Klidný spánek dětí – 1. část „Vaše rozhodnutí…“

Rubrika: Péče o miminko

Většina budoucích rodičů řeší mnohé otázky tipu „Máme dost oblečení? Co když nebudu moci kojit, pro jakou značku mléka se rozhodneme? Jaké plenky budeme používat, látkové nebo jednorázové? Jak často koupat?…“  Ale co “otázka“ spánku – Kde bude vaše děťátko spát? Ve své postýlce nebo s vámi v posteli? Přemýšleli jste, jak moc bezpečné nebo nebezpečné může být vaše rozhodnutí?

V této otázce existují dva názory „zásadně s námi v posteli“ a „nikdy v životě – jedině ve své vlastní postýlce“.

Zastánci „společného spaní“ většinou argumentují tím, že mezi nimi a dítětem vzniká silnější citové pouto. Je to samozřejmě i mnohem pohodlnější pro kojící maminky, protože nemusí vstávat ke svému děťátku a prs mu mohou nabídnout okamžitě. Dalším důvodem společného spánku je snazší usínání. Odborníci k tomuto názoru dodávají slůvka „jen dočasně“ snazší usínání.

Mgr. Lucie Šešulková říká: „Čím déle dítěti poskytujeme tuto možnost, která je pro něj samozřejmě velmi příjemná (je neustále v teplém bezpečném“pelíšku“ a středem pozornosti rodičů), tím je těžší a zdlouhavější dítě tohoto výdobytku odvyknout. Rodiče jsou pak někdy déle nuceni trávit každou noc s dítětem, ačkoliv už by mohli dítě ponechat na hlídání prarodičům a dopřát si malé povyražení, které je pro zachovávání dobrého psychického rozpoložení matky a opečovávání partnerského vztahu také často důležité. Nakonec i fixace dítěte na rodiče může být společným nocováním zvýrazněna až do té míry, že by mohla přinést složitější začleňování se v dalších sociálních prostředích.“

Rizika společného spánku

  • Zalehnutí rodičem
  • Vyšší riziko SIDS – syndrom náhlého úmrtí
  • Udušení dítěte pokrývkami a polštáři
  • Malá samostatnost dítěte – dítě se učí špatně v pozdějším věku samostatnému usínání, vyžaduje intenzivní kontakt s rodiči
  • Narušení sexuální života rodičů

„Nemalou částí, proč by dítě mělo spát ve vlastní postýlce, jsou i zdravotní rizika. „Při společném spaní by také mohlo dojít k snadnějšímu přenosu nemoci z rodiče na dítě. Malé děti jsou vnímavější k nemocem. Dospělý člověk se již může cítit hůře, ale přikládá to únavě z práce, přitom už jde o počátek onemocnění. Velmi často ve spánku člověk dýchá ústy, kdy může kapénkovou infekci přenést na dítě. Zatímco dospělý člověk obyčejnou rýmu zvládá dobře, pro malé dítě i každá takováto rýma může znamenat velké potíže.“ … říká MUDr. Ludmila Vomelová

Člověk je tvor teritoriální, což znamená, že je přirozené mít svůj vlastní prostor, do kterého se může kdykoliv uchýlit a kam bez jeho svolení by neměl nikdo přijít.

Klady vlastní postýlky

  • Snazší rozvoj samostatnosti a vytváření osobních hranic
  • Dítě si vytváří vztah k vlastnímu teritoriu
  • Naučí se rychleji samostatnému usínání
  • Kvalitnější spánek dítěte i rodičů v důsledku většího „spacího prostoru“

Když se mi narodila dcerka, tak jsem tuto otázku nijak extra neřešila, jen do doby, kdy jsem se v noci s šíleným úlekem probudila, že jsem ji zalehla. Jako šílená jsem začala přehazovat polštáře a peřiny v posteli a hledala mezi nimi naši 14-denní Dominičku. Pocit hrůzy a strachu, který jsem v tu chvíli zažívala, byl tak obrovský, že by se ve mně „krve nedořezal“. Manžela jsem svým zběsilým hledáním vzbudila a hledala dokonce i pod ním. Bylo to mých snad nejhorších 20 sekund v životě. Jaká obrovská úleva byla věta: „Malou máš v postýlce, co vyvádíš?!“ Tu směsici pocitů strachu a obrovské úlevy jsem už zažít nechtěla, a proto jsem už NIKDY dcerku do postele nevzala.

