Samostatnost v jídle

S odstavením a přechodem k pomalému osamostatňování miminko začíná získávat nové zkušenosti. Zkouší své schopnosti a jeho první pokusy se budou odehrávat na poli stravy. Povzbuzovat tuto samostatnost není pro rodiče a vychovatele jednoduché, protože zájmy miminka a rodiny jsou často protichůdné, a bývají tedy příčinou konfliktů…

Kolem 8 měsíců věku může mít miminko chuť jíst samo (ne nutně při každém jídle). Bude si chtít držet láhev nebo sušenku a vzdorně se vám postaví, budete-li trvat na tom, že mu pomůžete. Chce napodobovat dospělé a bude tím více motivováno, když bude jíst ve stejnou dobu jako oni.

„Dělá při jídle nepořádek“: s radostí a chutí
Osamostatňování v oblasti stravy začíná pro dítě tím, že si drží láhev, a pokračuje patláním potravy. Strkat ruce do kaše, potom se snažit donést ji do úst, to pro ně představuje velmi obohacující zkušenost – zkouší konzistenci, uvědomuje si, co si to strká do úst, rozvíjí své motorické schopnosti. Je to totiž období, kdy dítě začíná jemněji manipulovat s předměty pomocí prstů. A tato zkušenost je radostí, jestliže mu ji dovolíme dělat. Potravina, kterou se dítěti podaří vzít do ruky a donést si ji do úst, má mnohem lepší chuť než ta, kterou mu podává maminka!
Bránit dítěti ve snaze najíst se samo znamená připravovat ho jak o radost, tak o nezávislost. A pak, buďte klidní, to „čvachtání“ v jídle, velké „cákance“ do talíře, hrnek shozený na podlahu, to trvá jenom určitý čas, který bude o to kratší, když dítě bude mít možnost po libosti experimentovat a toto experimentování nebude zdrojem konfliktů.
Také je potřeba ozbrojit se trpělivostí. Aby rozházené jídlo nebylo pro maminku pohromou, lze pokusům vyhradit místo v kuchyni a malému experimentátorovi navléknout zástěrku. Měl by dostávat potraviny, s kterými se dobře manipuluje: vajíčka natvrdo, celé uvařené mrkvičky. Na talíř by měl dostávat jen malé množství potravy, i když bude třeba ji několikrát doplňovat. Když dítě jí, ignorujte skvrny a neutírejte mu ruce a ústa po každém soustu, protože mu pokazíte radost. Podívejte se na příklad Honzíka a jeho maminky.

Honzík (9 měsíců) míval velké potěšení z jídla, dělalo mu radost i objevování různých tuhých potravin. Zničehonic, ze dne na den, se dal do kňourání, když mu maminka podávala jídlo na lžičce, odstrkoval ji, čím dál víc se vrtěl a vzpínal a skončil záchvatem vzteku. Tak to trvalo tři dny. Maminka byla tak vyvedená z míry, že „předala velení“ otci. Když synka krmil on, chlapec polykal sousta s chutí a s potěšením. Co se stalo? Honzík vzal situaci do vlastních rukou – začal jíst sám. Otec zůstal klidný, nevzrušoval se, když si Honzík vzal lžičku, učinil pokus strefit se s ní do úst, v průběhu této operace kaši vyklopil, umazal si tváře, ubrousek atd. Přitom lačně polykal potravu, která se mu dostala do úst… Vůbec se to nedalo srovnat s tím, co se dělo, když ho krmila maminka, protože ta střežila každý jeho sebemenší pohyb a hlídala, aby se neušpinil. Zajisté, pro ni bylo rychlejší ho nakrmit, ale jemu to nepřinášelo žádné nové podněty a dovednosti. A navíc matčiny zásahy působily na Honzíka jako série nepřímých zákazů: „cenzura“ pohybů, omezování jeho iniciativy najíst se sám. Když maminka pochopila, že syn odmítá jíst v důsledku jejího chování, všechno se okamžitě dalo do pořádku a opět mezi nimi začala panovat shoda.

Je-li to třeba, měli by rodiče uznávat své chyby. Odhodlání dítěte zaslouží obdiv. Vždyť dělá pokrok, když se učí ovládat své tělo, a přitom získává samostatnost: snaží se, začíná znovu, je pyšné, že se mu to podařilo, a sdílí s vámi svou radost. Svoboda, která mu je poskytována, přispívá k upevnění jeho sebedůvěry. Když rodiče nebo vychovatelé vidí, jak si dítě samo poradí, měli by mu dát najevo svou radost. Naopak, pokud dítě budeme krotit v jeho nadšení, bude mít pocit viny, že jí samo, a bude si přát, aby bylo nadále krmeno.

Jedná se o ukázku z knihy Nechuť k jídlu
vydal Portál, 2002