„Jen ho/ji nech brečet, posiluje si tím plíce.“
„Neber ji/ho, kdykoli zapláče, budeš ji/ho pak muset nosit pořád.“
„Už zase řve!?! No, sami jste si ji/ho rozmazlili, tady to máte!“
…která z nás tohle nebo něco podobného ani jednou neslyšela?
Musím přiznat, že v tomhle směru jsem zřejmě nepoučitelná a plíce Andulce díky mně asi moc nezesílí:-). Protože jsem zjistila, že podobně „nezodpovědné“ jsou i jiné maminky, a protože jsem na internetu čirou náhodou narazila na zajímavý článek, který se něčím podobným zabývá, rozhodla jsem se, že stvořím jakýsi příspěvek a možná i námět do diskuse. Jak to tedy je?
Proč tedy vlastně takové miminko pláče? Ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádný psycholog nikde neuváděl, že malé dítě pláče proto, že je rozmazlené. Že bych hledala špatně? Ale k těm důvodům. Pláč je pro novorozence vlastně jediný prostředek komunikace. Jak jinak nám má dát najevo, že má hlad, je mu zima nebo horko, bojí se ve tmě, je na něj moc světlo, něco ho polekalo, je unavený nebo potřebuje ukonejšit? To, že touží po náruči, není rozmazlenost, ale přirozená touha po pocitu bezpečí, který malé dítě jinak získat neumí.
Toto jsem tedy k danému tématu vyčetla (následující část je převzatá z různých zdrojů, především z různých internetových stránek, např. www.portal.cz, www.dama.cz)
Není třeba se obávat rozmazlování tím, že se dítěti budete na jeho volání věnovat. Při delším pláči se dítě následně hůře uklidňuje. Dítě se lépe rozvíjí, když cítí, že je jeho nárokům vyhovováno. Kojenec má rád doteky a rád se chová. Uspokojení tělesného kontaktu je základní potřeba a u matky představuje vrozenou dispozici: objímá své dítě, svýma rukama mu dává oporu, dovolí, aby se k ní dítě pevně přitisklo. Dítě cítí teplo a blízkost. Potřeba kontaktu je v prvních týdnech a měsících života neobyčejně veliká. V pozdějších obdobích života může dítě překonat strach samostatně, ale v této fázi je bezpodmínečně odkázáno na rodiče. A jak jinak mu můžeme pomoci, než tím, že mu nabídneme svoji náruč a konejšení? Křičící kojenec nepotřebuje okamžitě lahvičku nebo dudlík, důležitější je uklidňující hlas, pochování. Dvanáctiměsíční dítě, které je unavené a kňourá, nepotřebuje dudlík, ale uklidňující fyzický kontakt.
Kolem druhého nebo třetího měsíce dítě zjistí, že se svojí matkou netvoří jeden celek. Jeho závislost na matce tím však nekončí. Tím se nemyslí jen jeho potřeby fyzické, ale i sociální, emocionální a duševní. Dítě si pláčem vynucuje kromě kojení, přebalení atd. i naši přízeň a útěchu a tu mu můžeme poskytnout jak pochováním, tak i jiným fyzickým kontaktem (třeba lehkou masáží) nebo konejšivým hovorem.
Dětské potřeby je třeba uspokojovat důsledně, spolehlivě a především spontánně. Nemusíme se obávat, že dítě rozmazlíme tím, že k němu přijdeme ihned, jakmile se rozpláče. Úplně malé děti ještě nemají schopnost čekat. Schopnost odkládat své potřeby, snášet frustrace nebo zvládat pocity nelibosti dítě získává až mezi druhým a třetím rokem života.
Váhání rodičů (přiběhnout – nepřiběhnout ihned) u dětí vyvolává nejistotu a pocit nespolehlivosti. To vede k tomu, že se dítě snaží rodiče k sobě více připoutat a to neumí jinak než pláčem. Je prokázáno, že děti, které jsou v okamžiku, kdy se rozpláčí, ihned utěšovány, koncem prvního roku života již nejsou zdaleka tolik plačtivé jako ta batolata, které útěchu od rodičů nezískávala tak spontánně.
Na druhou stranu jsem se taky dočetla, že je třeba dát dítěti prostor, aby se pokusilo uklidnit se samo. Pokud je při sebemenším projevu nespokojenosti popadneme do náruče, nedostane nikdy šanci zjistit, že i ono samo „to dokáže“.
