„Vendulka je naše sluníčko,“ říká pyšně její maminka. Vzápětí však po její tváři přeběhne stín: „Bohužel ale ještě neví, že sluníčko v noci spinká.“ Podobné problémy jako maminka Vendulky řeší mnozí rodiče…
Když se Zuzce narodil Tomášek, měl jen málo přes dvě kila a bylo to dost dráždivé dítě. Kolikrát proplakal celou noc. Zuzka se snažila zvládat péči sama, protože manžel měl zrovna před státnicemi. Po dvou měsících už ale byla tak zničená, že si nedokázala vlastně nic užívat. „Nemohla jsem se radovat, ani když přijela hlídat maminka a já si vyrazila s kamarádkami. Celou dobu jsem si jim akorát stěžovala,“ vzpomíná.
Noční vstávání musejí alespoň zpočátku zvládnout všichni, protože novorozeně nemá ještě vykrystalizovaný cirkadiánní biorytmus (rytmus dne a noci) a ani nevydrží celou noc bez pití. O obtížné období se jedná zejména tam, kde je dítě hodně plačtivé. Únava a stres matku vysloveně ničí, hlavně když je v tom sama, jako byla Zuzka. Situace se výrazně zlepšila, když bylo Tomáškovi čtvrt roku, to totiž synek Zuzčinými slovy „dozrál“. Přestal tolik plakat, a navíc její muž úspěšně odstátnicoval a část péče převzal. Ideální není situace ani dnes, kdy je Tomáškovi skoro rok. Zuzka totiž v noci stále několikrát kojí. I tak by ale mohl spát lépe, než si žena myslí.
O pět hodin spánku více
Německá psycholožka Anette Kast-Zahnová líčí v knize Každé dítě může dobře spát svůj vlastní příběh. Řešit spánek své dcery se rozhodla, když bylo Andrejce sedm měsíců. V té době holčička od čtvrté ráno téměř nespala. Každých patnáct až třicet minut chtěla pít. Ani přes den již nechtěla spát ve své postýlce. Jenom při jízdě v kočárku či v autě občas tak na půlhodinku zabrala. Dohromady nespala víc než devět hodin.
Během dvou týdnů se však autorce podařilo dosáhnout toho, že Andrea spala od osmi večer do sedmi ráno. A to bez přerušení a ve své postýlce. A k tomu dvakrát přes den po jeden a půl hodině. Dohromady to dávalo o pět hodin víc než předtím. Podle Kast-Zahnové může tak dobře spát i vaše dítě. Pokud to tak není, velmi pravděpodobně stávající situaci sami nevědomky napomáháte.
Dobrou noc a sladké sny
Zhruba v půl roce dozraje nervová soustava kojence natolik, že dítě může prospat jedenáct či dvanáct hodin v kuse. Pokud tak nečiní, je to často proto, že se nenaučilo usínat samo. Žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Děti se v noci přirozeně vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli. Zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí se. Potřebují, aby jim znovu usnout pomohli rodiče. Nemají hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy.
Aby vaše dítě usínalo samo, musíte mu dopřát zkušenost, že to lze. Pokud ho vždy přispěcháte uspat, nemá šanci to zjistit. Možná praktikujete některou z následujících metod: · necháváte dítě usínat u prsu či lahve · aby dítě usnulo, nosíte je na rukách · leháte si k dítěti do postýlky, než usne. Všechny tyto příklady mají jedno společné. Když dítě usne, stane se něco, co nechce. Odložíte je, odejdete. Proto vašemu dítěti dělá problém uvolnit se a usnout. Je ve střehu. „Když usnu, máma se vytratí, někam mě přenesou. Nesmím usnout!“ uvažuje. Kromě toho, že nedokáže usnout samo, se uspávání prodlužuje. A vy uspáváte stále déle a déle. Hodinu sedíte u postýlky, skáčete s dítětem na gymnastickém míči. Nosíte je na rukách po bytě. Zpíváte jednu a tutéž píseň mnohokrát za sebou. Vyrážíte na noční projížďku ulicemi. Zoufalí rodiče jsou totiž neuvěřitelně vynalézaví.
