Kolik „zábavy“ potřebují nejmenší děti?

Máme miminka a batolata podporovat v samostatné zábavě, nebo je naopak vhodné se jim stále věnovat? Jsou vůbec schopná se sama zabavit? Je možné je to naučit?

Kdykoli jsem o svém starším dítku v době, kdy bylo v batolecím věku, chvíli nevěděla, mohla jsem počítat s tím, že je na cestě průšvih. Dcerka byla nesmírně vynalézavá – vytahání vlhčených ubrousků nebo rozmotání role toaletního papíru ji přestalo bavit zhruba v roce, později bylo hitem hlavně rozpatlávání čehokoli po čemkoli – zubní pasty po dlaždicích, odpadlého bahna z bot po zdi, obsahu sundané plínky či nočníku po postýlce nebo podlaze… Dokázala se zabavit sama, ale nedokázala při tom nebýt destruktivní. Ve vlastním zájmu jsem proto samostatnou zábavu pokud možno omezovala. Když do podobného věku dorostla druhá dcera, byla jsem jak v Jiříkově vidění – rok a půl staré batole se zabaví, aniž by přitom utrpěla polovina bytu! Půl hodiny si vystačí s plastovými figurkami zvířátek a kostkami, další čtvrthodinu si prohlíží knížku, aniž by ji zničilo. Dodnes nevím, zda k tomu alespoň troškou dopomohl můj „vyspělejší pedagogický přístup“, nebo za to může jen hloubavá a nedestruktivní povaha mladší dcerky.

Faktem je, že jsou děti, které si vystačí samy už od nejútlejšího věku, a jiné, které by vás, nebýt televize, tahaly za nohu ještě v pubertě. Proč se nezabaví? Některé proto, že je to zkrátka nikdo nenaučil. Batolata na to ale mají ještě nárok. Především kvůli nedostatečně rozvinuté pozornosti, kterou jen těžko koncentrují a udrží pouze velmi krátkou chvíli. Mnoho rodičů jim to navíc v dobré víře ještě komplikuje – když chtějí batole na chvíli zabavit, snesou mu co možná nejrozmanitější hračky a když si je začne prohlížet, potichu se vytratí. To není nejšťastnější řešení. Dnešní děti zpravidla nejsou ohroženy podnětovou deprivací, ale spíše nadbytkem. Jejich nezralý mozek si většinou nedokáže poradit s mnoha vjemy najednou a více věcí je pouze rozptyluje a ztěžuje jim soustředění. Chcete-li svému dítku pomoci, aby se dokázalo samo zabavit, a zlepšit jeho schopnost soustředění, hračky mu spíše omezte. Přesněji řečeno, nabízejte postupně. Už miminko by mělo zjistit, že s každou věcí lze něco zajímavého podnikat. Na to potřebuje dostatek času vše ohmatat, ochutnat, rozložit na prvočinitele (přitom pozor na malé části). Pokud má nedostatek nápadů, inspirujte ho. Ale počkejte si na okamžik, kdy se chystá hračku odložit. Nebuďte příliš hrr ve snaze ukázat mu, k čemu slouží. Vyrušování ve chvíli, kdy je dítě něčím zaujato, samostatnost a soustředění příliš nepodporuje.

Klíčem je pocit bezpečí

Další věcí, která brání miminkům a batolatům v samostatné hře, je chybějící pocit bezpečí. Nedávno se mě ptala kamarádka Ema, čím to je, že její devítiměsíční Jakoubek si v postýlce vydrží tak rád a tak dlouho hrát sám jen s jedním plyšáčkem a cípem deky. Přitom kdykoli později během dne u žádné hračky nevydrží, a co Ema neudělá ráno, už nemá šanci stihnout. Paradoxně, mnohé maminky mají opačnou zkušenost – děti si během dne bez problémů hrají samy, ale ráno v postýlce po probuzení nevydrží samy ani minutu. Klíčem k této záhadě je právě pocit bezpečí. Aby si miminko či batole dokázalo samo hrát, musí se cítit naprosto bezpečné. Některé děti se tak cítí ve své postýlce. Jiné to dokážou jen tehdy, je-li maminka v těsné blízkosti. Zaručeně to ale nedokážou, pokud budete často uplatňovat strategii popsanou v předchozím odstavci. Tedy pokud se ve chvíli, kdy je dítě zaujato hračkou, potichu vytratíte, ono na to s největší pravděpodobností přijde a jeho pocit bezpečí bude zásadně narušen. Velmi těžko se bude potom soustředit na hračky, když bude pořád ve střehu, jestli maminka náhodou neodchází.

Chybějící pocit bezpečí je i důvodem toho, že když nejvíc potřebujeme, aby nám dítě dalo chvíli pokoj (ať proto, že nutně musíme něco neodkladného udělat, nebo jen už máme nervy napjaté k prasknutí), ono nám jako naschvál visí na noze a vyžaduje naši pozornost. Třicetiletá maminka Sabina popisuje, co asi známe všichni: „Bětka je docela samostatné dítě, které si normálně v mojí přítomnosti dokáže bez problémů hrát samo. Mohla jsem si proto začít přivydělávat prací z domova. Většinou to snadno stíhám, ale jakmile nárazově přijde něco neplánovaného, Bětka jako by na to měla radar, začne vyžadovat mou pozornost a ten čas, který tak zoufale potřebuji, mi prostě nedá.“ Jistěže naše zlatíčka mají radar – velmi dobře odhadnou matčinu nejistotu či stres, ale nedokážou již odhalit důvod. Netuší, že jediným zdrojem nejistoty jsou ony a jejich chování, a udělají to, co je typické pro všechna mláďata – uchýlí se do bezpečí, tedy k matce, a vyžadují její pozornost a útěchu.

Napsal/a: Kateřina Lipinská