Tehdy jsem pod tíhou únavy v polospánku uložila dcerku do postýlky a při probouzení jsem si to vůbec neuvědomila.  Neumím si představit, kdybych ji  do postýlky neuložila a svým vlastním tělem bych ji zalehla…

V 2. části o „klidném spánku dětí“ se budete moci dočíst např. jak na nespavce, jaké prostředí vytvořit dítěti ke spánku a spoustu dalších užitečných rad.

********************************************************

Já  jsem zastáncem názoru „každý spíme ve vlastním pelíšku“… A jak jste na tom VY, který názor je vám bližší??? Otázka pro budoucí maminky: „Máte v tomto jasno???“

Napsal/a: suodal

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Děkuji všem ostatním za příspěvky a názory. Je pravda, že článek je „zatím“ jednostranný, protože on má totiž i tu druhou část, ve které se budou prolínat již zmiňované rady s těmi klady vlastní postýlky a různorodými názory maminek na toto téma 🙂

  • PetraO

    Já myslím, že si dítě řekne samo, tak, jak to v dnešním moderním světě bývá. Máme možnost volby-někdy až moc otevřenou (navíc z mnoha stran se k nám hrnou protiřečící si informace) a v tom je mnohdy asi ten největší zádrhel a nejtěžší překážka ve výchově dětí, ale nejpřirozenější je podle mě společné spaní. Je to ten nejpůvodnější a nejstarší způsob, způsob, jak naše dítě udržet v bezpečí i teple bez jakýchkoli moderních vymožeností za jakýchkoli životních okolností. Jedná se nejen o společné spaní s rodiči, ale i třeba se sourozenci, když miminko povyroste.

    Osobně preferuji kombinaci obou způsobů: usínání u sebe (podle toho, jak je na to dané dítě zralé, a spaní s rodiči po 1. probuzení-většinou tedy na jídlo, později prostě probuzení. Nějaké teorie pro a proti jsou mi naprosto ukradené, nepocítila jsem ani žádný z uvedených z negativních jevů společného spaní, spíše naopak. Nejistotu naopak cítím, pokud spí dítě někde mimo mě, tím víc, čím je dítě menší. Navíc mě osobně je příjemné mít z jedné strany manžela, z druhé dítě, cítím se v bezpečí a cítím hmatatelnou lásku.

  • Lien

    Mně ten článek přijde z nějaké starší doby.
    U nás máme taky jasno, do dvaceti s námi asi žádné dítě spát nebude a dokud chce, ať spí. Spí se mnou od narození a nikdy jsem neměla strach, že je zalehnu, naopak mám nepříjemný pocit, pokud někdy usne mimo šátek nebo leží v posteli sama, že jí „necítím“.
    Vyřešené to máme postelemi sraženými k sobě, takže místa máme dost.

  • Tak se mnou spaly všechny děti, i když musím říct, že u první dcery jsem z toho měla špatné svědomí, protože jsem kolem slyšela JEN samé takové ty rady, že tím dítě rozmazlím a už se nikdy nenaučí spát samo atp. Dost jsem se s tím prala. Jenže protože se dcera prostě nedala a u mě vždy nakonec zvítězilo pohodlí (moct se v klidu vyspat) nad nějakým strachem z rozmazlenosti, tak spala s námi, později usínala v postýlce (já jsem seděla u ní, později i sama) a když se v noci vzbudila, tak jsem ji vzala k nám.
    U dalších dcer už jsem to neřešila vůbec, putovaly k nám do postele hned. Spávaly v mezeře mezi polštáři – přece jen mám dojem, že hlavou člověk někoho jen tak snadno nezalehne jako tělem. Párkrát se stalo, že se dcera vzbudila s takovým netypickým pláčem, myslím, že jsem jí lehla na ruku nebo nohu. Už to tedy bylo v pozdějším věku, kde už putovala po posteli. Opravdový strach jsem měla jen z pádů z postele ve věku, kdy se naučila lézt a proto v té době spávaly holky v postýlce, dokud jsem nešla spát i já.

