Většina lidí se stále pozastavuje nad tím, když dítě chce být s maminkou, protestuje při jejím odchodu, odmítá péči cizí osoby a v noci kontroluje, jestli je maminka na blízku.
„Jejda, to je ale mamááánek,“ podivují se ostatní a div si neklepou na čelo, co se nám to narodilo za „závisláka“. A v nás začíná hlodat červíček, jestli bychom naše mrně opravdu neměli začít zvykat na větší samostatnost.
Upřímně i pro mě je někdy dost náročné potřebu separační úzkosti chápat a být k dispozici ve dvě hodiny ráno, kdy i já sama pochybuji, zda jsem ještě naživu 😀
Naštěstí dnes už existuje dostatek důkazů o tom, že separační úzkost i strach z cizích lidí jsou u zdravých miminek normální vývojovou fází. Silné pouto k mamince a závislost na ní během dětství je pro budoucí vývoj a vzájemný vztah dobré znamení, zatímco vyhýbavé nebo příliš samostatné dítě vzbuzuje u psychologů obavy.
Proto je důležité separační úzkosti porozumět. Jen tak můžeme s klidem klasické komentáře přejít a jednat způsobem, který nejlépe podpoří emoční růst našeho dítěte.
V naší kultuře se od rodičů tradičně očekává, že budou ve svých dětech už od útlého dětství rozvíjet samostatnost a odrazovat je od vytváření vazeb a závislosti. Proto většina rodičů vede hrdě jejich miminka k samostatnosti a ještě se tím chlubí.
„Nezávislost je považovaná za něco úžasného zejména u chlapečků, bohužel k velké škodě jejich emočního zdraví.“
– Aletha Solter
Málokdo místo klasického komentáře o Mamánkovi řekne: Podívejte, jaký krásný a pevný vztah má toto miminko k mamince.
Není náhoda, že se separační úzkost objevuje přibližně v době, kdy se děti naučí lézt po čtyřech (v druhé polovině prvního roku). Pokud se vrátíme o pár set tisíc let zpět k našim dávným předkům, kdy jsme byli ohrožováni mnoha predátory, možná separační úzkost lépe pochopíme. Pro mláďata bylo velice nebezpečné vzdálit se a silné pouto k matce s doprovodným strachem z oddělení mělo význam pro přežití.
„Dnes je už mizivá pravděpodobnost, že naše miminka napadne nějaký dravec nebo šelma, ale dětský mozek je stále naprogramovaný na životní styl lovců a sběračů.“
– Aletha Solter
To, co kdysi mělo význam pro přežití, prožívají dnešní miminka jako skutečnou potřebu!
Proto i dnes krátké oddělení od matky může být pro dítě známkou nebezpečí a vyvolat u něj tu samou stresovou reakci jako u pravěkého miminka.
Představte si, že neumíte mluvit, pouze vydáváte skřeky a různé druhy pláče. A přitom máte rozmanité individuální potřeby a nejvíce vám rozumí maminka. Ona nejlépe rozpozná vaše jemné signály. Ví, kdy máte hlad, kdy jste unavení, rozrušení, kdy vám je nepohodlně kvůli mokré pleně. Nebo kdy nechcete být sám.
A najednou vás přijde hlídat osoba, která vaše potřeby číst neumí a dělá něco úplně jiného s patřičným komentářem. No nenaštvalo by vás to? Mě teda jo.
Zhruba do osmnácti měsíců děti nechápou, že se jejich rodiče vrátí. Když maminka zmizí ze zorného pole dítěte, prostě přestala existovat. A to je značně stresující.
Úkolem dítěte je pochopit, že existence maminky je permanentní a nezávislá na tom, zda ji vidí nebo ne. Toto pochopení se však dostaví až po několika měsících.
Oblíbenou hrou dětí v tomto věku je hra na jukanou – kuk! (maminka zmizela – maminka se vrátila, maminka si zakryla obličej – maminka je tady), díky které se snaží dostat úzkostnou situaci pod kontrolu.
Opakované mizení a návraty v této hře, kterou má dítě pevně pod kontrolou, mu pomáhají překonat úzkost – pokud se tedy maminka opravdu v pravidelném intervalu objeví. 😀
I beze slov mu tím vyjadřuje: „Já se vždycky vrátím.“
Buďte tedy citliví a ohleduplní k této fázi vývoje a nelámejte ji přes koleno. Vše má svůj čas a důvod.
V pubertě vašeho miláčka ještě budete se slzou v oku vzpomínat, jaký „závisláček“ v tomto období byl.
Mějte se krásně
Vaše Martina
