítě zlobíme, neznamená to, že ho nemáme rádi. Často je tomu právě naopak – zlobíme se proto, že nám na něm záleží.
    Potíž spočívá v tom, že my si to sice uvědomujeme, ale dítě ne. Nehledě na to, že nám odporuje, neustále potřebuje náš souhlas. Na jedné straně nás zkouší, ale na druhé od nás žádá pomoc, abychom mu pomohli dosáhnout nezávislosti.
    „Dítě si ještě nedokáže v sobě srovnat protichůdné city, miluje i nenávidí celou svou bytostí a je přesvědčeno, že stejně jednáme i my,“ uvádí Roberto Albani.
    Strach z opuštění u dítěte vyvolává ochromující pocit, který mu brání v učení pravidel, podle nichž se má chovat. Jeho nejdůležitější starostí se pak stává to, jak si má zajistit lásku rodičů.
    Větší a protřelejší děti nás naopak přestanou poslouchat a „přepnou na jiný kanál“.

    „Tak ty sis postavil hlavu? Já ti ukážu, kdo tady rozkazuje!“
    Jestliže se budeme snažit řešit tuto situaci jako zásadní výchovnou otázku, přeneseme střet na vyšší úroveň. Možná dítě nakonec ustoupí, ale bude k nám cítit zášť, kterou nám dá při nejbližší příležitosti pocítit.

    „Jak chceš. Až onemocníš, mně to bude jedno.“
    Kdo z nás ještě něco takového nevyslovil, nebo mu to alespoň neproběhlo hlavou? A koho z nás poté co vyhověl tolik vymáhanému dětskému přání, nenapadlo, že takto jen posílil pozici malého nespokojence?
    Nejen to. Vzdáváme se vedení a u dítěte probouzíme hluboký pocit nejistoty. Dítě dobře ví, že my jsme silnější, a očekává od nás ochranu, vedení a oporu.

    Jak se tedy máme zachovat, když si dítě postaví hlavu? Máme se vzdát, nebo prosadit svou vůli?
    Chceme-li dosáhnout toho, aby s námi dítě spolupracovalo, můžeme udělat něco mnohem lepšího – ukázat mu, že chápeme jeho názor, ale současně mu vysvětlit, že na ně máme pevné požadavky.

    Jedná se o ukázku z knihy Máte neklidné dítě?
    vydal Portál, 2005
  • Napsal/a: Nessia Laniado

    Toto taky stojí za přečtení!

    Co pomáhá na dětský kašel?

    Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

    Čtu dál →

    Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

    Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

    Čtu dál →

    Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

    Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

    Čtu dál →

    Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

    • Ahoj,

      no – bod je za každou činnost, na kterou natáhnu budíka a kterou musí stihnout ve stanoveném čase. Vlastně to není za tu činnost, ale za to, že se snaží a neloudá se. To byl totiž hlavní problém – neskutečně se se vším loudá a dělá 10 věcí najednou. Většinou to je ale pouze ráno připravit se sama komplet do školky, a večer uklidit po sobě, vyčistit zuby, převléct, zalehnout do postele – koupání není součástí budíku.

      Ostatní situace řeším právě počítáním do 10ti. Ona to udělá i bez bodu – třeba to uklízení hraček, jenže 10x pomaleji a ještě jí u toho musím hlídat. Často jí dávám bodíka nečekaně – má pak obrovskou radost a snaží se. Také jsou jiné odměny – 1/2 hod. hry navíc (to jsem dávala dřív, ale teď tak žárlí na Honzíčka, že si s ní stejně musím hrát každý večer hodinu), návštěva cukrárny atd…

      Bodíky jí jednou za čas „proplatím“, dá si je do prasátka a šetří si na nějakou hračku. Vybírá pečlivě a dlouho :-)) A nebo třeba – na pouť má ode mě 100 kč. Ostatní si platí ze svého (a to už se pak neutrácí tak vesele :-))

      Nejsem si ale jistá, že ve 3 letech peníze Tvá holčička ocení….. Asi by to chtělo vymyslet za splnění termínu něco jiného – zatím… Budík má tu výhodu, že nekontroluješ dítě Ty, ale ten budík – budík nepočká a Ty mezitím můžeš dělat jiné věci :-))

      Já sice nemám problémy s tímto, ale Terezka teď žárlí na Honzíčka a často provokuje, pořád křičí, nebo kňourá, vzteká se, nedokáže se sama zabavit…. Takže mám také o zábavu postaráno 🙁

    • Vlaďko, popsala bys prosím trochu ten bodový systém? Které situace např. odměňuješ bodem? A co dál? Za kolik bodů je nějaká odměna? Jaká např.? A používáš to na všechny problémové situace nebo jen tu a tam?
      Mám tříletou dceru a taky to s ní není zrovna snadné, nevím, jestli by toto už pochopila, ale i bych to zkusila.
      Přece jen vše nezabírá vždy, tak že bych měla zas nějakou obměnu.
      A myslíš, že to není takové, že pak to dítě bez bodu neudělá už vůbec nic? Víš jak se říká, že se např. za uklízení hraček nemá slibovat kokino, že pak to to dítě dělá jen pro to kokino a bez toho to neudělá, i když cílem je aby se naučilo do budoucna, že nepořádek, co nadělá, musí uklízet. Tak jestli toto není to stejné?