Vaše „nespavé“ dítě přitom pravděpodobně není primárně problémové. Nedávno jsem se například doslechla o sedmileté Klárce, která neuměla usínat jinak než u maminky. Klárka přitom už ve svém věku chápala, že maminka má spoustu práce, a vždycky trpělivě počkala, třeba i do deseti hodin, než maminka obstará domácnost a vše potřebné. Klárka je pravděpodobně hodná holčička, která ovšem nikdy nedostala příležitost, aby zjistila, že lze usínat i bez maminky. Patologická situace zde způsobuje, že hodné děvče omezuje svou matku a chodí do školy nevyspalé. Co s tím? Jak děti bez problémů naučit spát?
Večerní rituál
Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá každý den stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání. Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví.
Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí přibližně půl hodiny. Ideální je takový večerní rituál, který si společně s dítětem skutečně užíváte. Nemusí být dlouhý, ale měli byste se na něj těšit vy i dítě. Stravte ten čas skutečně naplno se svým dítětem, užívejte si ty chvíle.
Uložte dítě do postýlky bdělé. Aby se dítě naučilo samo usínat, musíte mu to umožnit. Je potřeba oddělit usínání od jídla, houpání a vlastně všech činností, ke kterým vás dítě potřebuje.
Pokud dítě po uložení do postýlky pláče, doporučují někteří autoři chodit je upokojit podle přesně stanoveného plánu (poprvé přijdete po třech minutách, pak po pěti…). Domnívám se, že takovéto přesné plány jsou značně nepřirozené a že stejného efektu lze docílit intuitivně. Jde o to, aby dítě vědělo, že není opuštěné, jste blízko a vše je v pořádku. Pláčem však nedocílí toho, abyste skákali jak cvičené opičky. Když tedy přijdete dítě upokojit, nebudete je již vyndávat z postýlky, krmit a chovat. Upokojíte je svou přítomností, hlazením, tichými slůvky, zůstanete třeba minutu nebo dvě, a zase odejdete.
A co když se dítě rozpláče v noci? Pokud se domníváte, že není hladové, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohlo samo upokojit. Někdy děti dokonce pláčí ze spánku, a v takovém případě není vhodné je budit. Nezklidní-li se ovšem dítě brzy samo, měli byste se jít podívat, co se děje, a upokojit je (opět tichými slůvky, hlazením, svou přítomností). Nesviťte, postačí vám trocha světla z druhé místnosti. Nehrajte si s dítětem v noci, byť by bylo sebebdělejší.
Napsal/a: Pavla Koucká
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
Musím to zaklepat, ale já jsem měla a mám to štěstí, že mi obě děti spí dobře odmalička.
Ale stejně mi příjde divné dávat rady, jak naše dítě uspávat, nebo jak ho chlácholit, když spinkat nechce. Na to musí každá maminka přijít sama.
Hm, malý byl taky pohodář a klidné mimčo, ale co začal lozit, tak hrůza děs, proto si občas přeji to malé uřvané miminko zpět:))
Bude mít ted rok, ale co se týče pohybové aktivity, tak je někde naroku a půl:)
I když moc nechodí, tak je ho všude dost:))))
Užij si to ted pořádně, protože pak nebudeš vědět, kam dřív skočit:)
Mohl by někdo o tom napsat, čím to je způsobeno:)
marika81: mari, tak to taky netuším :-)…
Zřejmě se odmalička projevují emoční bouře – jako u dospěláků, jenže si vem, že nemluvící kojenec či batole má hodně omezené možnosti, jak si s tebou něco „vyříkat“. A teprve všechno poznávají a někdy je toho na ně asi moc. Tak pak třeba ty záchvaty vzteku atd.
Dospělí to mají jednodušší, když je problém, mohou hovořit. Nebo se jít uklidnit do baru a dát si panáka.
Malýmu je 7.měsíců , je tedy vcelku pohodář a všichni říkají jak je hodnej. Ale už se taky začíná víc prosazovat, když není po jeho. Takže bůh ví, co mě ještě čeká 🙂 a navíc je to Beránek podle znamení. Iv.
Kenenspeed, já vím, že to nemusí být tím těhotenstvím, jsem ráda, že jsi to napsala i z druhé strany, ale u mě to tak asi je, jak se říká, jaká matka, taká katka:)
A já mám uječené, tvrdohlavé a uplakané děti, vzteklé, jak jím něco nejde:)
Ale je pravda, že miminka byla celkem zlatá, takže si to vybírají ted, co jsou větší:))
Stejně by mě zajímalo, jak to, že někdo má miminko hodné a někdo uplakané, čím to je ovlivněné??????
marika81: mari, dovolím si trošku nesouhlasit…. kamarádka se stresovala celé těhotensví, finance , partner na prd a vůbec všechno, brečela a nervy. A malej pak jen spal a spal a jedl a jedl a spal, žádný vztekání, řvaní apod.
