Každá to známe. Každá si tím projdeme. Každé z nás to připraví pár perných chvil, kdy nebudeme vědět, jestli s křikem utéct, nebo na místě vybuchnout.
O čem je řeč?
Mluvíme o období vzdoru našich dětí.
V publikacích se dočteme, že toto období začíná zhruba ve dvou letech dítěte a končí kolem pátého roku života. Probíhá v různých fázích a intervalech. Je to znak zdravého vývoje a jednou z mála rad, na které narazíte, je: “Obrňte se trpělivostí a záchvatům vzteku přecházejte včasnou domluvou a vysvětlováním.”
Ano, to skutečně funguje. Ale co můžeme dělat, když už je dítě v záchvatu vzteku, vysvětlování nevnímá a už nám nezbývá nic jiného, než se “obrnit trpělivostí”?
Nabízím vám pět kroků, které jsme si ověřili v praxi. Je to postup, který mi pomáhá nalézt klid potřebný k tomu, abych vzdor dítěte nejenom ustála, ale byla schopná ho vyřešit s láskou…
1. Zastavte se, zhluboka se nadechněte a podívejte se sami do sebe.
Je velmi důležité si uvědomit, s jakou emocí, nebo frustrací přistupujete k dítěti. Může se totiž stát, že se nejedná o období vzdoru, ale o přenos vašeho vnitřního stavu na dítě, které jej pouze projeví navenek. Říká se tomu projekce zrcadla nebo stínu, vašeho zrcadla, nebo vašeho stínu.
Nebyli jste naštvaní už před záchvatem? Netrápí vás něco, co s dítětem nemá nic společného?
Pokud ano, uvědomte si, že dokud se sami nezklidníte, nemáte šanci záchvat zvládnout, aniž byste ještě víc ublížili sobě nebo dítěti.
Ve chvíli, kdy víte, že vás nedere nic jiného, než samotný pláč a vztek, můžete přistoupit k dalším krokům.
2. Nahlas, nebo v duchu si řekněte: “Není to nic osobního. Je to zdravý vývoj a zase to přejde.”
Emocionálně se oprostíte od vzteku dítěte. Jeho pláč, vzdor a vztek vám pak nebudou ubližovat. Dítě může křičet, mlátit vás pěstičkou, nebo vás jen probodávat pohledem. Když ale víte, že uvnitř vás není žádné drama (viz krok 1), pak víte, že je to samotná emoce dítěte. S vámi to nemá nic společného.
3. Uvědomte si, jestli chcete mít dítě silné, nebo poslušné.
Čím silnějším vzdorem dítě prochází, tím vyšší pravděpodobnost máte, že z něj vyroste silná osobnost, která bude v životě vědět, co chce. To, jak k dítěti budete potom přistupovat, se rozhodne ve chvíli, kdy si odpovíte na tuto otázku: “Chci, aby bylo silné, nebo poslušné?”
Pokud, si odpovíte, že chcete dítě poslušné, pak musíte počítat s tím, že v období vzdoru to budou velké boje, které povedou k lámání dítěte, k vaší frustraci a vzájemnému odcizení.
Na druhou stranu ustát sílu dítěte a udržet ho v bezpečném prostoru je také dost náročné. Tato odpověď vám ovšem otevírá bránu k dalšímu kroku.
4. Přijměte vztek dítěte bez hodnocení.
Uvědomíte si, že dítě se nachází v obrovské energetické vlně a síle, se kterou neumí zacházet. Emoce jej plně pohltila a ono s ní ještě neumí pracovat (upřímně, to my sami taky často neumíme).
Dítě objevuje svou vlastní vůli a neví, co si s ní počít. Najednou ho to přepadne, a stačí maličkost, a ono už nedokáže samo se z této energie vymanit. Není to jeho vina a dokonce často potřebuje vaši pomoc.
5. Otevřete své srdce matky a naslouchejte vlastní intuici.
A tady přichází ten nejdůležitější krok ze všech. Uvnitř jste klidná. Vztek si neberete osobně. Dítě nehodnotíte a uvědomujete si, že se nejedná o zlobu, ale o energii. S tímto přístupem se vám otevírá nová možnost, jak se vzdorem dítěte naložit.
Tady a teď, s láskou, posloucháte své pocity a ty vás pomalu vedou k řešení. Někdy pomůže objetí, někdy musíte odejít z místnosti. Někdy pomůže ostrý zvuk, někdy zase šepot. Řešení jsou různá, ale jedno mají společné. S dítětem jednáte s láskyplnou motivací, jako milující máma.
A jak to vypadá u nás?
Mé druhé dítko si právě tímto vzdorem prochází. Už vím, co mě čeká a nemine, a stejně mě minulý týden překvapila intenzitou a hlavně banálním důvodem, proč propadla hysterickému pláči. Nejdříve jsem vyzkoušela všechny osvědčené rady, tipy a zkušenosti, které jsem znala, ale nic nezabíralo!
Vrátila jsem se zpět na začátek. Zeptala jsem se sebe sama, v jaké náladě se navzdory vzteku dcery nacházím. Zjistila jsem, že mě nic netrápí, kromě bezmoci, že nenacházím řešení, jak dceru uklidnit.
Viděla jsem, jak se ve vzteku svíjí, jak sama netuší, co dělat. Najednou jsem necítila bezmoc. Cítila jsem soucit. Chtěla jsem jí pomoci.
Dcera se propadala do hysterického pláče. Bylo mi jí líto. Kéž bych tak přišla na nové řešení! Sedla jsem si k internetu a zkoušela, jestli nenajdu něco nového. Nenašla. A pak se stalo něco nečekaného.
Sama ke mně přišla a začala se škrábat do mého klína. Vzala jsem si ji k sobě a jen ji držela. Během minuty usnula. Pošeptala jsem jí do ucha, že je to v pořádku, že ji máme rádi, i když se takto vzteká…
V noci za mnou přišla se slovy: ”Chci mámu.” Cítila jsem, že mě teď opravdu potřebuje a dovolila jí vlézt si ke mně pod peřinu. Hladila mě po vlasech, já ji taky. Nebylo třeba nic dalšího dodávat.
Ráno byla o dost příjemnější než za celý minulý měsíc…
A já jsem zvědavá, jak vyřešíme příští záchvat…
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
U některých dětí v mém okolí je vzdor pořád, i u čtyřletých,je to možné? Odkdy to není vzdor,ale prachobyčejná rozcapenost? :-O
U některých dětí v mém okolí je vzdor pořád, i u čtyřletých,je to možné? Odkdy to není vzdor,ale prachobyčejná rozcapenost?
Postupem času jsem se dopracovala k podobnému pohledu nejen na vzdor, ale vlastně na všechno kolem dětí. Jen mi mezitím ty děti nějak vyrostly 🙂 Škoda, že jsem na podobný článek nenarazila někdy před 10 lety 🙁
O to víc jsem ráda, že dnes už tu ta možnost pro maminky je. Navíc přímo na VD 😉