    JInak mně se na společném spaní líbí takový ten pocit klidu, že jsme spolu, všechno je v pořádku, nikdo se nemusí bát atd. Krásně o tom psala v jedné knížce J. Prekopová, že i když se celý den např. hašteříme, nemáme čas, děti se mezi sebou perou, tak v noci se to jakoby všechno stírá. Na mě to tak působí jako taková ozdravná chvíle. A to je to, co se mi nejvíc líbí.
    Jinak ještě bylo zajímavé, že Prekopová psala, že když dělali dřív nějaký dotazník, tak ještě někdy v osmdesátých letech tam byla otázka, jestli má dítě vlastní postel, takže to je taky zajímavé si uvědomit, že vlastně donedávno to bylo tak, že všichni spaly spolu v jedné místnosti, i v jedné posteli (nebo třeba sourozenci spolu) zkrátka z důvodu, že vytápět velký dům si málokdo mohl dovolit.

    Jinak z drsných metod mi přišlo nejhorší, když mi tchýně vyprávěla, jak museli – prý jim to poradila doktorka- své dceři přivazovat ruky ke šprušlím v postýlce, aby se nepoškrábala a ještě se smály jak brečela. Mně to přijde jako regulérní týrání. Zvláštní, protože jako babička je tchýně naprosto normální, řekla bych skvělá.

  • Peťka

    Článek mi přijde hodně jednostranný, vlastně ukazuje jen na fakt, že spaní v posteli s rodiči je to nejhorší, co můžu svému dítěti dopřát.

    Nesouhlasím ani s tvrzením, že vyšší riziko SIDS je právě u dětí bez vlastní postýlky, přesné statistiky ale neznám. Většinou jsem ale všude četla opačný názor.

    Nevím čím to je, ale mám pocit, že se začínají rodit děti, které jsou vychovávány dle příruček a knížek, na úkor zdravého rozumu a instinktu matek. A maličko to přičítám vyššímu věku matek. Jsou starší, chtějí pro své dopředu naplánované dítě to „nejlepší“ a úplně zapomínají na rozum. To co popisuje Lussy, to je otřesné, ale bohužel takových rodin je hrozně moc.

    Vždyť, jaká je základní potřeba novorozence? Jídlo, teplo, spánek a samozřejmě taky pocit bezpečí a lásky.
    Nedávno jsem sledovala pořad, kde psycholožka, která pracuje v nějaké organizaci pro děti bez rodin, krásně popisovala právě tento problém. Jak odloženým dětem neskutečně chybí pocit přilnutí, který může dítě získat právě v ranném věku. Ten neznají a v budoucím životě jim to působí řadu problémů.
    Myslím si, že právě onen pocit přilnutí, důvěra, bezpeční, láska…..toto vše může dítěti dát jen „zdravě“ milující rodina. A i kdybych měla novorozence chovat 24hodin denně, tak právě proto jsem nyní tady a nic není důležitějšího.

    Pro všechny „chytré“ babičky a tetičky, které nutně musely radit v oblasti kojení, ukládání do postýlky atd., jsem měla vždy připravenou oblíbenou hlášku:

    Opice taky nestrkají svá mláďata do kočárků, do postýlek, nikam je neodkládají a nekojí je dle hodinek!

  • Virenka

    Musím říct, že mi v příspěvku chybí vyrovnanost – jsou uvedena rizika spaní ve společné posteli, ale ne klady a naopak, jsou uvedeny klady samostatné postýlky, ale ne už zápory… Stává se to tím jednostranné ve prospěch odděleného spaní, což je zřejmě názor a záměr autorky, jestli to příspěvek dobře charakterizuje.

    Já si nemůžu pomoct, ale určování takových věcí maličkému miminku přece není ani možné. Můj starší syn nesnášel společné spaní, bylo to pro něj utrpení, horkotěžko zkousl kojení v mé posteli. Nesnášel mazlení, takže uspat ho prakticky nešlo. On se uplakat musel, protože nebyla vůbec žádná jiná cesta, já jsem mu dělala vlastně jen umučeného svědka. Byl nadšený nošenec, ale i při nošení se „uřvával“ do usnutí. Teď jako starší se „uřvává“ do zklidnění. Je to jeho povahový rys, nějakou snahou o režim v miminkovském věku bych docílila jen jeho týrání.