A já to samé..celých 9měsíců hádky, stres – to už mi bylo líp v práci… fakt jsem si těhotenství „užila“ i když jinak bylo úplně bezproblémové a prcek? Je pohodář :-),až na spánek, doufám, že i zůstane. Iv
Tak to jsem si říkala taky, jak já jsem mohla tyhle děti porodit a nebo, že mi je vyměnily, ale bohužel podoby se nezapřou:))))
Já si myslím, že je to i tím těhotenstvím, byla jsem pořád ve stresu, u dcery jsem pořád bečela, protože jsem měla problémy v rodině/ ne s manželem/, u malého jsem probrečela pět měsíců a měla k tomu hrozný nervy, protože se neměl vůbec narodit, dávali mi do pěti měsíců ultimáta, že potratím, takže jsem to špatně nesla:)
No a děti to v bříšku vycítí a taky se narodí tak stresované a uplakané:)
Aspon u mě to takhle fungovalo:)))
Mari:-))))) Mám to doma v bleděmodrém:-))))
Ale s tím rozdílem, že já jsem teprve teď, co si sám dokáže vyhrát, spokojená, ten jeho uřvaný první půlrok bych teda nechtěla zpátky za nic na světě – řeknu ti – nikdo ho nechtěl ani vzít na procházku, ani pochovat, on se neustále vztekal a řval, jediné chvilky, co byl potichu, byly u prsu a takhle to vypadalo i v noci… Pořád jsem se koukala na to stvoření, jak zrovna tohle jsem mohla porodit:-)))
Možná je to rada pro ostatní zoufalé maminky, které to někdy v budoucnu budou číst – dá se to přežít a věřte, že bude líp:-)
Tak je pravda, že v pěti měsících ho to už taky přestalo bavit v tom vajíčku a houpačku mám taky, takže byl taky vzteklý, že musí pořád ležet:)
Ale půl rokem, kdy se posadil zase kousek klidu a pohrál si sám:)
Kolikrát bych vrátila ten čas, kdy jen ležel, protože ted je to všetečko, pořád je někde vylezenej, něco vyhazuje ze skříněk, rozbíjí, včera hodil ovladač od telky do vody k želvě, dnes tam přistály punčocháče jeho ze šuplíku, chudák želva, ale zatím žije:)))
mari, to mi právě připomínáš dobu před rokem – zrovna to píšu v poradně té mamince, co má dva chlapečky hned po sobě – nosila jsem ho v tom houpacím lehátku všude sebou, aby na mě viděl, byl na lince, na stole v kuchyni, na záchodě, v koupelně – a řval a řval a řval:-)))))))
Božínku, z téhle strany jsem teda ráda, že už to mám za sebou. A přitom větříky ho trápily minimálně, on prostě byl od narození nakrknutý, že nic nemůže dělat sám:-) Ve chvíli, kdy si pak začal hrát s hračkama a lézt sám po zemi, se změnil v zlatíčko:-)
HmHm,tak u malého právě to zabavení do dalšího jídla zabralo, měl rád vykládání, koukal na mě, dávala jsem si ho do vajíčka na linku, koukal, jak myjí nádobí, když jsem uklízela, tak jsem ho ve vajíčku posouvala po zemi, prostě aby mě měl v dohledu, nebo jsem ho dala na deku na zem, dala plínku pryč, at se prokope a půl hodina dobrá pro mojí činnost:)))
A s odstavením jsem taky neměla problém, pomalu jsem začala nabízet umělé mléko mezi kojení a šlo to bezvadně:)))
Každé dítě je individuální, takže někomu to jde a někdo s tím má trápení:)
Mari, pěkná rada:-) Ale ten náš extrémek by ti na zabavení celkem kašlal:-) Jediné, co ho zabavilo, byla bradavka v puse:-)