No a teď babo raď! Nejsem odborník, ale můžu nabídnout aspoň svoji verzi, jak jsem se s problémem „konejšit nebo nekonejšit“ vypořádala já. Nemíním se vydávat za zkušenou matku, ale třeba bude někoho zajímat, jak to u nás probíhá a funguje. Je mi jasné, že každé dítě je jiné, proto jsem taky zvědavá i na vaše názory a zkušenosti.
Pokud je dítě ještě úplně maličké, není schopno se samo zabavit. Moc toho nevidí, takže nějakými hračkami ho těžko přivedeme „na jiné myšlenky“. Stejně tak asi bude pro takového cvrčka těžké, aby se sám uklidnil. Proto mi připadá jako jediná možnost dítě chovat, nosit, kolíbat, zpívat mu atd. dokud se nezklidní. Je to sice náročné, zvlášť když je manžel v práci a maminka je po porodu ještě pořád celá nesvá, hormony řádí. Pro toto období bych doporučila šátek nebo babyvak, miminko máte stále u sebe, ono vás cítí a to ho uklidní, cítí se u vás tak v bezpečí.
Jakmile se Anička trochu rozkoukala, zkoušela jsem kolotoč. Když začala natahovat, tak já jsem natahovala taky – kolotoč. Někdy to zabralo a ona sledovala medvídky a byla rázem spokojená. Pokud jí medvídci nestačili, nastoupila jsem já a tajtrlíkovala, chlácholila, chovala. Podobné je to doteď. Když jenom pokňourává tak ji chvilinku nechám. Někdy se uklidní úplně sama třeba tím, že se jí podaří jakousi náhodou vyloudit nový nebo zajímavý zvuk, na kňourání v tu ránu zapomene a brouká si. Jindy jí stačí podat dudlík, zacvičit jí ručičkama, promluvit na ni, prostě dát jí najevo, že jsem u ní. Jsou ale chvíle, kdy nic z toho nepomáhá, Anička je najezená, přebalená, není jí zima ani horko (teda aspoň si to myslím) a přesto se jí začne krabatit pusinka a z pokňourávání je pláč nebo přímo řev. To už na ni nic nezkouším a chovám a chovám a chovám. A pokud v tu chvíli nemáme zrovna nějakou „zkušenou“ návštěvu, vůbec nepřemýšlím nad tím, že bych ji nějak rozmazlovala.
Přiznávám, že úplně vždycky nedokážu na pláč reagovat naprosto bezprostředně. Ani z toho si však žádné výčitky nedělám. Jak bych to taky měla řešit, když sedím třeba na záchodě a tátu máme v práci? Vím, že když to jde, přiběhnu hned na zavolání a možná to brzy bude vědět i moje dcerka.
Doufám, že se mi podaří vychovat ji tak, aby věděla, že tu pro ni jsem pořád, i když někdy zrovna „sedím na tom záchodě“ a nemůžu zareagovat okamžitě. Zároveň si taky přeju, aby dokázala být samostatná. Zatím si myslím, že bych ji měla spíš přesvědčovat o tom prvním, než trénovat v samostatnosti, na tu je podle mě ještě příliš malinká. Právě proto ji co nejméně nechávám „posilovat plíce“ a co nejvíce ji nosím, když si o to říká tím svým ubrečeným způsobem.
Co jste si až sem přečetli, to jsem sepsala vloni v dubnu. Ze čtyřměsíčního miminka je teď už roční slečna, která je neuvěřitelně spokojená a klidná, vyhraje si neuvěřitelně dlouho sama, ráda a hodně se směje, občas si taky popláče a volá po mamince, protože ví, že máma je tu pro ni. Ano, ráda se chová, je mazlivá, ale které mamince by tohle vadilo? Možná jsem podcenila posilování plic, i když ani tomu nic nenasvědčuje.
Takže pokud jde o mě, až přijde druhé miminko, velmi ráda si ho takto „rozmazlím“ taky.
Na závěr se s vámi ještě pár tipů, jak se dá odpovědět na komentáře z úvodu tohoto příspěvku:
„Doktorka říkala, že plíce má v pořádku.“
„Vždyť jsem za to vlastně placená!“
„A co bych jinak měla dělat? Přece se nějak doma zaměstnat musím.“
„Když ona tak rychle roste a já si ji chci pořádně užít.“
„V patnácti už se se mnou nejspíš mazlit nebude, tak si to vybírám do zásoby.“
Možná vás napadne, nebo používáte, něco zajímavějšího a vtipnějšího, takže sem s tím.
A úplně na závěr vám všem chci popřát co nejméně uplakaná miminka a vašim drobečkům co nejvíce rozmazlování na úkor posilování plic 🙂