Nezaplněná plocha čtvrtky, asfaltové hřiště, jílovitá cesta či deska tabule jsou pro dítě němou výzvou k výtvarnému zaplnění. Dítě má spontánní radost ze zanechávání vlastních „stop“. Hra s barvami vyžaduje zastavení, koncentraci, setrvání v klidové poloze. V dětské malbě se odráží nejen pozorovací umění, ale také hluboká citová sounáležitost s okolním světem.
Obrázky vypovídají mnohé o psychickém stavu dítěte. Jsou proto často využívány k diagnostice poruch chování. Spontánní dětská kresba nebývá přesnou reprodukcí skutečnosti, ale mozaikou emocí, výrazem potlačovaných pocitů, nezařazených dojmů, projevem vnitřní nálady, radostí i obav. Do malování bychom neměli dítě nikdy nutit. Vše nechme plynout přirozeně jako hru. Pokusme se vždy plně respektovat věk dítěte, jemuž odpovídají zvláštnosti výtvarného projevu. Nešetřeme chválou za jakékoliv projevy snahy. Vyvarujme se jakéhokoliv podceňování nebo dokonce zesměšňování. Aby si dítě zachovalo ve výtvarném vyjadřování přirozenost, měli bychom mu co nejméně předkreslovat. Dítě, které by si zvyklo obracet se neustále na nás s prosbou o předkreslení nějakého motivu, by postupně mohlo ztratit důvěru ve vlastní schopnosti. Nezasahujme proto do jeho kresby, neopravujme „špatně namalovanou maminku“, třebaže se nám náš portrét klubíčka s pavoučíma nohama příliš nezamlouvá. Způsob zobrazení není nedostatečný nebo „nepovedený“, je odpovídající vývojovému stupni dítěte. Nepředbíhejme dobu, neučme děti zobrazovacím tvarovým schématům typu: hlava jako kolečko, nos jako písmeno L, pusa jako rovná nebo zvlněná čárka atd. Tyto zaběhané stereotypy doslova kazí nezatížený pohled dítěte na svět. Jakmile je dítě jednou naučíme, bude se jich těžko zbavovat. Nechme dítě samo nalézat osobité způsoby zobrazování, nepodsouvejme mu zavedené „berličky“, které omezují jeho přirozený talent…
…Uvážlivě vybíráme, čím dítě bude malovat či kreslit. Fixy, jež jsou u dětí tak oblíbené, nejsou pro malování vůbec vhodné. Jednak hrozí nebezpečí, že je malé dítě bude olizovat, a navíc příliš svazují dětskou fantazii. Nemohou se roztírat, rozpíjet, nelze s nimi dobře vyplňovat větší plochy. Vhodné jsou prstové, vodové, temperové barvy, ale také suché křídy, pastely, voskovky i obyčejné pastelky.
Když půjdete na vycházku, vezměte s sebou někdy suché křídy, aby si s nimi dítě mohlo malovat na asfaltu. Možná si dítě samo najde „malovátka“ u cesty na vycházce (kousky cihel, měkkých kamenů). Po dešti bývá oblíbenou zábavou malování na asfalt klacíkem namočeným v louži. Nevytrhávejme dítě z těchto vzácných chvil spontánního malování. Smiřme se s klidným úsměvem s tím, že ruce, rukávy a možná i kolena našeho malého malíře nezůstanou čisté. Hřejivou odměnou nám bude pohled na zaujaté malování „našeho malíře“, pro nějž je louže báječnou „paletou“.
Svět barev je pro dítě fascinující. Obyčejná barevná kaňka dokáže dokonale rozběhat dětskou fantazii. Dítě vymýšlí, jaké by kaňka mohla představovat obsahy, obtiskuje ji, domalovává, zasazuje ji do barevné kompozice. V barevném vidění světa převládá emocionální stránka nad rozumem. Nahodilé skvrny působí na dětskou fantazii neobyčejně silným dojmem, vyvolávají neobvyklé pocity a dojmy. Proniknutí do světa barev vede děti k výtvarnému vystižení atmosféry, nálad lidí, ale i vnitřních prožitků…