Ne, je to pravda, co píšeš, i my jsme to prostě řešili tak, jak se jenom dalo, prostě byl to uřvánek, ale s tou kupou dětí kolem sebe jsem se nemohla věnovat jen jemu. Jednodušší bylo nakojit ho a pak ho nechat, ať si třeba křičí, když jsem neměla volnou chvilku jenom pro něj. V šátku být nechtěl, podšívka, poznal, že je tam pouze odložen, aby měla máma klid. Takže si celkem brzy zvyknul na to, že mu společnost dělají sourozenci, ale zajímavé na tom bylo právě to, že si klidně vydržel s nimi i půl hoďky hrát a koukat na ně, ale za půl hodiny se rozeřval k dalšímu kojení. A spaní nikde, maximálně zadřímnul na deset minut po napití u prsu… No hrůza, teď s odstupem vidím, jak rychle to uteklo a už můžu jenom vzpomínat:-)))
Ale když to tak probírám v hlavě, tak to, že vlastně začal krásně spát celou noc od desátého měsíce, není zas až tak špatné. Muselo se mu utnout kojení v noci, to jo, ale nám to opravdu pomohlo, od té doby spí jak dudek. Denní kojení si pak utnul sám v jednom roce, a já jsem byla celkem ráda, že u nás odpadly u všech dětí horory s odstavováním, to prostě neznám…
Já mám doma taky zázraky, heč:))))
S dcerou nebyl problém, už od v porodnici pořád spala, to mi i sestry nadávaly, že málo kojím, ale proč budit dítě, které spí na jídlo???? Nevím, jestli by se to líbilo jím, kdyby je někdo o půlnoci vzbudil a pojd jíst:)))
Papala co 4.hod. pak se to prodlužovalo a od půl roku spí celou noc a do dvou let 2.hod. po obědě:)
Ted v pěti jí dostat do postele, aby šla spát, tak to je velký problém:)
Syn mi v porodnici zase nespal, pořád jen plakal a já unavená po SC jsem si neodpočinula.
Doma se trochu uklidnil, ale spinkal hrozně málo, pořád jen jíst a jíst a já unavená, takže bohužel musela jsem ho trochu v jídle usměrnit, rozdělila jsem si jídlo na určité časy:)
Jedl by, co hodinu, takže tudy u nás cesta nevedla, snažila jsem se ho vždy zabavit do dalšího jídlo a světe div se, ono to fungovalo, začal lépe spinkat a v danou dobu. Takže já jsem se uklidnila, odpočinula jsem si a odměnou mi bylo, že taktéž v půl roce začal spát celou noc:)
Večer půl hodky trvá než usne, ale neječí, pohraji si, povykládá a usne sám od sebe:))))
Takže si myslím, proto aby mělo dítě spokojenou a odpočinutou maminku potřebuje dítě trochu řádu a nebo to zkoušet a zkoušet, někde se to musí ustálit:)))
Horempádem, takové děťátko, to je malý zázrak:-) Taková byla má prostřední dcerka, spokojený zlatý spící andílek od narození, takže vím, o čem mluvíš. Myslím, že ono se to vždycky stejně na druhé straně nějak vykompenzuje, teď je z ní ďáblík, zlobivá, umanutá, někdy vzteklá, a dost náročná, tím ji nechci nijak pomlouvat:-) Ta nejstarší byla miminko, které nesmírně trpělo na větříky, takže proplakala prvních pět měsíců, taky jsme si „užili“. A teď je to zlatíčko v pubertě:-)
Vůbec ti nepřeju, abys u dalších dětí zažívala něco úplně opačného, protože skloubit to pak s péčí o větší děti a o všechno kolem je dost náročné.
Na druhou stranu, náš malý křiklounek, věčně se vším nespokojený – nespal víc než 20 minut 2-3x za den – všechno ho štvalo, dokud se nezačal sám hýbat, pořád křičel – nelíbilo se mu v kočárku, v postýlce, v náručí vydržel jen v poloze vzpřímené a marně jsme se snažili, aby trochu víc spal – se musel velmi brzy vyrovnat s tím, že opravdu nemá maminku jen sám pro sebe, že má sourozence, že ho hlídají i sestřičky, když je to nutné, že občas na té zemi huláká sám, když potřebuji uvařit oběd
– teď je z něj šikula, spokojený, hravý, společenský.
Sice všetečka, do všeho strčí nosík, se vším pomáhá. Ale v noci spinká krásně, u nás se to otočilo k lepšímu o 360 stupňů.
