Kolem devátého měsíce obvykle vrcholí období ty podáš – já zahodím. Dítě jednak objevilo kouzlo ovládání rodičů (já dudlík zahodím, máma zabrzdí kočár a podá mi ho zpátky), především však ovládlo jemné svaly dlaně tak, že je schopno předmět úmyslně pustit. To je ve vývoji jemné motoriky důležitá dovednost a dítě ji potřebuje trénovat…
Hanička třikrát za sebou zahodí hrneček na zem, maminka ji okřikuje a pak i plácne přes ruku se slovy: „Nebudu ti to pořád podávat.“ Hanička se rozpláče a dostane ještě jednu.
Kristián při jídle zahazuje pro změnu lžičku. Maminka má v záloze ještě dvě další a chvilku hraje hru na podávání. Když ji sbírání lžiček přestane bavit, odloží je prostě do dřezu a Kristiána položí na zem.
Nezlobme se na dítě proto, že využívá nově objevenou dovednost. Důležité věci (dudlík, hrneček) můžeme přivázat ke kočárku nebo k židličce. Rozbitné hračky dítěti v tomto období stejně nepatří a těm nerozbitným hození na zem nevadí. Nemusíme samozřejmě hrát hru donekonečna, můžeme hračku uklidit, nebo položit dítě na zem. Ve chvíli, kdy dítě umí slézt ze židle nebo z gauče a podat si hračku samo, pochopitelně podávat přestaneme, většina dětí velmi rychle pochopí, že tato hra už není zábavná, a přestane věci pouštět.
Kolem prvního roku dítěte je úroveň pohybových dovedností to, co je ve vývoji batolat nejvíce vidět. Rodina proto detailně sleduje a porovnává vývoj svého dítěte s dětmi okolo. Žádné dvě děti ovšem nejsou úplně stejné, dokonce ani jednovaječná dvojčata ne, a podobné srovnávání nemá žádný smysl, sami sebe tím jenom znervózníme.
Máme-li o pohybovém vývoji dítěte jakékoli pochybnosti, obraťme se na svého pediatra nebo na dětského neurologa, ale nedělejme ukvapené závěry ze sledování dětí od sousedů. Pásmo toho, co je v kterém věku „normální“, je široké. Rychlost vývoje jednotlivých dětí nám také nic podstatného neříká o jejich fyzické obratnosti ve starším věku.
Matěj začal sám chodit v osmi měsících, v devíti vylezl na židličku v koupelně, odtud na pračku a z ní chtěl skočit plavmo do vypuštěné vany. Oproti tomu Evička se v osmi měsících teprve začala plazit, nikdy neprošla klasickou fází lezení a teprve v sedmnácti měsících začala chodit. Dnes je oběma dětem deset let, Matěj je kluk úplně normálně pohybově zdatný, Eva je naproti tomu mimořádně pohybově nadaná a má vynikající koordinaci pohybů. Je ten typ dítěte, jemuž se daří jakákoli fyzická aktivita na první pokus.
Pohodoví rodiče – pohodové děti, vydalo nakladatelství Portál, 2009.
Napsal/a: Iva Jungwirthová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Dobrý a pravdivý.
Jako matka prvního dítka jsem hodně srovnávala.Kluk líný:proti vrstevníkům,kteří lezli,seděli,apod.
Byla jsem nešťastná a hlavou se mi táhlo zda to není moje vinna.Probírala sem své těhotenství /bylo pohodové,žádné nevolnosti,vše dle doktora v pořádku/a první měsíce života malýho,jestli tam někdě jsem něco neprošvihla.
Bylo mi 21let a každá poznámka:on Ti ještě neleze?,mě přiváděla k pláči.Pak v jeho 8měsících šel do jeslí /to ani neseděl/ a starší sestra hodila se mnou řeč,že kluci jsou pomalejší a že se srovná.Byla to malá útěcha. Měla pravdu.
A za tři roky se narodila dcera.V 9měsících lítala,lezla po stole,židlích a já jen s lítostí vzpomínala na jejího bratra,který byl „líný“ v jejím věku.
Je dobře,že k tomu tak přistupujete-žádné srovnávání neprospívá ani dětem /které násilím nutí se/,ani Vám/které se trápíte/.
Přeju všem šikovné děti a co nejmíň starostí.
Jééééééé,to házení u nás jde v 9.měs. perfektně,ale házíme zatím jen hračkama a dudlíkem.
A srovnávat děti? Nenapadlo mě to, akorát si s maminkami řekneme,co kdo umí a je to vyřešené.
I když obě mé děti,co se týče samostatných pohybů byly a jsou šikovné a ani jsem je nemusela nutit,řešila jsem to tak,chceš si sednout? Sedni si,ukázala jsem jak na to a za pár dní, už jím to šlo pěkně. Dceři jsem ukazovala,jak se lozí,lezla jsem po čtyřech,ona po mě koukala,jak na blbce,tak jsem jí to ukazála přímo na ní,dala jsem jí do kleku a posunovala ručičkama po zemi, no na druhej den,jak jí to šlo,až mi lezly oči z důlku. Nenutím,nesrovnávám,ale pokud vidím,že dítě by chtělo,tak to ukážu a at si poradí samo.
Jak psala Lien,že jednou budou…….,tak to je suprový a pravdivý:)))
A ještě k tomu házení, zrovna prožíváme. Nenapadlo by mě se za to zlobit, když mě to přestane bavit, tak to nedělám a je to vyřešené.
Zajímavý článek, já musím říct, že vím, že se nemá srovnávat, ale stejně mi to nedá. Ale na druhou stranu, zase si z toho nedělám velkou hlavu, tam kde je malá jakoby dopředu, tam se dmu pýchou, a tam kde není, tak mi to žíly netrhá. Ale, že by mě vůbec nezajímalo, jak jsou na tom ostatní děti, to se tedy říci nedá. I když pravda je, že jednou budou chodit, mluvit a čůrat do záchoda všechny.
Mobile Sliding Menu