      Jinak zmiňovanou knížku jsem četla, ale už dřív, ještě nebylo vše aktuální a taky jsem ji měla půjčenou z knihovny, tak jsem si nezapamatovala samozřejmě vše.
      Ty ostatní zásady, co jsi zmínila, se mi už tak nějak dostaly pod kůži. Teda až na to „ano“ na konci věty, to mi pořád ujíždí. Ale aspoň to vím a i to pomáhá.
      Díky

    • Anonymní

      Jsem se nepřihlásila – VlaďkaP

    • Anonymní

      Soni, no jo :-)) To máš tak ještě rok, rok a půl čas :-)) Alespoň já mám odzkoušeno tyto metody až tak kolem toho třetího roku :-))

    • Vlaďko, tak jsi mě na tu knížku nalákala, přítel zas bude šílet, jestli mi těch knížek o dětech nestačí:-)

      A na jak staré děti se to dá použít? Přijde mi, že moje téměř rok a půl staré moc ještě nereaguje. Třeba dnes jsem ho požádala, protože se motal v koupelně, ať mi pomůže a vytáhne prádlo z pračky do kyblíku. (Občas to dělá, když mě vidí, prádlo je pak samozřejmě všude po zemi.) Nic jsem nečekala, ale on začal rvát kyblík do pračky:-)

    • Jarmuschka
      Jarmuschka

      Jé, to ANO na konci věty k malému dítěti jsem si uvědomila už cca v sedmičce na ZŠ, kdy jsem byla na jarňasy u bráchy. Dopoledne jsem si počítala matematické příklady, odpoledne jsem chodila pro neteř do školky a věnovala se jí.
      A ověřila jsem si, že když jí něco řeknu a zakončím to tím „ano?“, nastane problém – dávám jí prostor k „diskutování“ (a že to ty malé děti umí). Ale když prostě jen oznámím, tak to tak prostě je.
      Od té doby jsem si na to dávala pozor.

      Stejně mám pocit, že si budu muset něco přečíst (třeba tuhle knížku) – no jo no, naše holčičky jsou naše holčičky…

    • Sončo, ano, to je jedno z řešení :-))

      Ale spíš jde o celkový přístup k dítěti.

      Spoustu jsem toho dělala špatně :

      Často jsem nařízení končila otázkou ANO? – Tím jsem dávala prostor diskuzi.

      Často jsem používala věty: „Ty už zase děláš to a to… Nikdy si po sobě neuklidíš hračky…. Proč jseš po každém jídle jako prase? Takovými větami utínáme další komunikace a chuť dítěte cokoli změnit.

      Místo: „Neběhej u toho, vždycky něco schodíš!“ zastavím jí, donutím, aby mě vnímala a řeknu „Dávej pozor, jdi pomalu, vím, že bys nerada něco schodila, ušetříš si tím práci s uklízením. Přece místo uklízení můžeš dělat daleko zábavnější věci.“

      Přestala jsem používat rozkazy.

      Mluvím o sobě „Mrzí mě, že se posmíváš, takhle by se k sobě neměli chovat lidé, kteří se mají rádi.“

      Neshazuji Terezku před lidmi. Pokud potřebuji, aby poslechla třeba na hřišti, dojdu až k ní a zašeptám jí, že se 5x sklouzne a odcházíme – bez diskuze.

      Například chybou mojí mamky je to, že netrvá na svém rozhodnutí. Připouští diskuzi a Terezka jí pak snadno ukamenuje argumenty. Pak jí zbytečně odsuzuje – místo, aby jí donutila udělat, co chce, prohlásí, že ZASE neuklízí – tím připustila, že nad ní v podstatě nemá vůbec žádnou moc a že se vlastně nic neděje, když Terezka neposlechne.

      Mám zavedený bodový systém. Za problémové situace je 1 bod, pokud to stihne do zazvonění budíku 🙂 Pokud vidím že na to kašle, naopak jí ho strhnu.

      Pokud nechci dát odměnu, stačí počítat do 10 – jo, pokud to neudělá, klidně pak plácnu přes zadek. Jenže to si většinou dítě opravdu netroufne.

      Takže to je jen zlomek, co jsem si vzala z této knihy.

    • Taky chci znát řešení. Ale peníze šetřím na Harryho Pottera:-) Tak budeme hádat. Co takhle:“Vezmeš si modrou nebo tu červenou?“

    • Chromle, zkus zainvestovat do té knihy, je tam opravdu spoustu dobrých rad a dokonce i řešení této situace – několik řešení :-))

    • Jéé, já čekala rozuzlení zápletky a radu, jak na to:-) U nás aktuální téma. U nás kupodivu funguje věta :“Proč?“ Důvod se většinou dozvím. Pak následuje mé vysvětlení. A pokud jej Nika neakceptuje, učím s asertivitu:-)) Snažím se používat věty typu:“ Chápu, že se ti nechce, ale já trvám na tom, že si bundu oblečeš.“
      Občas se uchýlíme k trestu, to je v momentě, kdy už fakt nemůžu:-)) A dbám na to, abych to dodržela.
      Ale je pravda, že bych nikdy neřekla větu typu:“Nebudu tě mít ráda“ To považuju za neskutečně kruté.
      Naopak, velmi často jí při mazlení říkám, jak moc ji mám ráda a už se nám to vrací:-)) A zvlášť v této době považujeme za důležité, aby věděla, že se na nás může spolehnout, ať se stane cokoli.

      Ale škoda přeškoda, že zde není universální návod jak na tříleté samostatné osobnosti, které se učí prosazovat svůj názor:-))

    Co na to říkáte?

    Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

    Sdílet
    Sdílet
    TOPlist