Já bych to shrnula a už jsem to říkala i v poradně několikrát. „Metoda vyřvání“ je strašně škaredý výraz. Ale nicméně, pokud už si mamina neví rady a snaží se zkusit všechno, může zkusit i toto, ovšem radím být instinktivně ostražitá a citlivá. Protože – jak píše autorka článku – jsou i děti, kterým stačí půl hodinka a okamžitě během jednoho večera to pochopí, naučí se spinkat sami a to se vyplatí. Ale pokud to nezabírá a miminko pláče a pláče dál, nemá smysl trápit sebe i jeho. U nás si taky mysleli, že není možné, aby takhle vydržel křičet věčně.
A on vydržel, potvůrka:-)
Matilda: 🙂 díky, myslím, že já mám doma „zlatý střed“..
Horempádem : gratuluju 🙂 ke spavému dítku
Rozdíly jsou už v tom co popisuješ… první 3.měsíce jsem kojila co 2hod..ve dne v noci.
Postupně se interval natáhnul, ale i teď je tak na 3,5-4hod a to je malému 7měsíců.
V kočáru spí max.hodinu, no a postavit ho na balkon,aby si 3hodky schrupnul…tak to opravdu nehrozí.:-)
Večer usínal od začátku sám v postýlce a v klidu, pouze někdy s brekem.
Když byl mladší a jen ležel na zádech… přes den spával tak půlhodinky po kojení a ne pokaždé,kolikrát jsem si prcka nechala na břichu, nemělo cenu ukládání do postýlky. Jinak sebou celý den mrskal a hrál si pod hrazdičkou.
Jak se začal víc hýbat… změnil se i spánek.Vstává 6-6,30
, když jdeme ráno na procházku, usne v kočáru na půl hod. Když jsme doma,vydrží spát hodku, hodku a půl. Odpoledne to samé.
A z různých diskuzí i od lékařů je známo, že každé dítě nemá potřebu spát 10-12hod.
Kamarádka zase měla prcka, který spal neustále, budila ho na kojení, krmení. Pořád spal nebo jen ležel. Můj prcek byl a je neustále v pohybu.
Co u nás platilo před 3měsíci, to už je nyní jinak a počítám, že se to ještě několikrát změní, než se ustálíme.
7h v kuse mi prospal jednou v porodnici,a doma se zadaří cca 1x měsíc… z čehož jsem stejně vedle sebe a budím se jak jsem zvyklá, tudíž žádný prospěch z toho nemám.:-)
Každé dítko je originál a dozrává jinak.
Přeji nám všem spavcům i nespavcům sladké sny a klidný spánek bez nočních děsů. 🙂
Ahojda, no tak já musím říct, že do dvou let věku naší dcerky jsem měla předpisové dítě :-))) A to bez toho, aniž bych jí jakýkoli režim vnucovala nebo o něj stála. Ano první tři měsíce byly hlavně o kojení co tři čtyři hodinky, o které si sama říkala, ale pak to nějak přirozeně ustalo. Zanedlouho sama prospala v noc víc jak šest sedm hodin s tím, že poslední kojení bylo např v 11 večer a pak v šest ráno, ale spala potom až do půl desáté dopoledne 🙂 A tak to trvalo zhruba do jejího roka. Samozřejmě , že přes den spávala dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Večer zalehla okolo té osmé.
Neřešila jsem nějaké vyřvávání o samotě v postýlce. V postýlce spinkávala už po narození, s tím, že jsem ji měla bez žbrdlení přiraženou k naší posteli. Když se v noci zachrula, tak stačilo jí pohladit nebo chytit za ručičku a spinkaly jsme obě spokojeně dál.
Tak nějak přirozeně usínala osamotě. Okoupat ano, nahamat, pak jsem se s ní pomazlila, pověděla třeba pohádku nebo jen tak povídala. Buď usnula už přitom, nebo jsem jí pak nechala osamotě a za chvíli byla tuhá. Bez pláče , hysteria atp.