    Já nechápu třeba ty snahy kojit po dvou, třech hodinách – nedá se dítěti najíst, když má hlad? Dítě si zvykne na hlad a přijme režim? Nebo se bude šidit dudlíkem a poplakávat hlady? Tyhle věci já prostě nechápu. Mně říkala pediatrička v nemocnici, když jsem s klukem ležela v jeho 9 měsících, že je divné, když se tak velké dítě kojí. Podle jejího výrazu jí to spíš přišlo obscénní. Říkala mi cosi o tom, že čím déle ho nechám, tím hůř ho to budu odnaučovat, protože je mu to strašně příjemné – trochu mi přijde, že od sebe s autorkou opisovaly, jen k nepatrně odlišným tématům.
    A kluk se odstavil sám v 16 měsících, což mi při jeho alergické zátěži přišlo až příliš brzy, ale stejně jako s ostatním, co s tím člověk nadělá. Bradavku mu zpátky do pusy nenarvu, stejně jako jsem mu předtím nenarvala dudlík… (A je fakt, že jsem byla poučována o technikách, jak mu ten dudlík opravdu narvat a vnutit – takže to lidem asi divné nepřipadá, jen já to pořád nechápu, ani můj vysoce střední věk mi v tom nepomáhá.)

  • Lussy a Kukačko, díky za názory 🙂

    Teda Lussy,to co popisuješ u té známé…proboha, co četla za knížku???-už nějakou sto let starou, že?! 🙁 Nedovedu si představit, že bych dítě nechala uřvat do usnutí…brrr je mi z toho špatně 🙁 Je pravda, že přítel(o 22 let starší) byl toho názoru taky…ale v tomhle jsem se nikdy nedala!!!! Věděla jsem, že když Honzík pláče, tak mu prostě něco je.

    Já jsem měla možnost srovnat dvojí „spánek“…Domula nespavec a noční sůva…s Honzíkem jsem se večer dloooouze pomazlinkala a dala do kolíbky a za chvilinku spinkal. A je to tak i dnes…má potřebu mít „svoje“. To Domča neeee, ta se chodí přitulit snad 10x než odejdu z pokoje a jde spát…spoustu věcí je dáno i jejími nemocemi.
    Nikdy jsem se extra neřídila v tomto směru knížkami, ale dávám na svůj instinkt, co který z mých dětí potřebuje.

  • Taky si myslím, že je to o tom, „jak to kdo cítí“. Různé názory trvají různě dlouhou dobu a co bylo moderní před 10 lety, je dnes už překonané a je to úplně jinak. Pamatuji si, když se dcerka před šesti a půl lety narodila – v porodnici hodně v postýlce plakala, pak mě napadlo dát ji k sobě do postele a byl klid. Toho, že bych ji zalehla, jsem se nebála. Pokud někdo ten strach má, tak to nebude dělat. Ale spoléhat na nějaké „osvědčené postupy“ z knížek se mi zdá šílené.

  • Lussy

    My se přizpůsobujeme dětem. Cíleně jsme je nikdy v posteli u nás neuspávali, ale když chtějí být s námi v posteli, tak tam jsou, jinak každý ve své postýlce/posteli. A to hlavně proto, že máme postel širokou jen 140 cm a prostě se tam všichni celou noc nevejdeme 🙂

    Já mám docela čerstvou zkušenost s jednou příbuznou, kterým se po letech narodilo doslova vymodlené miminko a ona se řídí jen nějakou, pro mě šílenou, příručkou.

    Kojí pravidelně po 3 hodinách, naposledy nakojí v 19.00 a pak dá malého do postýlky, nechá ho uřvat, pokud se ráno vzbudí dřív než v 7.00 tak má smůlu, zase ho nechá brečet do sedmi. Pak ho svlékne z pyžámka, umyje ho a až pak ho nakojí.
    Zpočátku prý plakal v postýlce 75 minut, než se „naučil“ usínat sám. Prý se takto naučí řádu…

    Musím říct, že mi ho bylo hrozně líto. Vzbudil se třeba po obědě a oni ho nechali plakat v postýlce, protože „má ještě čas“.

    Po této návštěvě se radši budu mačkat se svými dětmi v mrňavý posteli, protože na té metodě nevidím vůbec nic pozitivního, spíš naopak.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist