Děti bez hranic

Se závoďákem si budu hrát já! Fuj, tu hnusnou rybu nesním. Další dramatické výstupy se opakují při oblékání na zahradu, provázejí režim odpoledního odpočinku – malí odmítači prostě udělají všechno pro to, aby se prosadili na úkor učitelčiny autority…

Jakkoli je vymezování hranic bouřlivé, školka by měla být místem, jež dítě o nutnosti dodržování pravidel přesvědčí. Kluků a holčiček, kteří přicházejí do školky z prostředí, kde nemusí dodržovat pravidla a prakticky nemají stanoveny jasné a přehledné mantinely v chování, přibývá. Liberální přístup rodičů, kteří mnohdy s nejlepšími úmysly aplikují výchovu „vše pro dítě“, se nejednou mění v urputný boj o moc. Je-li dítě zvyklé, že doma vlastní požadavky i okamžité nápady za pomoci bouřlivé scény prosadí, začne tuto taktiku zcela logicky uplatňovat i ve školce.

„Zkusit, jaké výhody se dají na jednotlivých dospělých získat, patří k normálním součástem sociálního učení. Po nástupu do školky přibývá nové testovací prostředí – jestli si doma něco vydupu, pokud stačí zařvat, mrsknout sebou na zem, a okamžitě se všechno točí kolem mě, přemlouvají mě a uplácejí, abych to příště nedělal, proč to nezkusit i na učitelku ve školce,“ vysvětluje motivy malých vzteklounů poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková.

Když dítě ve školce neustále rebeluje proti režimu, odmítá se společně s ostatními umývat a oblékat, uklízet hračky nebo respektovat pravidla při hře i řízených činnostech, je samozřejmě vhodné zjistit, jak je to s posloucháním doma. Podle doktorky Halíkové je úplně zbytečné zjišťovat, jestli se na maminčin pokyn děcko obuje ochotněji, nejspolehlivějším ukazatelem je domácí režim jídla a spánku. „To jsou základy, které by si tříleté dítě mělo z rodiny přinášet, od nich se odvíjí vše ostatní,“ upozorňuje psycholožka.

Režim jídla a spánku

Jenže některé věci připadají učitelkám tak samozřejmé, že je ani nenapadne se na ně ptát. Považujeme například za normální, že dítě dostává na talířku vlastní porci jídla a má svým způsobem zodpovědnost za to, co snědlo. „V posledních letech jsem se už několikrát setkala s tím, že v rodinách to zase tak samozřejmé není. Mámy nandávají sobě i dítěti na jeden talíř a dojídají zbytek. Dalším signálem nerespektování režimu je, pokud dítě nejí s ostatními, ale podstrojuje se mu, kdykoli projeví zájem, že by něco snědlo – a když odmítne uvařené jídlo, rodina začne snášet na stůl jiné pochutiny,“ říká doktorka Halíková.

O tom, jak kluci a holčičky přistupují k respektování hranic, svědčí i rituál večerního usínání. „Tanečky“, aby brouček neustále lezoucí z postele konečně usnul, stejně jako sdílení manželského lože s potomkem jsou podle psycholožky Halíkové nejspíš svědectvím toho, že rodiče neumějí dítěti vymezit mantinely a v jejich rámci mu poskytnout potřebný pocit jistoty a bezpečí.

Jakmile se podaří dostat pod kontrolu režim jídla a spánku, je cesta k dalšímu vytyčování a dodržování hranic snazší. Ve školce opravdu nezbývá než na stanovených pravidlech trvat, od věci není ani klidné popovídání si s rodiči na téma výchova a návrh na společné vymezení pravidel, která platí ve školce i doma. Mezi dvěma extrémy – naprostou benevolencí a nucením dítěte do jídla, z něhož se mu skutečně dělá zle -je velký prostor pro cestu citlivého přizpůsobení se individuálním potřebám konkrétního jedince.

Napsal/a: Daniela Kramulová