Spaní přes den? No nijak zvlášť jsem to také nemusela řešit. Povětšinou jsem vyrážela na delší procházky po okolí, ne proto, že by jinak neusnula, ale byly to jediné aktivně strávené chvíle, které jsem si mohla užít. Když bylo něco doma potřeba udělat a nemohla jsem vyrazit na dvě hoďky po okolí, tak jsem jí prostě postavila v kočáře před dům , párkrát pokodrcala a spala třeba i tři hodiny 🙂
Milé dámy, tím vás nechci rozčílit, ale vskutku to byly zlaté časy. V tomhle byla strašně zlatá, ale zhruba ve dvou a půl roce s to zvrátilo a mívá tak jednou za čtvrt roku obdobíčka, kdy nás trénuje :-))) Nu, ale zatím se vždy zadařilo to uvést do pořádku. Docela nedávno jsem řešila její ponocování a vyřešila jsem to „Spací vílou“ :-)) Pokud je večer hodná a jde vklidu a včas spát, tak jí „Spací víla“ nechá čokoládový peníz na stole. A světe div se, ono to funguje. Jo holt fantazii a vynalézavosti se meze nekladou.
Takže vzhůru do boje. Pravdou je, že sama vidím, že pokud je vyspalá (tj. za celý den a noc naspí okolo těch 10-12 hod), tak je to zlaté dítko. Pokud naspí méně, tak je s ní trošku horší řeč. Tudíž na tom, že dítě dostatek spánku potřebuje, je něco pravdy 🙂
A s tím vyřvání se v postýlce. To jsem nikdy nepraktikovala a praktikovat nebudu. Vždy se rodič musí snažit najít ten nejsnažší a nejschůdnější způsob, jak dítěti zpříjemnit usínání. Sama vidím, že když je za námi opravdu nepříjemný den, tak chvilka pohody a zasmání se má blahodárný vliv na celonoční klidný spánek dítěte 🙂
Keenspeed, napsala jsi to úplně přesně… Máš doma něco podobného jako já, akorát ten náš to vyhrotil do maxima:-)
Děti nejde narvat do řádků přesných tabulek, tak jako některé má interval mezi kojením 2,5 hodiny a jiné pije co 45 minut a vysvětlete mu, že má vydržet dýl a pak vysvětlete své matce, která mě kdysi kojila 3 týdny, že napájet mimino mezi kojením čajem, aby vydrželo 3 hodiny (protože kdysi se to tak dělalo, přece:-)), je totální kravina:-)
Tak samo mu nevysvětlíte, že prostě má přestat brečet, protože všichni chtějí spát a i ono ten spánek potřebuje. Zlaté dítě, které to okamžitě pochopí. Ale to bychom si asi neměly o čem povídat:-)))
Jsem z toho jelen :-). Já totiž vlastně nechápu, kdo přišel na to, že malé děti milují řád,režim a den rozdělený podle hodinek.??
Jediné, v čem má můj prcek od narození jasno je, že v noci se spí. Ale ani tak to není nepřerušovaný 12hod.spánek.Večer usíná sám…. Ale v noci se často budí s křikem, smutně vzlyká apod., někdy se mi podaří ho ukonejšit a usne sám, ale jinak…. buď leze se zavřenýma očima po celý postýlce, stoupá si a ŘVE. Když si ho vezmu a šeptám mu a uklidňuji, ječí třeba ještě 15 min – a to je u mě v náruči! Když se mi ho i tak podaří znova uspat v postýlce, za půl hodiny se vzbudí znovu a to samé dokola. Takže nejjistější je prostě nakojit. A je úplně jedno jestli se ten večer koupe nebo ne, jestli byl celý den doma bez rušivých vlivů, nebo jsme třeba na návštěvě apod.
A že má být hodina před spaním mazlivá a zklidňující? To bych ráda aplikovala, jenže jaksi když se prcek 7.měs. mazlit nechce a je pořád v pohybu, těžko ho uklidnit. To že se unaví koupelí – ano, pak při kojení taky zvláční, ale položím do postýlky, klekne na 4 nebo si stoupne a směje se, brblá a lozí další půlhodiny než sám usne. A uspávání přes den? Vykazuje známky únavy, dám do postýlky, uspávám – vztek, pláč, slzičky, protesty…. prostě je to fuška. Přeci každý jsme jiný, už odmalička – co se týče spaní, jídelníčku a ost.věcí, které mají jet podle režimu. Čímž nezavrhuji jakous takous pravidelnost, ale jak ji mám vysvětlit kojenci? To snad může pochopit až batole a předškolák. Nebo jsem prostě ten nejvíc rušivý element já sama???
