Co mohu jako laik udělat pro své dítě, když se mu nechce mluvit?

Tak tuto otázku jsem si pokládala moc dlouho a moc často, neboť náš klouček začíná mluvit až teď, když mu jsou 4 roky…

Syn je od narození hodně zvídavý, vše musí vidět, zkoumat a vyzkoušet, do jeho jednoho roku se mi zdál úplně normální, jen si nebroukal tolik, jako jiné děti, bohužel jsem tomu nevěnovala pozornost, protože přeci jenom si trošku broukal. Broukání je totiž první signál, že naše dítko zřejmě s mluvením moc spěchat nebude.
Že něco není v pořádku jsem si začala říkat až po jeho 1. narozeninách, když říkal jen „mama“, ale za pár týdnů začal říkat i „tata“, tak jsme se začali uklidňovat tím, že přeci jen mluví, a že chce čas. Komunikoval s námi neverbálně, když chtěl pít, vzal si skleničku ze stolu, buď se napil, když byla plná, nebo dělal, že pije a to jsme hned pochopili, o co jde. Když měl hlad, tak si jednoduše donesl jogurt z lednice a lžičku. A tak to bylo se vším.

Mezi tím jsem uháněla paní doktorku, aby nám napsala doporučení na logopedii, vždy jsem se dozvěděla, že řeč dětí se vyvíjí do pěti let, a tak dáme malému ještě čas. No jo, ale ten čas běžel dál a syn stále komunikoval neverbálně, tak jsem chtěla malého trošku „nakopnout“, a tak začal chodit na 5 dní v měsíci do jesliček, v domnění, že tam bude s dětmi a donutí ho, aby začal mluvit. Jenže on kolektiv nevyhledává, tak si hrál sám. To samé bylo ve školce, ale paní učitelka mi tvrdila, že určitě špatně slyší, neboť nereaguje ani na jméno, já věděla, že sluch tou příčinou nebude, ale pro jistotu, a také proto, aby to měli v MŠ na papíře od odborníka, jsme šli na foniatrii, samozřejmě, že malý má sluch v pořádku.
Problémy ve školce se nabalovaly, děti ho odmítaly, protože byl „jiný“, učitelka na něj měla nároky, které byly nad jeho síly a on to psychicky nezvládal. Tak jsem jednoho dne vzala telefon a zkusila nás objednat do pedagogicko-psychologické poradny, ouha, objednací doba 6 týdnů, jelikož paní byla moc a moc ochotná a byla by schopná o našem problému hovořit po telefonu třeba i hodinu, získala jsem od ní kontakt na dětskou psycholožku. Hned jsem nás k ní objednala, měli jsme ohromné štěstí, chviličku přede mnou někdo musel zrušit schůzku, tak jsme mohli mezeru zaplnit my.
Hned se začalo okolo syna a jeho nemluvení něco dít, a to bylo důležité i pro naši psychiku. Paní psycholožka nám pomohla k tomu, abychom dostali doporučení na logopedii a doporučila nám i speciální MŠ, což byla pro mě strašná úleva, neboť malý by školku stejně změnil, jelikož z jeho paní učitelky se stala učitelka Hajská (byla na něj alergická stejně jako Hajská na Jirku Olivu a dávala to dost najevo i mně). Od té doby, co jsem držela v ruce papír a tam slova „doporučuji spec. MŠ“, syn práh klasické školky nepřekročil, raději jsem si ho nechávala doma.

Teď chodí 3 týdny do speciální školky, ráno vstává sám od sebe, i když mu říkám, ať si jde ještě hajnout, že je čas, ráno se mnou laškuje, když jedeme ze školky, je to veselý a pohodový kluk. A ráno, když se v šatně ve školce převlékne, tak mě vyprovodí ke dveřím a se slovy „tak a běž“ zabouchne. Teď teprve je spokojený on a tudíž i my.

Na závěr pár rad pro rodiče dítěte, které opravdu dost dlouho odmítá mluvit:
1. zajít na foniatrii, Vaše zlatíčko třeba špatně slyší
2. uhánět praktického pediatra, aby napsal doporučení na logopedii
3. není od věci zajít k dětskému psychologovi
4. usilovat o speciální MŠ, není to ostuda, když tam Vaše dítě chodí, bude mezi dětmi, které mají také velký problém a nikdo ho nebude odstrkovat, tak jako mezi dětmi, které nemají takový velký problém jako Vaše dítě

Napsal/a: Želvíček