Pěkný článek. Nicméně bych autorce s chutí vrazila tak na 14 dní naše třetí dítě, našeho benjamínka.
Říkala jsem si, než se narodil, že už mě po dvou „různých“ dětech nemůže nic překvapit. Opak byl pravdou, mě, klidné mamce nesmírně se těšící na nového broučka, která měla všechny problémy prvorodiček už na háku, se narodil uřvánek, který spal trhaným spánkem sotva pět šest hodin denně. A neexistovala jiná možnost, než ho mít pořád u prsu, protože jedině tak byl spokojený a v klidu.
Do postýlky jsem ho ukládala bdělého po každovečerním miloučkém rituálu. Nicméně po patnácti min. až půlhodině urputného řevu – neboť jsem musela uložit i ostatní děti – jsem se k němu vracela a zkoušela ho přesvědčit, že je nakrmený a už má spinkat. Nepomáhalo nic, nakonec jsme vždycky skončili u kojení.
Myslím, že autorka by jinak mluvila, kdyby zkoušela nechat vyplakat naprosto řvoucí vzteky fialové dítě, které se řevem zalyká až dusí, a klidně několik hodin v kuse – ano, taková jsem byla, že jsem to pár dní po sobě zkoušela, neboť jsem byla neskutečně vyčerpaná. Měla jsem absolutní podporu tatínka, který sám k němu chodil s lahvičkou čaje (kterou nevzal do pusy) a snažil se ho utišit a zase odcházel. A tak pořád dokola…
Nepomohlo nic, kluk k tomu dozrál sám, nakonec to dobře dopadlo a od deseti měsíců spí sám celou noc.
Ne každá maminka na tohle má nervy, já jsem v sobě tu pevnost a trpělivost našla, protože mi na tom hodně záleželo, ale výsledek – ne že bych měla výčitky svědomí, že ho trápím, on stejně prokřičel půlku dne, protože jsem se mu nemohla věnovat 24 hodin denně, ale dobře u srdíčka mi z toho nebylo, a nikdo z mé blízkosti mi nedokázal pomoci ani poradit. Na druhou stranu jsem ráda, že všem „rádoby“ chytrolínům, kteří metodu vyřvání miminka jako jedinou uznávají, jsem dokázala, že to prostě nefunguje, nepomohlo nic, jen čekat a vydržet…
No, my měli opačný „problém“.
Holčičky byly předčasně narozené, malinké.
Já dostala za úkol krmit je opravdu 6x-7x denně.
A protože ony se nebudily, musela jsem je budit já – třeba uprostřed noci.
Já byla taky vyčerpaná, usínala jsem skoro ve stoje, takže jsem pak večery trávila tak, že jsem si pustila nahlas nějaký hudební kanál a zdržovala se v křesle v obyváku. Uléhala jsem až po posledním krmení toho dne.
A když bylo holkám asi toho půl roku, tak jsme je postupně nechala, aby si o jídla začaly říkat samy. No a to pak fakt prospaly celou noc – tak od devíti večer do šesti do rána.
Tuto naši spešl situaci jsem se snažila konzultovat na odborných místech, i třeba kdy mám začít (a jak) se zaváděním zeleninových jídel. Jenže všichni bohužel stále dokola opakovali moudra, co se dávají maminkám v termínu narozených dětí, s normální váhou, které se o jídlo hlásí samy. Na moje otázky mi nikdo odpovědět nedokázal.
Takže to byl jeden velký experiment – zatím se zdá, že zdařilý.
;o)
A už jsme u toho zase.
Možná to za dva, tři roky zkusím, ale nesouhlasím s tím, že každé dítě, jakmile mu padne půlrok je schopno přestat v noci chtít maminku, houpat, cucat prs apod. Každé dítě je jiné a obecné pravidlo neexistuje. U těchto článků mám pocit, že pokud nenechám dítě v půl roce několik nocí vyřvat, dokud nepadne na pusu únavou, tak jsem vlastně špatná matka, která mu neumožňuje spát a to je hlavní důvod, proč se k nim vždy vyjadřuju a vyjadřovat budu. Nevím, kdo by mi měl a mohl určovat, v jakém věku je moje dítě na něco připraveno. Určitě ne někdo, kdo řekne – všichni v půl roce a nazdar.
Mobile Sliding Menu